Bosna a Hercegovina, hory a horská turistika v Bosně

Moje první Bosna (2), nejkrásnější horské hřebenovky

Vesnička byla za války ušetřena, takže se zde zachoval unikátní folklór. Dnes už sem jezdí několik cestovek, ale nám se návštěva podařila ještě v době, kdy to nikdo neznal. Ihned po příchodu do vesničky se nám sice rozpršelo, ale přijímáme pozvání od jedné stařenky a jejího syna na kafe. Takhle dobrou kávu jsem nikdy v životě nepil. Komunikace sice vázne, ale koupil jsem přítelkyni ručně dělané ponožky, zde zvané "čerepi".

Trasa do genocidy

Z vesnice stoupáme mezi poli do kopce Lovnica, abychom si prošli alespoň část vyhlášené turistické trasy nad kaňonem Rakitnice. Po cestě se nám otevírají snad ty nejkrásnější výhledy, jaké si lze představit. Pod námi se krčí téměř tibetská vesnička Lukomir na hraně nad kaňonem, za ním se tyčí skály a srázy pohoří Visočica.

Konečně jsme na trase a začínáme traverzovat po vrstevnici jeden z nejhlubších kaňonů, co jsem viděl. Trasa je bohužel velmi krátká, brzy dosahujeme sedla Grad, kde musíme sejít na druhou stranu a klesnout do polje, kde se nachází vesnička Čuhoviči.

Čtěte také: Moje první Bosna (1), hory v Bosně a Hercegovině

Mezi kamennými zídkami docházíme do další zajímavé vesničky a na travnatém plácku u ní stavíme stany. V tom se u nás srocuje dav domorodců a nabízí nám vejce. Po pár dnech na horách jsou vařená domácí vajíčka snad zázrak. A tak dobré vejce jsem jedl naposledy tam. Kam se hrabou "slepičí ovulace" hormony nadopované kvočny z klece někde v českém supermarketu!

Ráno vycházíme po krasové plošině plné závrtů do zdevastované vesnice Blace. Opět se nachází na hraně plošiny a je na ní zajímavé jezero, které se zde nachází. Vesnice byla srbská, jediná v této oblasti, 15.5.1992 však padla za oběť řádění společných chorvatských a muslimských jednotek pod vedením Mithada Pirkiće, které ji vypálily, muže na místě povraždily, ženy, děti a starci skončili v koncentráku v Čelabiči. Z 21 zdejších obyvatel bosenskou válku nepřežil skoro nikdo.

Mezi troskami domů se pasou ovce, pastevec sedí na zídce a kouká na nás. Miny a munice zde prý nejsou, procházíme se mezi troskami a nemůžeme tomu uvěřit. Na některých místech místo kamínků pod nohami cinkají staré nábojnice. Přicházíme ke zdevastovanému kostelu, od něj je pohled do kaňonu. Naše první setkání s genocidou v životě.

Bloudění na krasových pláních

Po nějaké době se rozhodujeme pokračovat. Vracíme se do centra krasové planiny a pokoušíme se najít stezku do vesničky Dubočani. Potom máme v plánu sejít k soutoku Rakitnice s Neretvou a soutěskou Šištica vystoupit k Boračskému jezeru v Prenji. Turistická stezka je bohužel zaminovaná, takže musíme najít čistou variantu. Na planině s porosty stromů se bohužel ztrácíme a správnou stezku do Dubočani jsme netrefili. Kráčíme spíše severněji a najednou se vymotáváme u nějakého statku. Málem nás sežere obrovský šarplaninec. Stále však nevíme, zda jsme v Dubočani.

Teprve po chvíli nacházíme jakýsi improvizovaný rozcestník a k našemu velkému zklamání zjišťujeme, že jsme došli do osady Vrdolje. Zpátky se nám už nechce, takže měníme trasu a soutok tří soutěsek (Neretva, Rakitnica a Šištica) necháváme na jindy. Po chvíli jsme ve vesnici Džepi. Míjí nás nákladní auto, které se podaří stopnout a tak se svezeme do města Konjic. Petři sedí na korbě, já s řidičem v kabině.

Cesta do Konjice je neobyčejně zajímavá. Z hor sjíždíme v mnoha zákrutách a k vidění je železniční trasa ze Sarajeva do Mostaru, která zde překonává náročné převýšení a v mnoha tunelech stoupá vzhůru pod Bjelašnici. Několikrát ji křižujeme a vidíme množství vysokých mostů a portálů tunelů.

V Konjici nás řidič vysazuje u magazinu, kde doplňujeme zásoby pečiva a piva. Chceme se dostat na Boračské jezero, ale nejede tam žádný autobus, musíme tedy využít služeb taxikáře. Předtím ale podnikáme krátkou procházku po rozstříleném městě. Překvapuje nás, že v Bosně mají rozdělené hřbitovy a samostatné jsou hřbitovy pro ateisty - Ateističko groblje. Sem se pohřbívají komunisti a lidé ze smíšených manželství.

Nástup na Prenj

U Boračského jezera využíváme služeb jednoho ze zdejších kempů. Rozkládá se na ploše zahrady nějakého vypáleného domu, kterých je v okolí spousta. Současně se rozhodujeme pro jednodenní přestávku s kempováním zde. Večer se setkáváme s českou rodinou, která tady nuceně spí při cestě do Dubrovníku. Dosti se podivují nad tím, že jsme vyrazili do Bosny na hory.

