Do srdce VVP Boletice k pramenům Blanice

Cesty se v Boletickém vojenském újezdu postupně zpřístupňují. Dnes jsou v okrajových částech proznačeny cyklotrasy a turistické stezky v délce desítek kilometrů, po kterých se dostanete na dříve zapovězená místa. Na vyznačené trasy se můžete vydat pouze ve volných dnech (so, ne a svátky).

VVP Boletice v sobě skrývá Želnavskou hornatinu. Po 2. světové válce a odsunu německy mluvících obyvatel se prakticky vylidnila. Strategickou polohu pak využilo ve "studené válce" naše vojsko a tak zde dnes spatříte spoustu rozstřílených ruin v jinak velmi zachovalé krajině. Díky tomu jsme měli možnost obdivovat i její barevnost v začínajícím podzimu. Naše putování k pramenům Blanice a na vrcholy Lysé a Knížecího stolce vedlo po neznačených cestách. Problém jsme ale neměli.

Kolem Blanice

Auta necháváme zaparkovaná v Arnoštově, kde se míjíme s asi desítkou myslivců, kteří nad ránem sledovali jelení říji. Přecházíme Blanici, tady již jenom malý potok a po asfaltové cestě míříme ke Zlaté. Horní tok řeky je zde důvodem ochrany u nás největší populace kriticky ohrožené perlorodky říční. Ta má svá raná vývojová stadia na prameništích řeky Blanice a v okolních mokřinách.

Čtěte také: Vzhůru na Knížecí stolec

Mlhy pomalu ustupují nízkému ostrému slunci. Za Křišťanovickmý vrchem slyšíme pořvávat jeleny. Jsme ale dost hluční a oni daleko, a tak nám nějaké bližší seznamování nehrozí. Cestou "Skládky" se asi po hodině dostáváme k rozcestí na Zlaté. Tady si hážeme korunou, aby za nás rozhodla kudy jít dále. Jasný postup k Lysé prohrává s Luďkem navrženou, neznámou trasou přes Přední a Zadní Bor. Díky tomu se také zanedlouho dostáváme k nově vyznačeným pramenům Blanice. Prameny jsou spíš mokřady na náhorní plošině, kde jen těžko budete ochutnávat pramenitou vodu.

Výstup na Lysou

Všude kolem je mnoho zřícenin. Míjíme Zlatou, Květnou, bývalý Přední Bor a další zaniklé vísky nebo samoty a dostáváme se k hrázi nového rybníka. Otužilec Luďa se hned vrhá do chladných vod a my ostatní pauzu využíváme k menší svačince.

Je poledne a slunce hřeje příjemně do zad. Kocháme se krásnými rozhledy po okolí. Původně volná krajina pozvolna zarůstá listnatými stromy a pestrost našim pohledům dodávají především rudě se zabarvující javory. Vystoupáme na menší návrší, odkud vidíme i hladinu Olšiny, rybníka nedaleko Černé v Pošumaví.

Stále musíme pokračovat směrem k Polné, až konečně stará cesta odbočuje vpravo, správným směrem k Lysé. Pod námi pramení Borský potok a my stále stoupáme vzhůru. Míjíme několik posedů a po hřebeni míříme přes louku přímo k vrcholu Lysé. Z této strany se jde dobře, podařilo se nám trefit správný směr, aniž jsme si zašli. Procházíme lesem s výhledy do vnitrozemí k nedalekému Libínu a mezi skalkami dorážíme poslední výškové metry.

Celá Lysá (1 228 m) je podobně jako nedaleký a zřetelně viditelný Knížecí stolec poseta skalami. Lezeme na samotný vrchol, který je o 2 m vyšší než známější Knížecí stolec a je tak i nejvyšším bodem Želnavských hor.

Knížecí stolec

Snadno se domlouváme na dalším postupu na Knížecí stolec. Na něm jsme byli v podobné sestavě loni na jaře. Za 30 minut jsme na vrcholu. Posezení je tu ideální, zkrátka jako u stolce.

Rozhlížíme se kolem dokola, protože vrch je po Kirillu stále holý a přehledný, a vyměňujeme si zážitky s několika dalšími turisty. Velká většina z nich přijela na kolech. Překvapením je zde nahoře modře značená, nová turistická značka, která vede ze Záhvozdí. V dáli vidíme v mlžném oparu i vrcholky Alp. Dolů sestupujeme západním směrem na cestu, která vede od zmíněného Záhvozdí a také oklikou k Arnoštovu.

Na rozcestí jdeme vpravo sestupem k Dlouhému hřbetu, který chceme přejít. Tady nám stezka mizí v mlází a tak scházíme přímo dolů k Dlouhohřbetskému potoku a lesní cestě, která nás již vede po vrstevnici až pod Černou stěnu. Za ní zabočujeme po těžkou technikou rozryté cestě doprava k Blanici. Přibrzdí nás až kousek mokřin nad potokem. Zkratka nás vyvedla na cestu nedaleko Arnoštova a do něj také zanedlouho přicházíme.

Celá trasa byla dlouhá odhadem 25 km a s přestávkami jsme ji šli necelých osm hodin. Na turistických mapách je mnoho cest ve VVP zaneseno chybně, některé přebývají, další nejsou zaznamenány a tak je dnes pro lepší orientaci možné využít z internetu letecké foto. Převýšení nějaké bylo, ale díky pozvolnému stoupání až na Zadní Bor nepříliš náročné. Nebýt Knížecího stolce a cyklistů, nepotkali bychom ani živáčka.