Munţii Făgăraşului – Fagaraš úchvatný i nedoceněný
Treking s Tilakem 2007; soutěžní článek č. 3

O  rumunských pohořích - jakožto o rozmanitých, nádherných, vzrušujících, dobrodružných, divočinou dotknutých kopcích - se mi poprvé doneslo od mého kamaráda, jenž Rumunsko z větší části procestoval. O původně málo navštěvované zemi mi vyprávěl veselé i méně příjemné příhody, jaká byla setkání s místními lidmi i neohroženými tvory, jaká je zdejší krajina, jaké jsou hory… Díky němu jsem se dostala do jedněch z nejnádhernějších dvoutisícovek, co jsem dosud navštívila.

Je druhá polovina srpna a jako jediná žena, společně se svými čtyřmi kamarády, se vydávám na cestu poznání tzv. Větrných hor - pohoří Fagaraše. Díky kamarádovi ze Slovenska se tak také nazýváme "česko-slovenská ztřeštěná výprava za větry". Je pondělí odpoledne a my se vítáme na nádraží a s radostí vyrážíme do boje. Odjezd je naplánován okolo třetí odpolední z Valašska. Trasa vede přes Břeclav, Budapešť, rumunskou hranici Curtici, města Devu a Sibiu do výchozího bodu – vesničky Turnu Rosu. (Jízdenka pro pět lidí tam a zpět cca 2 700,-Kč/osoba ke dni 20.8.2007).

"Času dost"

Cesta zpočátku probíhá téměř bez větších nepříjemností, tedy až na české dráhy se svým "ČD - času dost", kdy nám ujíždí nejdůležitější spoj z Břeclavi. Proto rada pro jízdu vlakem: minimální doba čekání na další spoj ve kterémkoliv městě min. 1 hodina. Asi čtvrtý průvodčí ve vlaku jen stroze oznamuje: "To už vám ujelo, měli jste se ozvat dřív!" pokrčí rameny. My tak ztrácíme z našeho drahocenného času několik hodin. Díky pomoci na informacích se téměř po hodině alespoň pomalu kodrcáme osobáčkem do Bratislavy, kde nás nemine dlouhá doba čekání na jiný rozumný spoj.

Po přespané noci na bratislavském nádraží se soukáme do rychlíku, se kterým projíždíme hranice s Maďarskem, nádraží v Budapešti a konečně po několika hodinách se dostáváme přes hranice Curtici do Devy. Deva, jakožto krásné město s citadelou na kopci, nás ihned po příjezdu vítá divokým životem. Hned vedle nádraží stojí supermarket, kde dokupujeme pečivo a další potřebné věci, v bance měníme pár euro za lei (místní měnu, kterou se ještě občas někde platí) a s lámanou rumunštinou podle slovníku nakupuji místenky, které jsou pro náš další vlak nutností. Odtud se přemisťujeme do města Sibiu.

Ve večerní atmosféře světel a pouličního ruchu si najímáme taxi, kdy cena 5€ na jednoho je s oním dalším zážitkem k nezaplacení. Šest lidí, pět krosen, vypnutý taxametr a divoká rumunská hudba i jízda v malé Dacii – to vše nás doprovází do výchozího bodu naší výpravy – vesničky Turnu Rosu. Taxikář nás kasíruje, mává a odjíždí. Při lehkém svitu Měsíce spolu s místními zvědavými pohledy se vydáváme za vesnici, kde se u cesty pod zděným vedením na noc zabydlujeme.

Nástup na hřeben

Ranní probuzení díky kravským zvoncům se zdařilo a my zvesela nastupujeme pomocí hůlek po prudkých svazích do prvních vyšších poloh po značce červeného kříže. Nejprve se dostáváme na zlatavé poloniny, kde se v údolí pod námi pasou nesčetná stáda krav, ovcí a koní. A romantika Fagaraše právě začíná… Pod prvním vrcholem Chica Pietrelor (1 606 m) se značení dělí a my se nyní po značce červeného pruhu ubíráme přes travnaté kopce kolem Vf. Tătarul (1 890 m) a pod horou Vf. Surul (2 283 m). Tím také vstupujeme do nádherných dvoutisícových končin, které bychom neměli po několik dní opustit. Pramenů čisté vody je na cestě dostatek, takže o pitný režim je postaráno. Bez aut, elektřiny, teplé vody a luxusní teplé postele je nám však tady nahoře i tak nevýslovně krásně.