Druhý den se povalujeme na pláži, popíjíme pivko a podnikáme okružní procházku kolem jezera. Vodní plocha se rozkládá 404 metrů vysoko v tektonické proláklině nad řekou Neretva v podhůří Prenje. Ze všech stran je obklopeno strmými skalnatými srázy, překrásné místo s průzračnou vodou. Okolí je dosti zdevastované válkou, u jezera je i mnoho minových polí.

Večer se Petr sprchuje (logicky - nahatý) pod dosti improvizovanou sprchou v kempu (bez jakékoliv zástěny), což pobouří ožralé muslimy v místní hospodě a začínají po nás házet švestky a kameny. Peter ještě sprchu jaksi zvládá, já se alespoň trochu opláchnu v jezeře, ale přesto nás opilci chtějí z kempu vyhodit.

Ráno se konečně loučíme s krásným Boračským jezerem a Boračskou dragou plánujeme nástup na Prenj. Obcházíme jezero z pravé strany, míjíme vypálenou policejní stanici a po značce se ztrácíme ve srázích severně od jezera. Pěšina se stáčí do lesa, postupně je však stále méně zřetelná a brzy se motáme v lese, kde by podle mapy mohly být miny.

Pokoušíme se po chvíli trochu sejít, ale narážíme na starý ostnatý drát zamotaný v lese. Vracíme se opět nahoru a není to moc příjemný pocit! Smrdí to tady minami. Po sto výškových metrech nacházíme značně zarostlou lesní cestu, na které se vydáváme doprava směrem k Boračské draze.

Cesta traverzuje asi 500 metrů až konečně dosahujeme zřetelně chozenou a ježděnou trasu zvanou Boračka draga. Při pohledu zpět vidíme upozornění na miny. Za tento zbytečný průchod minovým polem bych si dal s odstupem několika let pár facek. Podle lepší mapy jsme se motali někde v lese u vrcholku Brštenovice. Našim následovníkům doporučuji návrat do vesničky Borci, odkud lze kráčet po Boračské stezce bez obav.

Dlouhou dobu poté stoupáme Boračskou dragou, potkáváme místní, kteří nás utvrzují v předpokladech, že je to ještě daleko. Je nehorázné vedro, mám pocit, že tehdy bylo snad největší, co jsem na horách zažil. Stoupáme asi 1 000 metrů na krasovou plošinu Crno polje. V sedle nad údolím se najednou otevírá jeden z nejkrásnějších pohledů v horách. Najednou jsme v království Prenj. Téměř 500 metrů vysoké stěny Sivadije (1 965 metrů) jsou neuvěřitelnou kulisou pro tu nádheru. Na Černém polji se snažíme držet chodníčku a stáčíme se doprava. Vede nás i sporadické značení.

Království Prenj

Prenj je jedno z nejnáročnějších pohoří Balkánu. Ze tří světových stran ho proti směru hodinových ručiček obtéká v kilometr hlubokém kaňonu řeka Neretva. Toto údolí sem přivádí teplé větry, které v kombinaci se studeným horským vzduchem na Prenji dokáže opravdu způsobit problémy ve formě silných bouřek. Zároveň jde o pohoří, které patří k těm nejkrásnějším, my jsme tehdy neměli žádnou mapu. Pouze neurčitý náčrtek a mapku s minovými poli.

Právě podle náčrtku se téměř naslepo vydáváme do pohoří. Prenj bohužel utrpěl válkou v Bosně. Chaty byly vypáleny a všude po horách jsou ostrůvky, ale i rozsáhlé oblasti s minovými poli. Jde o jedno z nejnebezpečnějších pohoří v Bosně.

Z Černého polje jdeme k severu, cestu nám křížila asi dvoumetrová zmije růžkatá, vtipné bylo, že oba Petři ji překročili a všiml jsem si jí teprve já. Petr od tohoto okamžiku trvá na tom, abych šel první (s odůvodněním, že když mám doma hady v teráriu, tak je to v pohodě). Nádhernou, mírně zvlněnou, krajinou přicházíme k prameni Kamenac, což je jen zablácená louže. Tady se stáčíme více k severu a brzy jsme na tom bídně s vodou. Zbývá mi pouze jedna dvoulitrovka s pivem.

Podvečerní krajinou traverzujeme nádherný vrchol Osobac a v okamžiku, kdy jsem to už chtěl zapíchnout a spát, spatřujeme jakési plechy pohozené na kraji jednoho z tisíců závrtů. To nás namotivuje a po chvíli stojíme před troskami horské chaty Jezerce (dnes už je opravená. Peter se sem vypravil po letech ze severu a chata stojí, cesty jsou znovuvyznačené a Prenj vás láká). U ní stál vousatý chlapík, který je po celé Bosně znám jako "Šerpa". Popíjíme s ním pivo, kecáme a užíváme si večer v místě, které se mi zapsalo do srdce.

Bosenské Himaláje

Prenj je známý zvraty počasí, říká se mu "Bosenské Himaláje". To se potvrdilo i nám. Zatímco včera nás Prenj vítal teplotními rekordy, druhý den nás Šerpa budil, abychom vstávali brzo, jinak budeme mít hodně problémů se odtud dostat. Máme ještě v plánu vystoupit na nejvyšší vrchol pohoří - Zelenou glavu vysokou 2 103 metrů. Na nic tedy nečekáme a vyrážíme k západu na vrchol.

• Dokončení článku

Další související články: