Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář | Napsat článek | Reklama | Více… |
Treking.cz
Poslední aktualizace: 16.12.2016 , svátek má
Treking > Soutěže > Pallas aneb kde sobi dávají dobrou noc

Pallas aneb kde sobi dávají dobrou noc

Tam, kde sobi dávají dobrou noc; soutěžní článek č. 3, Treking s Tilakem 2009

18.11.2009 | Leona Vargovčíková

Stádo sobů k našemu stanu přišlo kolem třetí hodiny ranní. Naštěstí mě čurání vzbudilo asi o hodinu dříve, protože kdybychom se setkali tváří v tvář (respektive tváří v čumák), asi by u mě došlo k samovolnému uvolnění i jiného svěrače než jenom močové trubice.

Vrchol Lumikero

Luboš byl vzhůru okamžitě, já jen v polospánku. Není divu, na mé straně byl klid, na jeho šrumec. Jeden ze sobíků asi ucítil slaninu v jeho předsíňce a pokoušel se k ní dostat. Když se mu povedlo nadzvednout tropiko a vrazit hlavu do předsíňky, nezbylo Lubošovi než rozepnout vnitřní stan a soba plácnout po čumáku. Hned se stáhl, ale pokoj si nedal.

Zkoušel to každých deset minut, asi testoval Lubošovu připravenost. Jiný sob zase usoudil, že naše stanové šňůry jsou to pravé drbátko a zuřivě se jimi škrabal na hřbetě, až se nám celý příbytek otřásal. Dalších asi pět sobů chodilo kolem stanu, zakopávali o šňůry, frkali, hrabali kopyty, kousek poodběhli a zase se vraceli. Doteďka nám všichni Finové tvrdili, že sobi jsou "stupid animals".

Pohled z Lumikera

Není to pravda, na jejich obranu musím říct, že bordel dělali pouze na Lubošově straně stanu, mě dali pokoj. Moc dobře vytušili, kdo večer nechtěl stavět stan na jejich stezce k vodě a kdo naopak na to nebral ohled.

Až do rána jsme měli o zábavu postaráno. Po zbytek noci Luboš jemně plácal po čumáku toho masožravce, který pořád strkal hlavu do předsíňky, další sob se zase bavil tím, že se vzdálil a pak plnou rychlostí uháněl k našemu stanu, kde těsně před ním prudce zabrzdil. Vždy se u toho na pár vteřin zastavila i naše srdce, hlavně při představě, že jednou to nemusí ubrzdit a jeho metrák živé váhy nám proběhne stanem. Podle zvuků z venku jsem usoudila, že se přes náš stan k jezeru nedostali. Přitom je nemohl omezovat, mohli ho obejít, byl tam prostor. Ale asi byli fascinováni tou oranžovou věcí, která jim na stezce do rána vyrostla.

Mapa oblasti, reprodukce

Kolem sedmé hodiny je to konečně přestalo bavit a odešli pryč. My ještě asi hodinu nehnutě leželi ve spacácích, chtěli jsme se přesvědčit, že se nevrátí. Nestalo se tak, tak jsme vylezli ze stanu (já statečně vystrčila hlavu jako první a hlásila jsem, že je čistý vzduch). Podle čerstvých hovínek jsme identifikovali, kam až se sobíci dostali.

Přechod bažin a mokřadů

Luboš šel připravit oheň a já se vydala k prameni. Opět jsem se vodou polila od hlavy k patě, ale už mě to ani nepřekvapovalo. Uvařili jsme, pojedli, v jezeře umyli hrnec, pobalili spacáky a stan a vyrazili. Klasicky v poledne. Prostě jsme finský styl treku, kdy sama cesta je cíl, dotáhli k dokonalosti. Nač se honit, hory neutečou, navíc je polární den a slunce nezapadá.

Sbalení jsme postávali před rozcestníkem a dumali, která trasa je ta správná. Totiž k následující chatě vedly asi čtyři trasy, z toho tři zimní a jedna (ta jediná správná) letní. Vydat se po zimní, to už by nás taky nikdo nikdy nespatřil, s našimi těly by si poradily neprůchodné bažiny.

Vybrali jsme si bezpečnou letní cestu a vyrazili, zpočátku jsme postupovali lesotundrou, všude okolo nás byla stromová a keřová vegetace s pokroucenými kmeny. Museli jsme dávat pozor, kam šlapeme, cesta vedla přes bažiny, naštěstí jsme se propadali jen po kotníky. Pochopila jsem, proč místní chodí v gumácích. Opět jsme míjeli jezírka, kde rostly žluté blatouchy.

Vrchol Taivaskero Půlnoční slunce

Na větrné hůrce

Asi v polovině stoupání na kopec Suastunturi (490 m) končily stromy a začínala holá pláň. Zde foukalo tak neskutečně, že jsem chvílemi nemohla jít vpřed, vítr se mnou lomcoval a při poryvech jsem se klidně ocitla o půl metru vedle. Jestliže včera jsem si myslela, že vítr je silný, tak jsem se zmýlila. To včera byl jen vánek ve srovnání s dnešním.

Podle Beaufortovy stupnice síly větru odhadem foukalo rychlostí 50 - 60 km/hod, což při teplotě +4st posouvalo pociťovanou teplotu na cca -10 st. Pozavírala jsem si všechny dostupné i nedostupné otvory na oblečení, aby nezůstala žádná škvírka, kterou by vichr mohl vniknout dovnitř. Přesto se mu to dařilo, nadzvedával spodní okraj kalhot a ofukoval mi nohy. Litovala jsem, že na kalhotách nemám sněžný pás, který by tomuto efektu zabránil.

Konce stahovacích šňůrek na bundě mi bolestivě pleskaly do obličeje. Chůze se stávala obtížnou, místy nemožnou. Naštěstí nefoukalo z protisměru, ale z boku a mírně zezadu. Omrzaly mi prsty na rukou, ale netroufla jsem si shodit batoh a hledat rukavice, riskovala bych, že mi je vítr vytrhne a odnese pryč. Fotila jsem jen málo, díky necitlivým mrtvějícím konečkům prstů jsem ovládala nastavení fotoaparátu jen velmi špatně.

Vrchol Suastunturi byl jen velká polární pustina, kde k našemu údivu foukalo méně než při chůzi do kopce. Zkoukli jsme okolní kopce a snažili se přijít na to, kam cesta pokračuje dál, ale opuštěné hory vypadaly všechny stejně. Vybrali jsme si závětrné místo, závětrné ve smyslu, že vítr se mnou nelomcoval a že jsme se dokázali slyšet bez toho, aniž bychom se snažili hluk větru překřičet. Pojedli jsme müsli a začali jsme scházet do údolí. Díky močálům byl sestup velmi záživný, hodně to klouzalo. Opět se ale objevily stromy, tak jsme jich alespoň používali k přidržování se.

Zrcadlení Bažiny

Slastné teplo

Na dně údolí byla malinkatá chata Suaskuru, tvořená centrálním ohništěm a pár palandami podél stěn. Přestávku jsme sice nepotřebovali, svačili jsme na vrcholu, ale teplo ohniště na nás volalo a my neodolali. Batohy jsem nechali venku a vešli do chaty. Zde právě trojice mladých Finů končila s vařením a uvolnili nám prostor u ohniště. My jsme vaření neměli v plánu, jen jsme se snažili nasát z plamenů co nejvíce tepla.

Někdo z předchozího osazenstva chaty se asi za dlouhých zimních večerů nudil a z polen na podpal vytvořil docela ucházející houpací křeslo, houpat se na něm sice nedalo, sedět též moc ne, ale efektní to teda rozhodně bylo. Zahřáli jsme se a rozhodli se dál neotálet a vyrazit vstříc kopci Lumikero (662 m).

Z naší výšky cca 350 m to znamenalo 300 m převýšení, což by samo o sobě problém nebyl, kdyby vrch neměl již klasický sklon - pár desítek metrů stoupání do kopce, vrchol, který se jeví jako cílový vrchol, ale je to jen plato, ze kterého se pokračuje dále, kde je opět jen další plato. Přitom z pohledu z údolí se kopeček tváří zcela nevinně.

Pohled z Lumikera Vuontiskero

Arktický sever

V údolí nefoukalo, tak jsem si rukavice nenachystala, i když jsem to původně měla v plánu. Chyba lávky! Jakmile jsme opustili hranici lesa, vítr se do nás opět začal opírat v plné síle. Tentokrát se ale stočil a foukal přímo z boku. Díky směru větru mi teď úspěšně vnikal dovnitř nejenom spodkem kalhot, ale oběma rukávy na bundě, čímž vytvářel nepříjemný komínový efekt. Kromě konečků prstů na rukou mi mrtvěla i obě ramena, jak do nich narážel studený vzduch. Jestli jsme se s Lubošem chtěli slyšet, museli jsme na sebe řvát z bezprostřední blízkosti.