Nejen já, ale i kluci jsou nadšeni zdejší krajinou, která se pozvolna mění od drobných keříků a travnatých porostů spasených ovcemi přes kamenité plochy po horské masivní balvany. Občas potkáváme nějakého toho baču, co s klackem, píšťalkou a ovčáckými psy zabraňují hemžícím se ovcím oddělit se od stáda. Modrá obloha nás popohání dál a dál, za účelem vidět a zažít toho co nejvíc. Občas potkáváme české či slovenské výpravy, které si to míří opačným směrem a my se od nich dovídáme, jaké to je tam "vzádu". Viditelně se všichni těšíme na tu cestu, kterou si každý pocestný chválil, i když prý bude fyzicky náročnou a následujícím teplem o to zvýšenou, zkouškou. Člověk se přece občas musí pořádně "vytrekovat".

Bivak u Lacul Avrig

Celý den se nám pod nohama střídá jak pozvolné, tak prudké stoupání i klesání, slunce na nás nemilosrdně praží a už během prvních hodin zjišťujeme, že tento přechod nebude takovou procházkou, jakou jsme si mysleli. Druhou noc trávíme u malého klidného jezírka (těsně před jezerem Lacul Avrig), jenž ani na mapě není vyznačeno, ale jeho čistota a nádherná plocha pro bivak nás svádí téměř 200 výškových metrů prudkým srázem dolů. Nic (kromě představy tohle ráno šlapat zpět nahoru na značku) nám ale nebrání ho seběhnout, jen abychom si užili nádherný, klidný a studenou vodou osvěžující večer. V noci nás probouzí vytí divokých psů, což nás jen utvrzuje v tom, že jsme v tomto rumunském kraji pouze jen jako hosté.

Nastává ranní rozcvička prudkým stoupáním na výchozí značku a posléze téměř ten samý sešup dolů. Dostáváme se k jezeru Lac Avrig, kde se nám nádherný pocit čisté krajiny bije s množstvím konzerv nejen na ploše u jezera, ale také v něm. Opravdu, jak průvodce píše, nejvíc odpadků je českých. Přiznám se, že v této chvíli vůbec nejsem hrdá na to, že jsem Češka. Až srdce skočí do krku, že my lidi milujeme tuhle přírodu a přitom ji dokážeme takhle ničit. Odporné! Kluci do té obludné „konzervované“ vody skáčou a blbnou, ale můj pohled jen ke břehům stačí za vše. Nespočet konzerv, kusy skla a igelitové sáčky od instantních polévek ve mně vyvolává vlnu odporu. A to nejsem žádná citlivka!

Druhý nejvyšší vrchol Fagaraše

Pomalu vyrážím kupředu a postupně se společně uchylujeme přes další vrcholy Vf. Scara a Vf. Serbota k druhému nejvyššímu vrcholu Fagaraše – Vf. Negoiu (2 535 m). Cesta k němu je dosti vyčerpávající, mnohdy i nebezpečná. Jsou zde úseky, kdy krosna musí dolů a lepší cesta vede přes posílání si batohů z ruky do ruky. Také kluci, jejichž kondice hraničí s kondicí šelmy, se dostávají do potíží s psychickým vyčerpáním díky vedru a krátkými křečemi v nohou (jo jo, chlapci ženou jak kdyby je čerti za patami nabírali, pak se nemají divit).

Po krátkém odpočinku a doplňující energii se snažíme se navzájem povzbudit k vrcholu, z něhož jsou výhledy tak uchvacující, až si člověk připadá jako v horském ráji. Proto nechápu blázny co se honí po horách a mají z toho prd, obzvlášť v těchto krajích… Následuje úsek přes Strunga Dracului (zabezpečený lany a řetězy, ale nebezpečný při dešti, namrzající mlze a velkém počtu lidí) k níže položenému jezeru Lac Căltun, kde v případě nouze je k dispozici také malá útulna. My ale pod jasným nebem stavíme stany, dáváme si "sprchu z roury" a baštíme dobroty z ešusů. Jsme vyčerpaní, zaslouženě odpočíváme pod majestátnými horami a kocháme se pohledem na tu mrchu Negoiuáckou.

Lac Balea a Lac Capra

Ráno opět svěží vyskakujeme ze spacáků a míříme na další bod, Vf. Laita (2 397 m), kde mi kamarádi předávají pravý narozeninový dar. Píseň "Hodně štěstí zdraví", panáka slivovičky, čtyři pusy pod blankytným nebem s výhledem na Fagaraš, co víc si může žena přát! S o to větší radostí se dostáváme po lehčím klidnějším terénu k níže posazenému jezeru Lac Bǎlea (2 030 m) na Transfagarašské magistrále, kde si připomínáme slovo "civilizace". Množství aut, lidí, suvenýrů, to vše před úzkým tunelem vsazeným do hor se nám zdá jako pravá rumunská divočina. Proto brzy s plným bříškem obsahujícím grilované kuře s hořčicí a známé rumunské pivo Silva odcházíme zase od lidí pryč.

