Cesta pohořím Retezat
Tilak Treking 2004; soutěžní článek č. 13

Retezat patří k nejkrásnějším a nejvyšším pohořím Rumunska, alespoň to tak většina knih tvrdí. Hlavní hřeben dosahuje výšky kolem 2 500 m n. m., hory jsou nejprve travnaté, ve vyšších polohách z krystalických hornin. Navazující hřeben Malého Retezatu je pro změnu bělostně vápencový, takže každý si přijde na své. V pohoří je kolem osmdesáti horských ples a o vodu, a to ani pitnou, zde není nouze. Retezat má i zajímavé sousedy – pohoří Ţarcu, Godeanu, Vîlcan, Parîng – a pokud máte dost času, kombinace skalnatého Retezatu s travnatým Godeanu nebo Ţarcu je vynikající sondou do krás zdejších hor.

Letos vyrážíme do podivuhodné rumunské země už pošesté a konečně na Retezat došla řada. Proč až teď? Retezat je národní park, který mají místní ochranáři opravdu pod kontrolou, jak se řada známých přesvědčila i při placení pokut. Jeho krása je tedy vyvážena tím, že za vstup do něj zaplatíte poplatek asi kolem 50,- Kč na den, většinou u některého ze "vstupních" míst, podle toho, kde (a zda) vás strážci odchytnou. Spát je oficiálně možno pouze na vyhrazených místech, kterých je poměrně dost a dozvíte se o nich na chatách nebo na internetu. Turistů tu také není nejmíň, v pohoří jsou čtyři funkční chaty na okrajích hor (najíst se dá všude za přijatelné ceny.) Retezat má ovšem i nesporné výhody – leží velice blízko hlavní rychlíkové trati, dá se přejít poměrně rychle a pokud nechcete chodit "natěžko", můžete podnikat z několika míst pěkné hvězdicové túry. Tak proč to nezkusit, hlavně když máme málo času?

Zkušenosti s cestováním na východ už máme bohaté a pořád nám ze všech možností vychází nejlépe vlak. Linkové autobusy do Rumunska téměř nejezdí, pokud jedete autobusem cestovní kanceláře, jste vázáni přesným termínem odjezdu. Vlak je pohodlný, zajímavý a stále dost levný (pokud je vás víc, cena zpáteční jízdenky City – Star vychází už od 2 000,- Kč na osobu), navíc každý den jezdí z Prahy přímý rychlík do Bukurešti, případně můžete využít jiné kombinace s přestupem v Budapešti. Vlakové spoje v Rumunsku jsou spolehlivé a časté, účinné je i stopování.

A tak ze Vsetína vyrážíme první srpnovou neděli krátce po půlnoci. V Bratislav přestupujeme na Pannonii, vlak, který nás má dovézt až do Rumunska. Před čtvrtou odpolední vystupujeme v Simerii, okusíme místní výborné langoše a přestupujeme na vlak do Pui, kde kolem šesté na malinkém nádraží s místní babkou vystupujeme. Na cestě před nádražím stačí mávnout a zastavuje nám dodávka, která nás za přiměřený poplatek veze 8 km do výchozího místa, vesnice Hobiţa (534 m n. m.), respektive kousek za ni, kam až vede slušná cesta. Asi po kilometru nacházíme posekanou loučku a stavíme stany, vypadá to na déšť. Večer usínáme s vítězným pocitem, tak bezproblémová cesta do Rumunska ještě nikdy nebyla!

Ráno je krásné, majitel louky naštěstí usměvavý a my míříme do hor. Jdeme po široké cestě podél potoka Bărbaţ, občas někoho potkáme a ptáme se na cíl dnešní cesty – chatu Baleia (1 410 m n. m.). Všichni ukazují, že jdeme dobře a tak nezbývá než věřit – nejsme si úplně jistí, že jsme z Hobiţy vyrazili dobrým směrem – mapa ještě vesnici neukazuje. Po asi dvou hodinách cesty cesta prudce zatáčí přesně opačným směrem, než potřebujeme. Raději tedy obědváme a Rumuni, kteří nás s koňským povozem dohánějí, ukazují na náš standardní dotaz ohledně polohy "cabany Baleia" na protější hřeben, hustě porostlý jehličnany. Začínáme chápat svou situaci a je nám jasné, že z vesnice vedla ještě jedna cesta, o které ostatně mluvil i průvodce, stačilo by se vydat po turistické značce.

Jdeme tedy přímo vzhůru, dereme se potokem, pak přes křoví, do míst, kde i "ptáci chodí pěšky". Po dvou hodinách hrůzného prvovýstupu, kdy se začínáme domýšlet, že "baleia" asi v rumunštině znamená něco jako peklo nebo. Dostáváme se na hřebínek a na cestu. Místní bačové nám posléze pomáhají zorientovat mapu a dozvídáme se od nich, že Baleia shořela a tudíž její návštěva pozbývá smyslu. Ukazují opět vzhůru a po hodině stoupání konečně jsme na hlavním hřebeni na červené značce - pruhu, vždyť už se skoro začíná stmívat… Za naši námahu jsme odměněni západem Slunce a stádem koní. Po celodenní námaze usínáme – v nadmořské výšce asi 1 800 m.

Ráno stačí popojít pár set metrů a vidíme panoráma Retezatu. Zatímco my si to vyšlapujeme po travnaté louce, před námi se objevují zelenobílé štíty nejvyšších hor, krásná podívaná. Optimisticky doufáme, že bychom dvě nejvyšší hory – Peleagu (2 509 m) a Papušu (2 502 m) mohli dobýt ještě dnes. Procházíme – naštěstí ještě suchou - klečí, začíná foukat a zatahovat se. Místo luk už jdeme po obrovských kamenech a odpoledne, kdy už nevidíme pro samou mlhu nic, nám začíná být jasné, že cesta až k jezeru Bucura by byla zbytečný hazard. Těsně před sedlem Vf. Mare (2 360 m) se přesto, že je ještě poměrně brzy, rozhodujeme sejít k prameni vody o pár set metrů níž. Stany nechceme zatím stavit, co když nás strážci parku uvidí - ovšem za chvíli rozhodnutí měníme, v té mlze dohlédneme tak k nejbližšímu stanu.

Ráno je počasí ještě horší. V jedenáct hodin přestává pršet, balíme a vyrážíme. Za pár minut už máme možnost vyzkoušet nové pláštěnky. Přecházíme přes sedlo a rozhodujeme se, že v tomto počasí obejdeme hlavní hřeben, který má být místy exponovaný. Podle obou průvodců vede stará značka přes hřeben a nová jej traverzuje – ovšem obě jsou, jak se zdá funkční. I ti, kteří taková místa vyhledávají, uznávají, že by to žádná slast nebyla a tak prudce klesáme k jezeru Lacul Galesu. Mlha tají, kdy klesání skončí, kameny kloužou, ale po obědě se následný výšlap nahoru zdá velice snadný. Konečně jsme dosahujeme sedla Pelégii mezi dvěma nejvyššími vrcholy pohoří. Ženská část výpravy váhá, který kopec je ten pravý, žlutý křížek, který se zde znenadání objevil, připouští obě možnosti. Pánové a mapa ale pochybnosti nepřipouštějí.

Dosud jsme si mysleli, že silně fučí, ale pravý orkán nastal až zde. Horu jsme pokořili, ale ani podle fotky nám to možná nikdo neuvěří, kromě cedulky je na ní jen mlha a my, klidně jsme ji mohli vyfotit na Velkém Javorníku… A tak rychle k Bucuře (2 040 m), největšímu plesu Retezatu. Počasí je s ubývajícími metry pěknější a pěknější. V sedm hodin jsme u jezera, nahlašujeme se u chatky Salvamontu (místní horské služby) a stavíme ve větru stany. Bucura je jedno z oficiálních kempovacích míst národního parku (táboří se zadarmo), výchozí místo mnoho túr. Opravdu je tu asi patnáct stanů - Češi, Poláci, Slováci, Rumuni.

Ráno se rozhodujeme pro túru nalehko. Je nečekaně krásně, konečně vidíme, kde jsme včera byli. V kempu necháváme stany a dva účastníky výpravy a vydáváme se dobýt vrchol Retezat (2 485 m). Na zádech máme improvizované batůžky z obalů od spacáků, příští rok to tu určitě po nás budou opakovat všichni. Sluníčko pálí, vystoupáme do sedla Bukura (2 436 m), zanedlouho v sedle Saua Retezat (2 251 m) potkáváme stádo koní. Po chvíli pro změnu mlha - takže z vrcholu pyramidovitého Retezatu vidíme asi tolik, kolik předtím z Peleagy. Na vrcholu už je skupinka Poláků. Vytahují vařiče a začínají vařit oběd o třech chodech a k tomu kafíčko. My smutně zakousneme naše musli tyčinky a raději zpátky. Celá dnešní akce trvala asi pět hodin, takže zbývá dost času na umytí, dobré jídlo a odpočinek…a taky typickou večerní degustaci různých vzorků slivovice, ovšem…

Ranní ptáčata jsme nikdy nebyli, ani dnešek není výjimkou, když navíc obloha je opět zatažená. V plánu máme dobýt jezero Zănoaga (1 995 m), "perlu Retezatu". Můžeme jít po hlavním hřebeni přes špičatou horu Judele, my ovšem vybíráme trasu po bočním hřebínku. Pečlivě sledujeme turistické značení, značka snad několikrát obkrouží celé pleso, než nás vyplivne na téměř výchozí pozici. Až poté nás čeká asi dvousetmetrové zahřívací převýšení do sedýlka nad námi.

