Rozmary počasí na Fagaraši
Treking s Tilakem 2007; soutěžní článek č. 6

Každoročně spolu s kamarády se na konci léta vydávám objevovat krásy Rumunska. Už jsme prošli Paring, Kapacíny, Retezat i Čukaš, a tak letos padla volba na pohoří nejvyšší, na Fagaraš. Já k němu měl vždy úctu a moc se mi sem ani nechtělo.

V září je počasí ošemetné a ne jednou nám už naše plány zhatil sníh. Ale kamarád trval na svém; vystupujeme z vlaku v Devě (na nádraží je non-stop bankomat) a dokupujeme místenky na rychlík do Sibiu. Doveze nás tam nový motoráček. Chvílí si prohlížíme starobylé město a po poledni už nás taxík veze do vesničky Sebesu de Sus, odkud začínáme stoupat na dnešní tábořiště, k boudě Suru.

Část první: Fagaraš, salaš a borůvkáři

Tam, kde boční hřebeny spadají k Oltu, je západní Fagaraš plný sběračů borůvek. Na prstech svých rukou bys je nespočítal. Spali jsme tenkrát na Cabaně Suru. Se západem slunka sestoupila tlupa sběračů z hřebene a za velkého ohně se uložila k spánku. Blesky křižovaly oblohu a vítr cloumal našimi stany, ale my neměli tu odvahu jít a lehnout si pod jednu střechu vedle borůvkářů. Tolik nám naháněli strachu.

Ráno, ještě za deště a mlhy, jich část odnesla modrý poklad do vsi. Ten den jsem jich napočítal přes třicet vyjít na hřeben. Žádný Goretex, žádný Vibram, ani krosny. Jen staré mokré hadry prosáklé kouřem, boty do všech situací, jen do hor ne, přes rameno hůl a na ní koš.

Hřeben se halil mlhou, vítr nás ohýbal k zemi a odnášel nám do údolí vše pevně nepřivázané. Blázen, kdo by dnes chtěl spát v sedle Suru. Měli jsme namířeno až k rezavému jezeru, neušli jsme po hřebeni však ani kilometr, a hromy a prudký déšť nás zahnaly do údolí na jihu, kde za letních slunných dnů bača prohání svá stáda ovcí.

Tam kde údolí přechází ve strmý svah a kde vyvěrají prameny Suru, má bača svoji maličkou salaš. Když jsme sestoupili, byla prázdná. Vedle dveří stolek, u zadní stěny palanda pro čtyři horaly a pod ní hromada vyschlých větví kosodřeviny. Nikde žádná okna, jen hliněná podlaha a malý průduch ve střeše. Bylo nás deset, déšť venku zuřil a pár hromů nám dalo jasně najevo, kdo je tady v horách pánem. Kdo ví, kde je sběračům borůvek konec. Snad se stihli zavčas vrátit.

Z mlhy jsou slyšet hlasy, přichází šest postav promočených až na kost, přicházejí borůvkáři! Je jich jen šest. To bude dnes v noci hodně živo na salaši! Oheň i slivovice z nás setřásly strach a rozvázaly nám jazyky. Neznaje řeči jeden druhého, přec jsme si popovídali a spolu zalehli ke spánku pod jednu střechu. Byla to dlouhá, velmi dlouhá a chladná noc.

Ráno opouštíme salaš poslední, nikde ani větvička i kus ovčí ohrady zmizel. Taková byla v noci zima. Hlavně nám, co jsme nevytáhli spacáky. Borůvkáři celou noc leželi na zemi, skoro v plamenech. Co chvíli jeden vstal, přiložil, vykouřil cigaretu, napil se z vědra a spal dál. Už jsem je ten rok v horách nepotkal. Kdo ví, kde je jim konec…

Část druhá: Jak to bylo dál

Následující den byl jak z pohádky. Překonali jsme vrchol Budislavu a sestoupili k rezavému jezeru. K mému úžasu tu nebylo o moc více plechovek než kdekoliv jinde. Od jezera stoupala cestička srázem, být tu trocha sněhu, nevím, nevím, zda-li bychom se odvážili jít dál. Za trojkopcem Scara nás přivítalo sedlo Scarii a v něm plechová bouda; vyspalo se nás v ní deset, další by se už hodně, hodně mačkali.

Ráno vstávám brzy, čeká nás dlouhý den. Nevěřím svým očím. Všude je bílo, trávu zdobí jinovatka, nad kopce vychází slunko a vše pozlacuje. Při focení mi mrznou prsty, i zbytek čaje v ešusu na zemi se proměnil v led. Ale slunko má stále větší sílu a žene nás až na vrchol Serbota. Cedulky nás varují, že dál je červená hřebenovka schůdná jen za hezkého počasí. Sestupujeme do bezejmenného sedla rukama se držíce za řetězy. Začíná nás pronásledovat mlha. Ale my obědváme a máme přeci spoustu času; s mlhou v zádech vyrážíme zdolat Negoiu. Vyškrábeme se skoro až pod vrchol, už jsme skoro na něm, kdy náš závod s mlhou prohráváme. Poslední pohled na jezero Vidraru a už nás obklopuje jen bílá tma.

