Přes Nízké Tatry
Tilak Treking 2004; soutěžní článek č. 1

Lúčky (880 m) - Široká dolina - Krúpova hoľa (1 921 m) - Chopok (2 021 m) – (Dereše 2 003 m) – Poľana (1889 m) - Chabanec (1 955 m) - Magurka (1050 m, nocleh) - Ráztocké sedlo (1 233 m) - Salatín (1 630 m) - Sedlo pod Kohútom (953 m) - Ludrová (560 m) - Ružomberok (494 m)

Karpaty jsou rozsáhlé a nabízejí množství koutů všeobecně považovaných za lákavější, krásnější a méně dotčené civilizací než Nízké Tatry. Oproti odlehlým koutům Zakarpatí a mnohých pohoří rumunských Karpat však mají podstatnou výhodu snadné a rychlé dostupnosti, a když se nám tedy nechce vyrážet na dlouhé expedice, ale jen si tak na víkend odskočit do hor, není nic snazšího, než si odpoledne nabalit tábornické potřeby a sednout na noční rychlík do Liptovského Mikuláše. Ti náročnější si mohou připlatit lůžkový či lehátkový vůz, ostatním musí postačit vcelku pohodlná lavice. Někdy sice průvodčí straší s nebezpečím krádeží, ale za nás mohu říci, že i když se nám ani jednou nepodařilo dbát jeho rad, aby jedna z nás držela stráž a nespala (za chvíli jsme byly v limbu obě), dojely jsme k cíli bez úhony a jedinými rušivými elementy byli střídající se průvodčí a celníci.

Do Liptovského Mikuláše vlak přijíždí nepříjemně brzy a tak zbývá nějaký čas do odjezdu prvního autobusu směrem do Jasné a Demänovské doliny. Existuje mnoho způsobů jak se dostat na hlavní hřeben. My jsme si vybraly za výchozí bod autobusovou zastávku u hotelu Lúčky odkud jsme se vydaly na horu po zelené. Když se počasí vydaří, hned první pohled na orosenou louku zářící v ranním světle vynahradí všechny nepříjemné pocity spojené s krátkým a nepohodlným spánkem. Po chvíli zacházíme do lesa a v příjemně čerstvém a voňavém vzduchu horských lesů nabíráme výškové metry. Podle toho jak moc čerstvé je naše tempo, docházíme za hodinu až za hodinu a půl k rozcestí na začátku Široké doliny, kde se nám nabízí první pohled na hřeben, mimo jiné i na náš další cíl Krúpovu holi a také na Ďumbier, kam si můžeme z Krúpove hole odskočit (cesta tam a zpátky trvá asi hodinu a čtvrt).

Od rozcestí pak výstup na náš první vrchol trvá přibližně také hodinu a čtvrt. Po dobytí Krúpove hole už nás čekají jen mírnější stoupání, tak jak to u správné hřebenovky bývá. Po hřebeni se vydáme západním směrem, k vrcholům Chopok, Dereše a Chabenec. Pokud nám počasí přeje, můžeme se kochat výhledy na všechny strany, na vedlejší hřebeny Nízkých Tater, Liptovskou Maru a zamlžené vrcholy Tater Vysokých. Krásný rozhled je bohužel vykoupen nedostatkem klidu, neboť je lákadlem pro příliš velké množství turistů, přicházejících z četných středisek v Jasné a Bystré dolině.

S postupem od Chopoku a zdejší Kamenné chaty davy turistů řídnou. Co se týče délky jednotlivých úseku hovoří ukazatelé následovně: Krúpova hoľa – Chopok 2 hodiny, ovšem lze zvládnou i rychleji, Chopok – Dereše tři čtvrtě hodiny. I přes značnou frekventovanost této trasy, není problém najít si zde pěkné místečko na polední přestávku s výhledem do Derešské kotliny, tak jak se to podařilo nám, a s chleby v ruce zavzpomínat na zimní měsíce, kdy jsme se zde proháněly po sněhu.