Další cesta je velmi příjemná, po travnatém hřebínku jdeme několik kilometrů, míjíme tři malé plesa – Turcel, Răsucit a Ana. Pak ale následuje zrada – značka neočekávaně klesá dolů a během půl hodiny se dostáváme až k potoku Zănoaga, kde již rostou vzrostlé smrky, takže ani raději nepočítám, kolik vegetačních pásem jsme překročili. Brodíme potok a pak značka bez rozmyslu vede na protější hřeben. Po dešti máme promáčené boty, naštěstí po dlouhém nudném výstupu je před námi je nádherná Zănoaga, tedy poté, co si prorazíme cestu obrovským stádem ovcí. U plesa je chatka Salvamontu, kousek dál salaš. Stany stavíme v závětří a protože nás nikdo nevyhazuje, usuzujeme, že se tu tábořit může (na internetových stránkách parku je jezero uvedeno jako jedno míst ke spaní, ovšem některé průvodce tvrdí opak). Potkáváme se s dvojičkou Čechů, kteří jdou z Ţarcu, večer je ale jezero jen a jen naše.

Ráno pálí sluníčko. Fotografové ve můžou zbláznit, fotí, co to dá… A my ostatní nabíráme u salaše vodu (zbytečně, na hřebeni jí bude až moc) a míříme dál, tentokrát už z pohoří pryč. Červený trojúhelník nás vede ještě kousek po hřebínku, pak už ale následují jen serpentiny dolů k chatě Gura Zlata, která leží v nadmořské výšce 775 m, takže si dnes naše kolena moc neodpočinou.

Nudná cesta v dešti byla na konci neočekávaně zpestřena – značka končí v potoce. Poprvé brodíme a jdeme po ní dál, podruhé je proud tak silný, že skoro všechny pokusy o brodění jsou marné. Značení nepokračuje, nicméně po chvíli zjišťujeme, že asi dvě stě metrů dolů po proudu je pěkný kovový můstek, ke kterému vede jen neznatelná pěšinka v listí.

Jeho zdoláním se dostáváme do civilizace a asfaltová silnice nás (s pomocí domorodců) dovede k chatě, která leží na kraji "vesnice" (respektive velmi dlouhého údolí kompletně zastavěného novými domy). Přestože jídelníček není moc pestrý – teda byl by, kdyby z něj něco měli – najíme se, osvěžíme a hledáme po několika hodinách místo na spaní. Místní nás posílají k jakémusi kempu, my však stavíme stany o kus dál, na dost nevzhledném plácku u řeky. Možná to dokonce ten kemp byl, kdo ví…

Od chaty Gura Zlata žádný autobus nejezdí, naštěstí když už jede kolem auto, stopařům zastaví. Po hodině chůze se nám – všem deseti – podařilo naskládat se do třech aut a dáváme si sraz v malém městě Haţeg na vlakovém nádraží. Jediný problém je v tom, že v Haţegu vlakové nádraží není, jak postupně všichni zjišťujeme od řidičů (pozor na průvodce, všechny tvrdí opak). Naštěstí se ale nakonec potkáváme v Subcetate, pět kilometrů vzdálené vesničce s vlakovým nádražím. Vlak do Simerie jede za pět minut a tak nasedáme – jedeme ještě do Sighisoary a pak "k mořu", kterého se většina účastníků akce něžného pohlaví už nemůže dočkat…

Retezat je průměrně náročným pohořím – vzhledem k počasí jsme trasu volili tak, abychom se případným exponovaným místům vyhnuli. Náročnost může být dána zejména dlouhým pochodem se zátěží, špatným počasím nebo nevhodně zvolenou délkou trasy (mezi oficiálními místy k táboření to vždy není nejblíž), pozor také na v dešti klouzající kameny a ostatně také na medvědy (i když my jsme se setkali jen s medvědím lejnem…).

Existuje oficiální mapa Retezatu 1:100.000, vydaná v roce 1998, která je k dostání ve specializovaných obchodech v Rumunsku i u nás. My jsme měli mapu z internetu, místy nás dost překvapila, ale za pomoci značení se dá zorientovat poměrně lehce. Podrobnější informace o horách najdete na řadě internetových stránek, do vyhledávače stačí zadat "Retezat" a stačí si vybírat, to platí i o mapách. Krásné motivační fotografie hor i oficiální tábořiště najdete na stránkách www.retezat.ro, bohužel vše pouze v rumunštině. I přestože od jeho vydání uběhlo 26 let, průvodce Rumunské a bulharské hory vydavatelství Olympia nás ještě nikdy nezklamal.

Novější informace najdete v nově vydaných brožurách (např. Rumunské Karpaty autora Michala Buličky, rok vydání 2002), dle mých zkušeností je však starý průvodce v popisech tras a přehlednosti nepřekonaný. Pokud nezůstanete jen u hor a podíváte se i do civilizace (vřele doporučuji nasát atmosféru Balkánu ještě teď, neboť Rumunsko je od roku čistší, pěknější a uhlazenější, což je nám tak trošku líto), kupte si průvodce Rumunsko edice Rough Guides, je obsáhlý a místy i vtipný.

Na závěr zbývá jen říct, že Retezat je krásný, moc turistů jsme nepotkali a ani ochranáři nás nechytili a to ani tehdy, když jsme spali mimo vyznačená místa. Takže si objednejte hezké počasí a jeďte!