Tolik jsem se těšil na sestup Drákulovou škvírou a teď to je jen automatické přesouvání nohou a ruk od řetězu k řetězu, pode mnou i nade mnou, všude samá mlha. Někde dole pod námi je jezero Caltun. Někde tu určitě musí být. Až když jsme téměř u něj, vynořuje se z mlhy. Na protější straně je snad bivakovací bouda. A hle, opravdu tu je! Velká, žlutá, plechová bouda s červeným křížem na boku. Škoda, že uvnitř je první patro paland zničené. Třináct nás leží na pryčnách, zem je zarovnána batohy; v noci se mezi nimi prohání myš. Tři noci jsme byli uvězněni v této plechovce. Venku zatím zuřila vánice. Jít na záchod vyžadovalo hodně odvahy, za donesení vody od pramene už bylo vyznamenání za hrdinství.

Třetí ráno je konečně lepší počasí. Jít na Balea Lac dál po hřebeni by bylo šílenství, ale vede odtud cesta k tunelu. Předevčírem nám to řekl rumunský pár, který přišel a zas stejnou cestou odešel. Škoda že neznáme svých jazyků. Ona totiž ta správná cesta, modrý kříž přes sedlo od Caltunu k tunelu, nebyla v mapě. A my tak udělali chybu, šli jsme chvíli po modrém trojúhelníku dolů a pak zas podle vody na horu; překročili jsme boční hřeben a po jeho úbočí se trmáceli nad silnicí k tunelu. Nejdříve tu byla louka, pak houští a nakonec tu byl sníh a pod námi sráz.

Nebylo cesty zpět, kdo by však uklouzl… nechci ani pomyslet. Byla to nebezpečná cesta a na jejím konci pěšina značená modrým křížem od Caltunu. Škoda, že jsme po ní nešli. I když by to tam asi také hodně klouzalo; optimální by bylo jít dolů po modrém trojúhelníku až k silnici, po ní pak zpět na horu a v posledních serpentinách nad cabanou Capra opustit silnici a vyjít po žlutém trojúhelníku k bivakovací boudě Fereastra.

Tunel je pro chodce otevřen celoročně a na druhé straně nás čekaly dvě chaty. Drahá a dražší. Nevím, která z nich byla ta naše vila Paltinu, ale za dobrou tržbu v restauraci jsme spali na chodbě za 10 lei. Konečně krásné ráno, modrá obloha a čerstvý sníh. Tmavomodré jezero Capra bylo v okolním bílém sněhu překrásné. Ale už v sedle na boudou Fereastra se hnali mraky, opouštíme raději hlavní hřeben a jdeme po modré přes tři boční hřebínky a tři údolíčka na nejstarší chatu na Fagaraši, na Podragu. Z mlhy vystupuje majestátní kamenná budova. Uvnitř nás však čeká velké zklamání. Ubytování skoro dražší než v Brašově (30 Lei), bez záchodů, sprch, bez topení, bez elektřiny. I když ta tu na chvíli byla, ale žárovky skoro vůbec nesvítili. A topilo se jen ve společenské místnosti, pokoje vlhké a studené.

Poslední ráno v horách chumelí, je mlha. Správcová nám doporučuje zdolat Moldoveanu, na hřebeni prý nefouká a vzdušnou čarou to jsou asi jen tři kilometry. Raději nepokoušíme štěstí a sestupujeme do údolí, do městečka chemického průmyslu, do Victorie. Naštěstí z chaty sestupujeme společně s Estonci a oni nás svezou jejich autobusem až k železnici. Zlatí lidé, pěšky bychom to asi za den nedali. Vláček nás dokodrcal do Brašova, jednoho z nejkrásnějších rumunských měst (alespoň co se centra týče) Dlouho jsme zde na nádraží s mafiánem smlouvali, ale on se, potvora, nedal. Ze 40 zlevnil jen na 30 Lei; jeho dům však byl přátelský a moc krásně se nám všem (13 lidičkám) v něm spalo.

Do Rumunska se zas rád brzy vrátím, snad na mě bude počasí vlídnější.

Trocha informací na cestu

Popis značených cest na Fagaraši (anglicky):
http://www.welcometoromania.ro/Fagaras/Fagaras_Trasee_e.htm

Mapy rumunských hor, GPS body: www.alpinet.org

Zpáteční jízdenky na vlak (kombinace ještě levnější než CityStar): Brno - Curtici (sleva City Star), Curtici - Brasov (sleva Mnohostranná dohoda).

Ubytování v Brašově v hezkém rodinném penzionu (30 - 40 Lei za osobu): Ivan Gabriel, Strada Vasile Saftu nr. 41-A, Brašov (čtvrť Schei, JZ od Piata Unirii, asi 15 minut pěšky z centra), tel. 004-0744.844.223

Platební karta pro bezplatné výběry z bankomatů v zahraničí: www.mbank.cz.