Výhledy, které se před námi rozprostíraly, byly úchvatné. Nekonečná tajga, jezera, hory. Stovky kilometrů žádná civilizace, směrem před námi Rusko. Za tento pohled ta námaha stála. Pochopila jsem další fakt, proč se tak diametrálně liší zimní a letní trasa.

Proč po zimní nemůžu v létě, mi už bylo jasné z předchozích dnů - v létě neprostupné bažiny a jezera, která přes zimu zamrznou a dají se přejít. Ale až nyní vím, proč po letní trase se nedá v zimě, proč to vedou přes údolí, nikoliv po hřebeni. V zimě tu musí panovat arktické podmínky, při teplotě -20 stupnů, které tady asi neobvyklé nebudou, by efektivní teplota při větru dosahovala -50 st. a v nárazech klidně i -80 st.

Vuontisjarvelle Chata Nammalakuru

Vysilující vítr

Po nekonečném výstupu, kdy co krok, to došlap jinam, než jsem původně plánovala, zmítala jsem se jak třtina ve větru, jsme dosáhli vrcholu. Sice jsme zpočátku nevěřili, že to není jen další rovinka, ze které se bude stoupat dál, ale vrcholová pyramida nás přesvědčila. Složila jsem batoh na jediné závětrné místo, kde nefoukalo - hned za kamennou pyramidou, a šla ulevit svému močovému měchýři, Luboš čekal opodál.

Jelikož mám kaťata s kšandami, vykonání potřeby pro mě znamená nutnost si nejprve shodit bundu. Jenže jsem ji neudržela v rukou, vítr mi ji vyrval a rozhodl se se mnou hrát hru "Jestli nechceš umrznout, tak si dožeň svoji bundu". Utíkala jsem jak smyslů zbavená, pozbýt ji zde by znamenalo ohrožení na životě. Naštěstí přistála na jednom větším šutru, já tam skočila a povedlo se mi ji chytit dříve než by ji vítr odnesl zase dál.

Vrátila jsem se k zmrzlému rampouchu, který dříve býval mým manželem, a sdělila jsem mu, že nyní hodlám spáchat několik vrcholových fotek. Upřel na mě divný pohled a zřejmě přemýšlel, že pokud by mě nyní zde zavraždil, každý soud by ho musel osvobodit. Zeptala jsem se ho tedy, proč stojí tady, vydán všanc větru a nejde za pyramidu, kde nefouká. Zůstala za ním pouze ohnivá čára a už stál v bezpečí na závětrném místě. Tím pádem jsem mu nepoložila druhou otázku, proč když mrzne a je mu zima, si z kraťas opět neudělá dlouhé kalhoty, přitom by na to stačilo pár vteřin, kdy by si nohavice shrnul dolů.

Z vrcholu Lumikera byly nádherné výhledy, ale dlouho jsme nevydrželi, vyhnal nás vítr.

Zranění u sobího plotu

Sestupovali jsme po úzkém hřebínku do údolí Lumikuru, kde naštěstí méně foukalo. Využili jsme toho na svačinu, hlad jsme sice neměli, ale netroufli jsme si riskovat, že dále bude foukat jako dosud. Po pár minutách jsem přišli k pobořenému sobímu plotu s nedávno udělanou dřevěnou brankou, ještě vonící novotou. Zbylé fošny byly naskládány vedle.

Při otvírání západky na brance jsem si rozrazila palec, a díky naředěné krvi jsem krvácela více než je zdrávo. Nezbylo mně než shodit batoh ze zad, vydolovat lékárničku a ránu si ošetřit a zalepit, pokud jsem nechtěla za sebou zanechávat krvavé kapky.

Nahodili jsme batohy a vydali se do kopce Vuontiskero (670 m). Po pár metrech se obloha zatáhla a začalo pršet. Bála jsem se o foťák, tak mi nezbylo než si opět shodit ze zad batoh, již potřetí v posledních 200 metrech. Chvílemi pršelo, chvílemi ne, takže se mi nevyplatilo foťák opět vytahovat, až v údolí Vuontisjarvelle již pohled na oblohu sliboval přijatelnější počasí na focení.