Vystupujeme vzhůru po kamenité a občas drolící se cestě k Lac Capra (2 249 m) – nejkrásnějšímu jezeru, co nás na cestě potkalo. Vyhledáváme to pravé místo na přespání, vyvalujeme krosny ze zad a hned se chystáme na podvečerní koupání. Měsíc nad horami, teplá srpnová noc, to vše člověka okouzlí snad všemi smysly…

Noční bouřka

Další ráno přináší ale i počátky mraků, a tak pár slunečných teplých dní střídá chladnější větrné počasí. Několikahodinová túra se občas prolíná také s lezením po zajištěných lanech, ale i tak se fyzicky už jen trochu zdatnému člověku podaří vše zdolat během chvilky. Zde se setkáváme též s větším počtem křížů na počest zahynuvších turistů a horalů, mezi nimiž shledáváme i jednoho Čecha. Po náročných dnech se nakonec všichni domlouváme, že odpoledne zůstaneme u Lac Podu Giurgiului (cca 2 200 m), kde si "dáchneme". Dnes všichni stavíme stany, protože dle mraků se dá soudit, že bouřka je nablízku. Předpověď byla pravdivá a v noci se na nás valí přívaly hustého deště, kroupy i odrážející se hromy doprovázené blesky.

Ústup k Cabaně Turnuri

Po probuzení do deště a krup usuzujeme, že náš cíl je v nedohlednu, za deště se nám nahoře stejně nic neukáže, a tak se pár hodin před nejvyšší horou Vf. Moldoveanu (2 544 m) rozhodujeme, že sestoupíme dolů po značce červeného trojúhelníku k chatě Cabana Podragu (2 136 m), kde se dá lahodně občerstvit teplým čajem a rumíkem. Kluci se domlouvají, kde zůstaneme či spíš kam dojdeme v tomhle počasí. Moc se nám nechce zůstávat hned tady, a tak se vydáváme ještě přece jen o kousek níž k chatě Cabana Turnuri (1 520 m) obehnané hustým porostem lopuchů a stádem oslů. Zde se dá za 10€ přespat v místnosti o několika postelích. Tento luxus si dnes spolu s několika slovenskými "spolucestovateli" dopřáváme, protože dešti se poručit nedá a nechce se nám spát mezi stromy v promáčeném lese.

Po snídani se vydáváme na dlouhý lesní sestup k vesnici Victoria, která je naší spojnicí se světem. Po čase se dostáváme na rozblácené lesní cesty, určené zřejmě pro těžební účely. Asi 3 km od vesnice nám zastavuje veselý místní mužík se třemi kamarády a nabízí nám odvoz k rozcestí. Naskakujeme na korbu 4×4 a jsme vlastně i rádi, že nám ušetří nějaký ten čas k dobru. S kusem darované čokolády, co mi zbyla pro "nedostatek energie či nervů", jako jediný dík co ještě máme, se s odvozci loučíme a pár set metrů pěšky popocházíme po panelové cestě a vcházíme do vesničky.

Po prohlédnutí si místního kostelíka s nádhernými barevnými freskami odjíždíme za 8 lei se zdejším firemním autobusem do městečka Ucea de Jos. Odtud po chvilce vyrážíme vlakem do Sibiu, kde si dáváme oběd v restauraci, jedno pivko a příjemně unaveni ještě jdeme na procházku městem. Malebné zákoutí města se starobylými domy, upravené fasády, ale i chmurné a špinavé dvory, to vše se mísí s místními spokojenými i hlučnými obyvateli.

V době odjezdu nasedáme na osobní vlak do Mediasu, kde místní veselá populace se ani neohlíží a vyhazuje z oken vše, co jim ve vlaku zabírá místo. A tak zaraženě sedíme, na jedné straně zapadající Slunce nad horami, na straně druhé nevěřícně pohlížíme na to, jak se z oken vytrácí do okolí nejen plastové láhve. Člověk co nezažije, neuvěří, ovšem Fagarašská nádherná krajina versus všechny ty odpadky je opravdu politováníhodná. Následuje vlak z Mediasu přes Curtici a Budapešť zpět do ČR.

Info

• Náročnost: těžší túra vhodná pro fyzicky i psychicky zdatné
• Počet dní na celý přechod Fagaraše: vyhradit si cca 8 dní normálním tempem
• Nejlepší období pro návštěvu: červenec - říjen
• Mapa: Munţii Făgăraşului 1: 60.000 Dimap-Erfatur
• Doporučení: kvalitní lékárnička, dostatek energetických zdrojů, teplé oblečení i v nejjasnější den, silný opalovací krém a dobrou náladu na rozdávání.