Ben Macdui a Lochnagar, parádní přechod v Cairngorm National Park

Přechod z Aviemore do Ballater ve Skotsku (2)

Orientace k vrcholu by měla být snadná. Nejprve půjdu necelý kilometr na severozápad, pak otočím na sever a musím trefit cestu vedoucí na vrchol Bena od jezera Etchachan. Základna mraků ale rychle klesá a za chvíli je viditelnost sotva padesát metrů. Zjišťuji, že není tak snadné držet směr v kamenném moři, ve kterém právě jsem.

Po chvíli přicházím k vysokému srázu, při malé viditelnosti jsem zjevně úplně dobře neudržel vytyčený azimut. Můj anděl strážný mi navíc přináší nápad, který se později se ukáže jako velmi důležitý. Ačkoli nemám v navigaci příslušné mapy, zapínám GPS a nastavuji záznam prošlé trasy - moderní verze sypání drobečků pro případnou navigaci zpět na toto místo, kde ještě poměrně dobře znám svoji polohu.

Jdu dál po kamenech a místy i po trávě. Často tu vidím hopsat zajíce běláka. Je menší, než náš zajíc polní a liší se také tím, že žije ve vyšších nadmořských výškách, kvůli chladu má i menší uši. Kolem půl jedné stále nejsem na vrcholu, co hůř, nevím ani úplně přesně, kde jsem. Pro jistotu si řeknu, že nebudu-li na vrcholu do 13:00, vrátím se podle GPS.

Čtěte také: Minulá část článku Cairngorm National Park: Přechod z Aviemore do…

Naděje, že z vrcholu bude nějaký výhled, se limitně blíží k nule, v podstatě už jde jen o moji ješitnost (při sólovém chození po horách celkem nedobrá vlastnost) a také o to, abych se nemusel vracet zpět stejnou cestou údolím Luibeg Water.

Ben MacDui

Konečně v mírném svahu přicházím k prameništi potoka Allt Clach nan Taillear. Jdu dál na sever a po pár minutách přicházím na zřetelnou pěšinu spojující Loch Etchachan s vrcholem Bena. Jdu po ní na západ, čím blíž jsem k vrcholu, tím je trávy méně, kamenů více a pěšina se těžko hledá. Místy jsou tu kamenní mužici, ale viditelnost klesla natolik, že jdu spíše tak, abych pořád stoupal, to přece musí být cesta na vrchol.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Míjím několik kamenných závětříček a jedno mohutné, obdélníkové, které připomíná dům. V mapě je to označené jako zřícenina (ruin), později doma zjišťuji, že jde o někdejší "Sapper's Bothy" přibližně z poloviny 19. století. I bez této informace si říkám, že v nouzi nejvyšší by se zde dalo i přenocovat, ale doufám, že to nebude třeba. Podmínky nejsou zrovna příjemné na kempování. Jsem v mraku, vlhkost je velká a vítr se do mě opírá takovou silou, že nemít těžký batoh, snad by mě porazil.

Od zřícené bothy je k vrcholu už jen kousek. Kamenná směrová růžice z roku 1925 mi ukazuje, co bych odtud mohl vidět, kdyby bylo hezky. Samotný vrchol je označen patníkem na kamenné mohyle. Fotím, chvíli zde pobudu, ale vítr a mrholení mě motivují k brzkému odchodu. Ještě předtím si však pozici vrcholu uložím do GPS, co kdybych to potřeboval.

Naivně si myslím, že se mi podaří udržet směr tak, abych se opět trefil na pěšinu, po které jsem přišel. Po chvíli zjišťuji, že jsem to přes neustálé sledování kompasu opět nedokázal. Raději vyndávám navigaci a zjišťuji, že od cesty, po které jsem přišel, jsem sotva pár desítek metrů. To je ale více, než je viditelnost, takže raději chvíli spoléhám na moderní techniku.

Okolo čtvrt na dvě shazuji batoh v ruině, piji a dodávám tělu potřebné cukry. Díky závětří dokonce rozbaluji papírovou mapu a ujišťuji se, že teď už cestu neztratím. Navigace k jezeru Etchachan je nakonec snadnější, než jsem při chvilkovém bloudění pod vrcholem čekal.

Bothy Hutchison Memorial Hut

Jak klesám, viditelnost se zlepšuje a mužici pomáhají. Někteří jsou trošku rozsypaní a tak je opravuji, protože sám vidím, jak užiteční tady jsou. Mrak končí jen kousek nad hladinou jezera Etchachan. Od potůčku, který z jezera vytéká, dokonce vidím svůj další cíl, bothy Hutchison Memorial Hut. Scházím k ní a kochám se vodopádky na potůčku vedle cesty.

Bothy je sice malá, ale útulná. Je tu krb a MBA sem dokonce nainstalovala detektor oxidu uhelnatého. Jediné, co tu opravdu chybí, je jakékoli palivo, žádný strom široko daleko není. Chvíli odpočívám a okolo půl páté po poradě s mapou vyrážím do údolí. Nějakých osm kilometrů ode mě je v osadě Glen Derry Lodge další bothy, případně spousta možností táboření. Navíc obloha na jihu je značně světlejší, asi je tam lepší počasí.

Zhruba kilometr od Hutchisonovy chaty procházím řídkým borovým lesem a asi po hodině chůze jsem u kovového mostu přes řeku, jak jinak, z roku 1959. Na louce u mostu táboří skupinka Němců, kteří včera stanovali v Lairig Ghru. Jsou to první lidé, které od opuštění Corour bothy potkávám.

U Bob Scott's Bothy stojící u řeky je asi pět stanů, z komína chatky se kouří. Uvnitř je pár středního věku a několik pubescentů. Asi padesátiletý Andy je učitelem zeměpisu na střední škole v Dundee, hrdým Skotem a nadšeným cestovatelem. Se svojí kolegyní (nebo manželkou?) vyrazili s dětmi na tři dny na Vysočinu, ačkoli je školní rok. To jsou učitelé…

Okolo deváté večerní jdou spát do stanů a já uléhám v bothy. Je tu pěkné teplo, možná až moc velké, ale alespoň dosuším všechny věci. Ráno vstávám brzo a prohlížím si lépe bothy a její okolí. Je to tu opravdu hezké - les, louka, potok, srub, hory okolo - prostě reklama na romantiku, jen všudypřítomní midges to trošku kazí. Je asi nejhezčí počasí, jaké jsem zatím ve Skotku zažil, ale vrchol Bena je i nyní v mracích, nelituji tedy, že jsem včera ještě pokračoval na jih.

Linn of Dee

Odcházím po zpevněné cestě, Andyho skupina po chvíli odbočuje na pěšinu vedoucí na sever do hor, já pokračuji sám. Přejdu potok po dřevěném mostku, občas potkám cyklistu či turistu, ale na to, jak krásné počasí je, je tu liduprázdno. Nalevo od hlavní cesty odbočuje pěšina, ale cedulka hlásá, že je uzavřena, protože je poničena povodní. Respektuji zákaz, ale když za chvíli od cesty odbočuje další pěšina, jdu po ní.

Podle mapy zde mají být dva vodopády. Po chvíli docházím k potoku Luibeg a nestíhám se divit. Poměrně líně tekoucí potok, podél kterého jsem šel od bothy, se tady na krátkou chvíli proměňuje v dravou říčku, která si proráží cestu mezi skalami, rozdvojuje se, ale opět sjednocena za mohutnou skálou padá asi z deseti metrů, aby se dál hnala mezi kameny. U vodopádu je nějaká betonová stavba, původně jsem se domníval, že pozůstatky nějakého náhonu, ale ve skutečnosti jde asi o "schody" pro lososy.

Těžko popsatelná krása tohoto místa mě pohlcuje, pobíhám tu a fotím a vůbec nechápu, proč u hlavní cesty není alespoň šipka, která by poutníky k této nádheře zavedla. Skoro po hodině pokračuji po hlavní cestě k silnici a podél ní k místu, zvanému Linn of Dee. Tenhle kratičký úsek, který si řeka Dee prorazila ve skále, navíc překlenutý silničním mostem, se podle mě s krásou vodopádů Lui Water nedá srovnat, přesto je Linn of Dee zvýrazněno v mapě a cesta sem je pro řidiče značena v okruhu nejméně desíti mil. Nechápu.

Do Braemaru jedu stopem, což mi ušetří jistě dvě hodiny pochodu, které takhle můžu věnovat prohlídce obce, čtyřem zdejším kostelům i hradu za obcí. I na oběd s pivem Cairngorms (z žateckého chmele) a kávu v útulné čajovně zbývá čas.

Cac Carn Beag, Lochnagar

V pozdním odpolední se vydávám na cestu na jih k samotě Auchallater, část cesty, která po silnici opět zvládám stopem. Na první pokus mi zastavil starší pán v Land Roveru. Sám se vrací do Perthu z výletu na Lochnagar, což je shodou okolností můj další cíl. Jedeme po silnici A93 a v družném rozhovoru samotu Auchallater mineme.

Dojde nám to asi po třech kilometrech, neboť je nám zřejmé, že už jedeme podezřele dlouho. Říkám mu, že ten kousek zpět dojdu, ale otáčí se a jedeme zpět, někoho, kdo jde na horu, na kterou dnes vystoupil on, nemůže nesvézt. Tenhle srdečný přístup zdejších lidí je skutečně úžasný.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Loučíme se na parkovišti, já poučen z předchozích dnů si zde z mapy na dřevěné tabuli fotím dnešní i zítřejší trasu. Je to asi první veřejně vystavená turistická mapa v téhle oblasti. I tím se Skotsko od našich hor liší. U nás jsou v turisticky atraktivních regionech mapy na veřejnosti zcela běžné, tady (asi z důvodu autorských práv vydavatelství) nikoli. Na tabuli se dozvídám i další informace. Lovecká sezóna je v plném proudu a ve vlastním zájmu mám prý chodit hlavně po cestách (a nemít parohy). Lov jelenů je totiž podstatnou součástí zdejší ekonomiky.

Jdu po cestě proti proudu řeky Callater ke stejnojmennému jezeru. Bothy, která má být v jedné z kůlen u domu na břehu jezera, nemohu použít, protože dům je prázdný, oplocený a všechny brány jsou zavřené. Bothy je možná otevřená, ale nechce se mi lézt na cizí pozemek. Pokud někdo dá řetěz na vrata, je to pro mě jasný signál. Stavím stan, mé snažení urychlují miliony midges.

Se soumrakem uléhám do stanu a těším se na zítra. Podle předpovědi, kterou jsem si na webu norského meteorologického institutu (má předpovědi počasí pro celý svět a obvykle se moc nemýlí) by se po mlhavém ránu měl vrchol Lochnagaru slunit přibližně od jedenácté do třetí hodiny, takže by mi mohl vynahradit trápení na Ben Macdui.

Ráno je pod mrakem, ale věřím předpovědi a vyrážím vzhůru. Cesta nejprve prudce stoupá, aby poté obcházela jihovýchodním směrem celé jezero po délce a přitom dál mírně stoupala. Jde spíše o pěšinu z obou stran lemovanou vřesem, který je pěkně mokrý. S každým krokem si otírám boty o jeho větvičky a ani návleky nemohou zabránit tomu, že boty začínají být mokré. Jak stoupám, začínám mít pocit, že předpověď se dnes příliš nevyvedla.

Pod Carn an t-Sagairt Mor vstupuji do mraku. Na travnatých pláních okolo mě hopkají zajíci a místy spatřím stádo pasoucích se laní, na focení fauny ale nejsou zrovna podmínky. Soudruzi v Norsku zřejmě někde udělali chybu, zase jsem promáčený a taky začínám pociťovat nějakou únavu. Přece jen šlapu na těžko už pátý den a každý den jsem nachodil celkem dost. Nevýhodou chození o samotě je, že krizi nezamluvíte, nepustíte do čela nikoho jiného, prostě jste na ni sami.