Moje silueta

Slavíme s Fernetem

Sešli jsme do sedla pod vrcholem Karaskero (640 m), na jehož úpatí stál malý srub, chata Montellinmaja. K další, větší chatě Nammalakuru, to bylo dva kilometry, unavení jsme nebyli, tak jsme se rozhodli pokračovat. Abychom došli k chatě, zbývalo nám ze sedla překonat cca 100 m převýšení na vrchol Saivoskero (620 m) a sestoupat o cca 150 m. Chata se nám zdála poměrně dál než tvrdil ukazatel, ale moje subjektivní pocity mohly být ovlivněny hladem. Už jsem se viděla s teplou večeří ve spacáku.

Jedna věc nám oběma ale udělala radost. Za tři dny jsme zdolali celou 1:50 000 mapu. Oslavili jsme to, jak jinak, Fernetem. Došli jsme k chatě, ale vyhráno jsme rozhodně neměli. Foukalo zde poměrně silně, nemuseli bychom zrovna testovat stan v takovém vichru. Mnou navrhované, poměrně před větrem chráněné místo nad chatou, Luboš zamítl, prý bychom byli hned u trasy a na očích. Prosadil si zkoušet štěstí v lesíku, který byl pod chatou. Chata zde měla typické rozložení, vlevo zamykatelná, pronajímatelná polovina varaustupa, vpravo volně přístupná autiotupa.

Problémy s hledáním místa pro stan

Batohy jsme složili u chaty a vydali se níž, asi o 500 m, hledat místo k táboření. Hlady jsem už téměř neviděla. Objevila jsem plošinku tak akorát na náš stan. Podloží se mi zdálo suché, tak jsem zavolala na Luboše, donesli jsme si batohy, ale ouha, Luboš se okamžitě začal propadat do bažiny. Tady stanovat nepůjde. Veškerá další vytipovaná místa skončila fiaskem. Všude bažiny.

Strávili jsme hledáním skoro dvě hodiny, ale neúspěšně. Jediné místo, kde se teoreticky dalo tábořit, zabrala rodinka s cca pětiletým chlapcem. Cpát jsme se k nim nechtěli, tak jsme vzdali hledání a šli na plac, který jsem navrhovala já hned na začátku. Protože silně foukalo a dokonce to vypadalo na déšť, rozdělili jsme si úkoly. Luboš postaví stan a já zatím v závětří chaty pod zastřešenou verandou uvařím. Nejprve jsem si ošetřila dorasovaný palec, asi jsem se do něj někde neúmyslně udeřila, rána se znova otevřela a krev crčela ostošest.

Musela jsem sejít 500 metrů dolů k prameni, nabrat si vodu do lahve, vyšlápnout zpátky k chatě a teprve začít vařit. Bohužel plyn už nebyl co býval, s obtížemi jsem připravila těstoviny, spíše jsem tedy do teplé vody rozmíchala nudle, které nám pak při jídle chroustaly mezi zuby jak byly neúplně uvařené.

Finská pravidla v horách

Během naší večeře dorazila dvojice Finů a hnala se do pravé, volně přístupné části. Vevnitř nastal nějaký chaos, vyrozuměli jsme, že už nejsou volná místa, ale dosavadní obyvatelé se nějak smrskli tak, aby se tito dva noví vešli. Tím byla ale kapacita chaty vyčerpána. Hrklo ve mně. Mari a Mikko ještě nedorazili, kde budou spát? Mari nám sdělila, že stan i spacáky mají, ale pouze letní, o spaní venku vůbec neuvažovali, nosí je jen jako pojistku. Tuto noc jim ale asi nic jiného nezbude.

Palkaskero Hřebenovka, jíž jsme prošli …

Během pár minut naši kamarádi dorazili. Sdělili jsme jim tu špatnou novinu ohledně volných míst v chatě a Mari při tom pobledla. Vešli dovnitř a my pak v reálu viděli to, co jsem četla na webu a co zde evidentně funguje. Pozdě příchozí má právo na nejlepší místo v chatě, první příchozí mu ho musí uvolnit i za cenu, že by šel spát mimo chatu - bere se to tak, že ten první je již odpočatý, kdežto poslední je unavený. Prostě z chaty vylezla dvojice mladých lidí a začali hledat místo pro stan. Raději jsme je upozornili, že pod chatou to nemá smysl, jsou tam bažiny, jedině nad chatou je jakž takž prostor. Stan si nakonec postavili asi deset metrů nad námi.

