Trek v pohoří Čabulja, v stále tajemné Bosně a Hercegovině

Pohoří Čabulja aneb jak nedosahovat vrcholů v Bosně a Hercegovině

Vyzbrojen základními informacemi začínám výstup na vrchol Velka Vlajna v pohoří Čabulja v obci Bogomol, několik desítek metrů od útulny Planinarski dom PRENJ 1933.

Stezka je přehledná a dobře značená. Po několika kilometrech však stezka končí a o chvíli později se ztrácí i značení. Vůbec mi to však nekazí náladu. Z batohu lovím mobilní telefon a v archivu adresáře SMS čtu moudré poučení dcery Alexandry: "Tati, když zdoláváš vrchol, musíš jít stále do kopce, pak se neztratíš. Pokud jdeš při výstupu 15 km dolů, je zřejmé, že se někde stala chyba… oni planinari z Mostaru věděli, proč tě nezvali bez planinárských zkoušek!". Pomíjím očividnou jedovatost v textu a soustředím se na obsahové sdělení. Je to jasné, musím jít stále do kopce a nemůžu se ztratit.

Možným rizikem výstupu mimo trasu by mohly být snad jen zmije růžkaté, které se zde v horách vyskytují. Pokud si myslíte, že zmiji růžkatou neboli Poskoka uvidíte už zdáli a nebo že vás dokonce pozdraví: "bok Pavel, kako si?", setrváváte v hlubokém omylu. Poskok je ve zdejší přírodě tak trochu neviditelný a uvidíte ho až v okamžiku, kdy šlápnete těsně vedle něho (v lepším případě).

Čtěte také: Příběh psa v Bosenském Himaláji

Před cestou jsem vygoogloval, že ani v tom horším není situace ještě úplně beznadějná. Píše se, že ačkoliv je zmije růžkatá nejjedovatější had v Evropě, není uštknutí pro zdravého člověka bezprostředně životu nebezpečné. Stačí vyhledat do 15 minut nemocnici nebo i stanici první pomoci, kde vám aplikují protilátku. Pozitivní dojem z této informace trochu kazí jen skutečnost, že se nacházím 3 hodiny od civilizace.

Pohoří Čabulja, mapa

Druhým rizikem by mohla být zapomenutá mina. V turistickém průvodci Bosnou a Hercegovinou se píše, že životnost nášlapných min je 15 let. Nyní je však už 17 let po skončení občanské války. Na stejné straně průvodce je však vcelku nenápadná zmínka o čínských plastových minách, které byly pokládány ke konci války a jejichž životnost se odhaduje na 100 let.

Ani tyto informace mi nekazí dobrou náladu a pokračuji vzhůru. Po výstupu do prvního sedla a následného sestupu se mi se štěstím podařilo dostat i z hluboké rokle, kam jsem zapadl po proboření měkkého sněhu. Po výstupu do druhého sedla a opětovném sestupu však již vidím hlavní vrchol a v lese před ním pak objevuji i orientační značku. Ta mě vyvede z lesa, na travnatých pláních a suťových polích se však opět ztrácí. Nevadí, hlavní vrchol je na dohled a po chvíli už vidím i vrcholový kříž.

Po čtyřech hodinách výstupu stojím na vrcholu.

Při sestupu se dostávám do krajiny, která mně není až tak moc povědomá. I zde aplikuji poučení dcery Alexandry a pokračuji jedinou stezkou přímo dolů. Po 2 hodinách pak přicházím k makadamové cestě a po chvíli i prvnímu stavení obce Podčabulja.

Na závěr bych rád poděkoval dobrých lidem obce, kteří mě odvezli 14 km k planiarskému domu PRENJ 1933 a místu, kde zůstal zaparkovaný můj vůz.

Čerpáno z informačních zdrojů:

Internet, Turistický průvodce Bosna a Hercegovina - Černá Hora, e-mail z roku 2011 "jak jsem potkal Poskoka", SMS dcery Alexandry.