Stoupám úbočím Carn a'Choire Bhoidheach a čeká mě asi dvoukilometrový úsek po vrstevnici a následné stoupání k vrcholu Lochnagaru. Po levé straně jsou kousek ode mě strmé srázy a asi sto metrů pode mnou jezírko Loch nan Eun. Když vítr trošku rozfouká mraky, je hladina chvílemi vidět.

Za hustou clonou oblačnosti najednou jde tušit slunce, které mi dodává trošku sil. Že by přece jen předpověď vyšla? Souboj slunce s mraky však dopadá lépe pro oblaka a tak když stojím u velké hromady kamenů u křižovatky cest na hlavním hřebeni Lochnagaru vím, že opět žádný výhled nezažiji. Na nejvyšší bod masivu s názvem Cac Carn Beag (1 155 m n. m.) tak opět jdu... "snad pro ten pocit, pro ně se taky umírá..."

Opět si fotím kamennou růžici, abych věděl, co vše bych vidět mohl, kdyby snad nepršelo. Viditelnost je sice o mnoho lepší, než v pondělí na Benovi, ale žádná sláva to není. Dohlédnout nejde ani na jezero stejného jména, jako kopec, na kterém stojím. To se nachází asi 350 výškových metrů níže na východ od vrcholu a dělí mě od něj asi dvě stě metrů vysoká kolmá stěna.

Loch Muick

Od vrcholu jdu jihovýchodním směrem k místu, kde se sestupové cesty rozdělují. Zleva slyším hlasy a v dáli vidím nějaké postavy, ale je tu příliš sychravo na to, abych čekal na společnost. Scházím dolů takřka přímou cestou k jezeru Muick.

Na cestě potkávám chlapíka s rýčem, který v tomto počasí opravuje odvodňovací kanálky přes cestu. Utěšuje mě, že dole v domě Glass-allt-Shiel má podle něj být skvělá bothy s kamny. Jdu tedy dolů podél potoka Glass Allt a po chvíli tvar krajiny přede mnou dává tušit, že jsem nedaleko jezera Loch Muick.

Když spatřím jeho hladinu, vidím, že mi opravdu zbývá necelý kilometr vzdálenosti, ale také dvousetmetrové klesání. Lepší zprávou je, že do jezera se musí dostat i potok, podél kterého jdu a tak by při sestupu mělo být na co koukat.

A taky je. Okolo jednoho velkého a spousty malých vodopádů scházím k borovému lesu, ve kterém je ukrytý obrovský dům ve viktoriánském stylu. Jediné otevřené dveře v temném průchodu vedou do bývalé hospodářské místnosti, dnes prostorné dvoupodlažní bothy. Uvnitř i v chodbě před vstupními dveřmi je zásoba dřeva a tak svlékám promáčené svršky, roztápím kamna, vařím, suším a odpočívám.

K večeru déšť ustává a tak se jdu podívat okolo jezera - je to tu opravdu úžasné. Obešel bych jistě delší úsek, ale začíná zase kapat, tak jdu zpět do bothy. Roztopím kamna a protože nejlepší koupání je v počínajícím dešti, vybíhám nahý do jezera. Termální koupel to zrovna není, ale po návratu ke kamnům se mi po celém těle rozlévá příjemné teplo, které si odcházím po schodech nahoru schovat do spacáku.

Lochnagar

Ráno se probouzím před svítáním, zkontroluji nebe, vidím hvězdy a tak jdu vařit snídani a sbalit si nejnutnější věci na výběh na vrchol na lehko. Stoupám známou cestou, fotím svítání nad jezerem, je to až kýčovitě krásné. Nad vodopádem vidím stádečko laní a občas slyším i troubení jelena.

Když vystoupím nad vodopád, vidím, že vrchol Lochnagaru ještě spí v oblacích, ale pořád doufám a tak stoupám, i duha přede mnou mi dává naději. Těsně pod vrcholem čekám asi půl hodiny, ale zdá se, že čekám na Godota. Mrak je nehybný a tak smutně vyrážím pomalu dolů, asi mi letos není souzeno. Těsně nad kamennými schody zkouším, zda tu je signál. Než napíšu domů, že mi počasí nepřeje a půjdu celý zbytek dne údolím bez signálu do civilizace, stane se zá

Mraky se rozestupují a nad Lochnagarem se objevují kusy modré oblohy. Utíkám nahoru jako blázen, asi se bojím, aby se zase nezatáhlo. Výhled na vrcholu pořád není ideální, ale já jsem šťastný aspoň za toto. Dávám si vrcholové pivo, na které jsem si včera ani nevzpomněl. Musím poznamenat, že Skotové zjevně umí slad nejen destilovat…

Po více než půlhodině kochání vyrážím už známou cestou dolů. Cestou potkávám dva muže s koňmi. Otisků podkov jsem si všiml už včera a trošku mě překvapily, cesta, zejména okolo vodopádu, není zrovna jezdecká. Dalším překvapením je, že oba mají nejnovější britskou armádní výstroj a nevypadají, že si na vojáky jen hrají. Co tu ale sakra dělají?

Jdu dál a u vodopádu docházím muže vláčícího stativ, profesionální kameru a spoustu příslušenství. Nabízím mu pomoc, ale odmítá, prý si ještě musí něco natočit. V bothy se balím a slyším bouchnout dveře od auta, které parkovalo za domem. Je to můj známý kameraman, uklízí část své výstroje. Chce ještě pořídit pár záběrů jezera a pak pojede do Ballateru, nabízí mi, že mě vezme. Sraz ve 13:00 hod. před domem.

Taková nabídka se neodmítá, i když procházka kolem jezera by jistě také stála za to. Cesta v Land Roveru s velkým znalcem zdejších poměrů je však zajímavější. Dozvídám se, že dům Glass-alt-Shiel využívala samotná královna Victorie poté, kdy její manžel zemřel a ona, velká milovnice zdejší krajiny, se v nedalekém hradu Balmoral sama necítila dobře. Hrad Balmoral je oficiálním sídlem anglických králů ve Skotsku dodnes a královna zde tráví každý rok srpen a září. A protože je tu i nyní a z Lochnagaru je (za hezkého počasí) přímý výhled na hrad, pohybují se tu armádní hlídky.

Glenn Muick

Jedeme údolím Glenn Muick a od kameramana se dozvídám další zajímavé informace. V domě za plotem, který právě míjíme, je letní sídlo prince Williama. I on tu právě s vévodkyní Kate a dětmi pobývá a proto bychom na silnici, kde právě stojíme, neměli raději zastavovat, neboť je možné, že si nás právě prohlíží dobře ukrytý sniper... Raději tedy jedeme dál a za chvíli jsme v městečku Ballater, kde vystupuji, loučím se a děkuji za svezení. Odpověď je typická: "You are welcomed. You are very welcomed...".

A protože v Ballateru své horské putování končím a zbylé dva dny dovolené trávím spíše prohlídkou památek, nezbývá než všem zájemcům o Skotsko říct: Jeďte, budete vítáni.

Mapy a doprava

Papírové mapy Skotska v měřítku 1:50 000 z vydavatelství Ordnance Survey lze koupit již v Čechách v prodejně nebo e-shopu kiwi (mapykiwi.cz). Cena map je zhruba 350,- Kč, na místě samém je cena v přepočtu zhruba stejná (cca 8 GBP). Mapy jde zpravidla koupit bez problémů i na místě zejména v informačních centrech Národního parku.

Online mapy v měřítku 1:25 000 lze po registraci využívat na webu www.walkhighlands.co.uk, bez registrace lze využívat online mapy 1:50 000. Na tomto webu, který částečně funguje jako komunitní, lze získat i množství informací o trasách, kteté již někdo prošel. Prošlé treky jsou zakresleny v mapě a záznam trasy si lze stáhnout.

Dopravovat se po Skotsku lze nejsnadněji autobusy, dobře funguje i vlaková doprava. Vyhledání spojení je možné na mnoha webech, např. www.travelinescotland.com. Stopování není problém, místní vás rádi svezou - you are welcomed.