Konečně táboříme

Skočila jsem se ještě vyčurat do kadibudky, ze které byl úchvatný pohled na okolní hory, samozřejmě když jsem si nechala dveře otevřené. Ale zase dovnitř foukal studený vítr. Jako všechny kadibudky, tak i tahle měla vevnitř pytel s pilinami, kterými se zasypávaly naše exkrementy. Díky tomuto důmyslnému zařízení to tady vůbec nesmrdělo.

Na plošince, kde stál náš stan, docela solidně foukalo. Luboš byl tak hrdý na to, že jsme si zvolili spaní ve stanu před pobytem v chatě, že našel dosud postrádanou českou vlajku a vyvěsil ji na stan, aby každý viděl, že Češi se nepřízně počasí nebojí. Dali jsme si každý hlt Ferneta, tentokrát větší než včera večer, zakutali se do spacáků a zalehli.

Informace

Národní park Pallas-Yllas tunturi je třetí největší národní park Finska, byl vytvořen v roce 2005 z parku Pallas-Ounastunturi založeného v roce 1938 a dřívější přírodní rezervace Yllas. Nyní tvoří dlouhé, úzké území vedoucí z Hetty na severu do lyžařské oblasti Yllas na jihu.

Ukazatel Pallas - Hetta

Na trase jsou v pravidelných intervalech chaty s volně přístupnou (zdarma, nutný vlastní spacák) částí autiotupa a s oddělenou, uzamykací částí varaustupa, která vyžaduje předchozí rezervaci za poplatek. Pozor, podle finského "pravidla divočiny" se nejlepší místo na spaní dává tomu, kdo dorazí poslední. V chatě je ohniště, kde se dá vařit. Uprostřed trasy je chata se samoobslužnou saunou. Je zde několik variant dálkových přechodů a jejich kombinací: Hetta-Pallas 55 km, Pallas-Rauhala-Yllas 72 km, Pallas-Olos 28 km, Yllas-Olos 54 km, Yllas-Levi 50 km.

Doprava

Letecky se dá z Prahy do Rovaniemi za jeden den, s přestupem v Helsinkách www.finnair.com, www.csa.com. Noc je nutné strávit v Rovaniemi, lze v kempu v centru, nebo na tábořišti cca 200 metrů od letiště (je tam i ohniště). Další den autobusem cca 300 km do osady Hetta/Enontekio. Pozor, autobus jezdí jen ve všední dny.

Cesta trvá 5 hodin a stojí 49 €. Stezka národního parku Pallas začíná za jezerem, stačí si najít přístaviště (je jich tam několik) a vyvěsit vlajku. Plavba přes jezero 5€. Zakončení je v přírodním centru Pallastunturi, odkud je spojení horší. Místní používají sdílené taxíky, které turisty zavezou cca 20km na hlavní silnici, odkud ve všední dny jede dvakrát denně autobus do Rovaniemi. Taxi se domlouvá na recepci Pallastunturi.

Mapy

Nejlepší koupit na místě, cenově to nevyjde dráž než v ČR. Navíc u nás se špatně shání a pokud jsou nějaké k dispozici, nejsou aktuální (zřejmě se rok od roku může lišit vytyčený přechod přes bažiny).

Internetové adresy

Treking.cz - diskuze
Reklama
Výběr článků
Hory Jižní částí hřebene Martinských holí na vrcholu babího léta
Radegast Z Pinduly na Radhošť a Pustevny, turistika v Beskydech
Hory Země skal. Vyberte nejkrásnější horu České republiky! Anketa.
Reklama
Populární treky
1. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Velké Fatry
2. České hory Lužické hory - toulky po hradech, skálách a vyhlídkách
3. Alpy Výstup na Hoher Dachstein klasickou cestou
4. Rumunské hory Retezat, princeznou Jižních Karpat křížem krážem (1)
5. Ukrajinské Karpaty Hřebenem poloniny Piškoňa, Zakarpatská Ukrajina
Reklama
Témata našich článků…
Soumrak Radhošť Chata Barborka Soos Koberštejn Charbulák Paprsek Trosky Kaon Kaltenštejn Tesařík obecný Dachstein Házmburk Coulomb Velikonoce Higgsův boson Bouzov Aktuální počasí Ježek Elektron Nesmeky Keprník
Reklama
Regiony
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie Produkty Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist