Na mořském dně Broumovské vrchoviny I.

Začalo to někdy před stamiliony lety, když se Česká pánev začala pomalu zvedat a vytlačovat mohutné vrstvy usazenin z mořského dna, aby za další desítky milionů let vytvořila největší skalní komplex České republiky. Unikátní a fascinující svět hlubokých roklí, obrovských skalních stěn a skalek, mnohdy velmi bizardních tvarů.

Jezdím do této oblasti, nazvané Broumovská vrchovina, několikrát ročně už mnoho let, tak se vám ji pokusím trochu přiblížit. Teda některé její části, neboť její členění je docela pestré. Dodám jen, že jejím nejvyšším vrcholem je Ruprechtický Špičák na hranicích s Polskem, vysoký 881 metrů.

Nejznámější částí vrchoviny jsou bezesporu Adršpašsko-teplické skály, ale já zamířím do méně známější části Broumovských stěn. A jelikož mi táhne na třicet, zahájím první část své túry ve vesničce Dědov. Ta leží na železniční trati do Meziměstí, pod legendami opředenou stolovou horou Ostaš.

Ostaš

Ze zastávky zamířím, po červené značce, právě do údolí pod Ostaší a okolo nějakého tábora se vnořím do nádherného smrkového lesa vonícím po všudypřítomných houbách. Cestu po chvíli začínají lemovat skály, ale to pravé ořechové přijde až po třech a půl kilometrech. To přicházím k malé hospůdce s restaurací a venkovním bufetem. Odtud začíná modře značený okruh vedoucí na 700 metrů vysokou Ostaš. Horu, jež v mnoha těžkých chvílích poskytovala místnímu lidu útočiště, když se schovávali ve zdejších skalních labyrintech.

Po čtvrt hodince stojím u prvního výraznějšího skalního útvaru nazvaném jednoduše Bludiště. Do jeho nitra vedou dřevěné lávky a umělé schody. Některé jsou vytesány přímo do skály a značně tak usnadňují pohyb. Procházím několika štěrbinami abych se dostal na první vyhlídku, ze které se otevírají první pohledy, převážně na Javoří, Soví hory a do Polické pánve.

Vrcholová plošina je porostlá tajuplným smrkovým lesem plným borůvčí a kapradí, které tady roste často na neuvěřitelných místech. Cestička vede občas po úzkých skalních blocích a někdy musím z jednoho na druhý přeskakovat. Spoustu skalních útvarů má svá jména, která jsou na nich, pro lepší zapamatování, napsána. Třeba jako známé Čertovo auto, ke kterému brzy přicházím.

To je bizardní útvar, do kterého se dá opravdu zalézt. Jenže nemám klíčky, takže se bohužel neprojedu. Za ním následuje další z mnoha vyhlídek, ze které je za dobré viditelnosti vidět hřeben Krkonoš. Ty sice nevidím, ale jelikož stojím na mnoho desítek metrů vysoké skalní stěně, vidím v blízkém okolí vše podstatné. Pomalu dokončuji okruh a uvědomuji si, že jestli je nějaké místo, kde když padne soumrak a ze zdejších skal začnou vylézat elfové, tančit víly a skotačit skřítkové a vám to nepřijde divné, tak je to právě tady.

Scházím tedy nazpět k bufetu a ochutnávám zdejší černé pivo a bramboračku, obé výborné. A všímám si, že jsou tady také malé chatky a za bufetem stojí několik stanů, takže se tu určitě dá strávit noc.

Kovářova rokle

Odtud mířím po zelené značce, většinou po loukách, na náměstí v Polici nad Metují, kde se napojím na červenou značku. Ta mě vede mírným stoupáním za město, odkud vidím nazpět k Ostaši a když se ohlédnu na druhou stranu, spatřím několik kilometrů dlouhou stolovou horu Bor, ležící v Polsku v národním parku. Ta je zdejší největší dominantou a zavedu vás tam v druhé části tohoto povídání. Pomalu přicházím na okraj obce Hlavňov.

Procházím kolem malého rybníku u kterého stojí malá hospůdka. Od ní je to kousek k začátku Kovářovy rokle. Ta je asi nejznámější roklí ve Stěnách a na jejím začátku stojí přístřešek a upravený pramen. Tady doporučuji dobrat vodu, neboť je to poslední osvědčený zdroj.

Broumovské stěny

Vcházím tedy dovnitř, do Broumovských stěn. Zprvu jen lesem, ale už za chvíli se objeví první skály, no skály, vlastně několik desítek metrů vysoké stěny, prorostlé smrčinami, kapradím, mechy a borovicemi. Ty tady díky své schopnosti zapustit kořeny i do velmi malých štěrbin, rostou na nejroztodivnějších místech a místy připomínají obří bonsaje.

