Deník expedice Altaj, I.

Již několik let, přesněji od roku 2001, kdy jsme byli s cestovkou na Kavkaze, jsem snil o vzdálených, prý nejkrásnějších horách v Rusku, o Altaji. Mezitím se mi podařilo v roce 2004 zúčastnit se osmičlenné expedice na Pamír. V letošním roce se sen naplňuje, jedeme s kamarády na Altaj!

Altaj je téměř 2 000 km dlouhý, 600 km široký horský systém v centrální Asii na rozhraní Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska s nejvyšším vrcholem - Bělucha (4 506 m) - je nejvyšším pohořím Sibiře. Krajina na Altaji se skládá zejména ze suché vysokohorské stepi a rozsáhlých lesů. Nejvyšší části hor pokrývají z velké části ledovce (zaledněno je 900 km²). Na Altaji pramení obě dvě zdrojnice Obu: Katuň pramenící pod Běluchou a Bija vytékající z Teleckého jezera se slévají ve městě Bijsk a stávají se Obem.

Naším cílem byl trek z osady Tjungur, přes sedlo Kuzujak do údolí řeky Akkem, až k Akkemskému jezeru. Tam jsme se měli rozdělit na sportovní šestičlennou skupinu, s cílem pokusit se zdolat nejvyšší vrchol pohoří a trekovou dvoučlennou skupinu, s cílem prozkoumat přírodní krásy okolo Akkemského a Kučerlinského jezera.

26.7.2010

Když dopoledne přijedu domů, čeká mě opravdu perný den. Nejde elektřina, já nemám nabité baterie do foťáku a i mobil je skoro na dně. Volá Vláďa, že má nějaké zdravotní problémy a tudíž nejede, volají i z práce, taky ještě Pepa, účastník expedice, ještě k tomu i z prodejny elektro. Mám pocit, že někdo přemístil telefonní ústřednu na mé číslo. Volám kvůli Vláďovi na storno letenky, oni mi ochotně poradí, stačí jim napsat email z adresy, ze které jsem zařizoval rezervaci letenek. Ale jak, když nejde proud? Až odpoledne se začíná vše obracet, už jde elektřina, vyřizuji storno letenky a nabíjím mobil. Pak to konečně začíná vypadat jako běžná příprava na hory, balení a vážení batohu, kvůli nadváze atd. Zas budu mít na sobě nepromokavé kalhoty a na nohách těžké boty od Meindla. Uf, to byl den. Večer stíhám ještě alespoň procházku na rozloučenou…

27.7.2010

Odjíždíme z Havlíčkova Brodu v 5.58 vlakem, kupujeme lístek až na letiště. ČD mají zaveden z hlavního nádraží autobus přímo na letiště. Navíc za cenu jednosměrné jízdenky, platím 196 Kč, super. Po 9. hodině jsme na letišti, po půl hodině jsme komplet. Bez Vládi je nás 8, Láďa, Luboš, Martin, Pepa, druhý, vlastně jediný Vladimír, Radek, Míra a já.

Pepa má nejvíc materiálu, ledovcové skoby, lano, lopatu, společnou lékárnu a tak jeho nadváhu rozdělujeme mezi sebe. Něco málo se pije na stmelení kolektivu. Batohy vážíme na volné váze u odbavení, balíme je do vlastní folie a pak je najednou hotovo. Čeká nás odbavení, vše probíhá bez problémů a tak najednou sedíme v letadle (A 320) a v 13.00 startujeme směr Rusko. Jak říká Radek, do země, kde už včera snědli to, co měli na zítra.

V Moskvě je 37 °C, naštěstí z terminálu F, kde přistáváme, vede do "našeho" D poměrně dlouhý průchod krytou pasáží. Na letišti je pro "inostránce" dlouhá fronta na razítko, zásluhou jedné Češky, která pracuje v Moskvě, procházíme zónou pro domorodce. Z Moskvy letíme A 321, bez problémů.

28.7.2010

5.50 ráno, Barnaul, 9 °C a drobně prší, časový posun 5 hodin. Na letišti nás čeká Naděžda (zařizovala pro nás víza a povolení vstupu do pohraniční zóny), jedeme k ní domů. Dáme si svačinu a čaj a po krátkém odpočinku jedem do města měnit peníze (1€ - 37,6 R), nakupovat potraviny a hlavně kartuše do vařičů. Také nezbytná registrace na OVIR. Městská doprava, autobus 10 R, tramvaj 9 R. Večer probíhá "družba" u Volodi s točeným pivem a vínem, někteří účastníci se tam poměrně dlouho zdrží.