Rokle se postupně zužuje a pocit lidské bezvýznamnosti se tak jen násobí. V některých úsecích jsou do skal vytesány schody, jinak by běžný turista roklí jistojistě neprošel. Najednou přicházím k ,asi metr a půl vysoké chodbě, kterou musím projít. Batoh musí dolů a já se musím hodně přikrčit. V této části stěn se ještě musím míjet s dalšími turisty. Slyším tady polštinu, němčinu, angličtinu a dokonce i maďarštinu. V těsných úsecích to není někdy moc příjemné, i když zácpy jako ve Slovenském ráji se tady netvoří.

Najednou přicházím k průrvě, do které míří schůdky se zábradlím. Dole jsou nainstalované lávky, neboť se tady nachází mokřiny. Po průchodu průrvou se mi doslova zatají dech. Ocitl jsem se na takovém skalním náměstí, ze všech stran obklopen vysokými stěnami. Je to fascinující místo, místo kde pocit pohlcení krajinou nabývá vrcholu. Usedám na zdejší malou lavičku a vychutnávám si ten pocit.

U této lavičky se odděluje krátká zelená odbočka. Ta sice míří skoro na stejného místo jako červená, ale zelená není tak frekventovaná. Vede strměji, hustým lesem a dokládá tak rozdíl mezi stěnami a Adšpasko-teplickými skalami. Ty se svými upravenými a oplocenými chodníky připomínají spíš lázeňskou promenádu, tady ve stěnách to je podstatně divočejší.

Za několik minut se dostávám na hlavní hřebenovou trasu stěn. Pokud bych šel doleva, dostal bych se za chvíli ke známé chatě Hvězda, stojící u stejnojmenné velké kaple. V chatě se dá ubytovat, ale asi jen přes sezonu, neboť když sem tu byl kdysi na jaře, byla zavřená.

Supí koš, Hájkova rokle a Liščí rokle

Nacházím se teď pod vyhlídkou Supí hnízdo, někdy označovaná Supí koš. Ono to s názvy zdejších skal není tak jednoduché, v různých mapách se liší, na směrovnících často také a ostatně místní jim říkají také různě, takže babo raď.

Pokračuji tedy vpravo. Cestička mně teď vede několik kilometrů víceméně lesem, s čím dál větším množstvím bříz, jen tu a tam lemovaná většími skalami. Jak se ale přiblížím k ústí Hájkovy rokle, zase se změní na poskakování po kamenech a proplétání se skalami. Cesta poté přetíná Liščí rokli a tento úsek je opravdu fascinující. Hned za ní je místo, ze kterého poprvé uvidím královnu českých hor, Sněžku.

Za pár okamžiků přijdu k místu, kde se oddělují dvě odbočky. Ta první mě zavede k unikátním, několik metrů vysokým, skalním hřibům, které vznikly nepravidelným zvětráváním a nazývají se Slavenské. Také se tu nachází další z vyhlídek. Třeba Velkou kupu. Při pohledu na ni, si uvědomíte, že z polické strany se stěny zvedají jen pozvolna, kdežto ze strany broumovské se tyčí téměř kolmo, mnoho desítek metrů vysoko a vytváří tak dojem náhorní plošiny.

Vyhlídka nad Zaječí roklí

Druhá odbočka vede na vyhlídku nad Zaječí rokli. Ta je mohutnou roklí, kterou tady vidím z téměř leteckého pohledu. A je na co koukat. Vidím odtud, jakým způsobem tady skály zvětrávají a vytváří tak tajemné labyrinty. Do některých soutěsek a štěrbin se nedá nijak dostat, a tak některá zdejší místa nejsou dosud prozkoumána a zmapována. To mi v jednadvacátém století v srdci Evropy přijde až neuvěřitelné. Je to opravdu unikátní kraj, kde jakýkoli superlativ nevystihne ten pocit, který v těchto místech vždycky mám. Do této rokle vede též neznačená stezka.

Pokud byste se tam pokusili vydat, mějte na paměti, že ztratit se tady není vůbec těžké a někteří lidé jimž se to povedlo, se už nikdy nenašli. Když odtud velmi nerad odcházím, uvědomuji si tady, že vlastně jdu po mořském dně a tak mi najednou všechny ty klimatické teorie přijdou opravdu k smíchu. K osadě Slavný, která je nejvyšším osídleným místem v tomto kraji, je to asi kilometr. V osadě je agropenzion a dá se tady ubytovat.

A tady moje prvá část putování po tomto neuvěřitelném koutu naší země, který v Evropě vlastně nemá konkurenci, končí. Takže až budete přemýšlet, ve kterém instantním přímořském letovisku budete trávit dovolenou, vzpomeňte si, že moře máme i u nás. Tedy měli jsme, naštěstí.

Turistika tady není nijak zvlášť náročná, potkávám tady i rodiny s dětmi. Pokud byste se přesto s dětmi do roklí báli, kousek pod chatu Hvězda vede silnice a hřebenová trasa není pro děti žádným problémem.

Mně tato túra trvala i s obědem asi sedm hodin a měřila zhruba dvacet kilometrů.