29.7.2010

Budíček 7.00, v 8.00 je odjezd domluvenou dodávkou Gaz pro asi 11 lidí za 15 000 R až do osady Kučerla. Ceny, benzín 23-25 R/l, plyn 11-12 R/l. V 10.45 projíždíme Bijsk, v Gornoaltajsku jsme okolo 12.00. Na sedle Seminskij si dáváme boršč a pivo Baltiku No.5 za 94 R. Cesta po Čujském traktu je asi z 80% asfaltová a zbytek tvoří prašná poměrně rozbitá cesta. Před městem Usť Koksa je závora a kontrola povolení pro vstup do pohraniční zóny. Překvapil mě poměrně vstřícný přístup, i když my měli vlastně vše v pořádku.

V Usť Kokse jsme kolem 20.40, na ruské poměry celkem hezké město, plný signál GSM. Pak už je cesta stále horší, v Tjunguru jsme ve 22.00, přejíždíme most a jedem do Kučerly. Tam jsme kolem 22.15, skládáme bagáž, platíme dovoz, domlouváme cestu zpět. Potmě bivakujeme, je jasno, staví se dva stany, ostatní spí pod širákem. I tady je dobrý signál GSM.

30.7.2010

Krásný den, jasno, v 7.00 focení okolí. První porada vedoucího, zdůrazňuji cíle a priority expedice: vrátit se všichni a pokud možno zdraví, vrátit se jako kamarádi, užít si hory a pokusit se o výstup na Běluchu. Po 9. hodině domlouváme dopravu bagáže k Akkemskému jezeru, to se jeví jako vážný problém, prakticky není s kým jednat, ve vesnici jsou snad všichni dospělí muži opilí. Po velmi těžkém vyjednávání máme tři koně na bagáž, max.45 kg na jednoho +1 koně pro koňáka za 9 400 R.

Nakonec vycházíme až v 14.30, i cesta je jiná, proti našemu plánu jdeme údolím Kučerly a pak po hřebeni přes pereval Karaťurek k Akkemskému jezeru. Prý naší plánovanou cestou koně neprojdou. Úseky cesty kolem řeky Kučerly jsou nádherné, až ve 21.15 přecházíme sedlo Čok-čok a ve 22.00 sedlo Střední černá voda. Na tomto sedle byl ještě signál GSM. Pod sedlem ve 22.30 stavíme opět potmě tábor, bez vody, ta je prý ještě asi 20 minut dál, a hlavně níž.

31.7.2010

Vstáváme asi v 8.00, za krásného slunečného dne. Jdu fotit zpět na sedlo Střední černá voda, jsou odtud nádherné pohledy na zasněžené vrcholy a poprvé je vidět i Bělucha. Jdu kus po hřebínku a najednou vidím i Kučerlinské jezero, paráda. Teprve okolo 10.30 rušíme tábor a nakládáme bagáž na koně, odcházíme v 11.20. Já jdu ještě pro vodu asi 80 výškových metrů níž. Přecházíme několik, asi bezejmenných sedel až jsme konečně po 15. hodině na perevalu Karaťurek ve výšce 3 060 m. Krásný výhled na Akkemskou stěnu i na jezero. V rámci aklimatizace odchod ze sedla až v 16.45, sestup k jezeru Akkem o 1 000 výškových metrů (2 010 m).

Tábor stavíme v 19.00 až u přítoku vody do jezera, bude to blíž do hor. I potůček s pitnou vodou na vaření je poměrně blízko. U jezera se pase spousta koní, mají většinou svázané přední nohy k sobě, ale to jim v pohybu moc nebrání. Ve 20.00 tábor stojí, následuje očista těla v jezeře. Je tu asi 20 dalších stanů, všude se kouří, Rusové dělají ohníčky a na nich vaří. My dáváme přednost plynovým vařičům, okolo 22. hodiny jsme najedeni a napojeni. Taky něco fotíme a zíráme, Akkemská stěna je fascinující. Na nebi je mírný opar, někde svítí hvězdy, ozývá se hra na kytaru. Bez GSM signálu.

• Pokračování článku o Altaji