Po patřičném pokochání a pochutnání jsme vyrazily dále směrem na menší vrchol Polanu (cca 1 hod). Naše cesta se i nadále ubírala po červené značce, části tzv. Cesty hrdinov SNP na rozcestí Kotliska (cca 30 min). Zde mineme odpočku na Žiarskou hoľu a vrhneme se na naše poslední dnešní stoupání na vrchol Chabenec, kopec nápadně připomínající rozpláclou žábu. Výstup není dlouhý, trvá asi tři čtvrtě hodiny. Abychom naposledy užily pracně získaných výškových metrů, rozhodly jsme si zde dopřát u zde ještě jeden odpočinek na měkké a sluncem vyhřáté trávě.

Jak se ukázalo, nebyl to nejlepší nápad, neboť jsme málem usnuly, a tak vzhledem k tomu, že jsme naše noční útočiště plánovaly někde jinde, radši jsme opět vyrazily na cestu. Pod Chabencem je sice v provozu turistická útulna a pramen pitné vody, čili pohodlné bydlo, my jsme se nicméně rozhodly přenocovat až v tábořišti na Magurce, dále ve směru naší zítřejší cesty. Z Chabence jsou to asi dvě hodiny cesty, cesty neustále klesající. Zpočátku se jedná o mírné klesání v kleči, časem však nabírá na intenzitě, takže naše kolena velmi přivítala, když jsme dosáhly potoka v těsné blízkosti Magurky, mimo jiné naší budoucí koupelny.

Na Magurce nás čekala stany hustě posetá louka sloužící jako nocležiště. V těsné blízkosti je pramen vody, která je nejen pitná, ale dokonce i minerální, takže uspokojí každého fajnšmekra. Naopak pro návštěvu zdejších provizorních "kadibudek", které jsou všechny propojeny, je nutno mít opravdu velmi silný žaludek na zápachu silně připomínající deset let nečištěnou opičí klec… Pokud máte zájem, je zde ohniště, v sezóně něco jako hospoda a o kus dál i domky, ve kterých je nabízeno ubytování. Ovšem původní chata Magurka je mimo provoz.

Vcelku slušné nocležiště, to jak se zde vyspíte však záleží hlavně na vašich sousedech. My jsme měly docela smůlu, protože i když zpěv u táboráku je pěkná věc, všeho moc škodí a po druhé hodině v noci už silně leze na nervy. No jo, pustý ostrov je dnes velmi vzácná věc. Neslavnou noc nám ovšem vynahradilo krásné slunečné ráno, povzbuzeny slunečními paprsky jsme se rychle nasnídaly, sbalily stan a vyrazily po zelené značce směr Ružomberok.

Dnešní cesta byla opakem včerejší, zatímco jsme velkou část šly v lese bez dalekých výhledů, napotkaly jsme po cestě ani živáčka. Značka nejprve směřovala do malé vesnice Železné, střídavě z kopce do kopce. Pak pokračuje chvíli po silnici až k špatně označené odbočce do do kopce podél toku Tlstého potoka. Postupně se široká, od lesních strojů vyježděná cesta zužovala, mizela, což nás i přes občasné obtíže s hledáním značky jen těšilo, neboť to jen svědčilo o tom, jak málo je tato cesta frekventovaná.

Vcelku příjemné stoupání skončilo v Ráztockém sedle (cesta sem z Magurky trvá asi hodinu a půl). Pohled ze sedla na náš další cíl, vrch Salatín nás poněkud zaskočil. Sice vrstevnice v mapě nás upozorňovaly, že půjde o prudké stoupání, nicméně svah trčící se téměř kolmo nad námi překonal všechna naše očekávání. Samotná cesta, jak už to tak bývá nebyla zas tak děsivá, naopak. Kolem strmě stoupající stezky kvetlo množství nejrůznějších druhů horské květeny a tak zatímco jsme supěly do kopce, mohly se naše oči pást na všech těch nádherných barvách. Zhruba za půl hodiny jsme se v propocených tričkách došplhaly na horu. I tentokrát nám byl odměnou krásný výhled na hlavní hřeben Nízkých Tater, lesy a louky pod námi, Podtatranskou kotlinu i z mraků vykukující vrcholy Tater Vysokých. Tentokrát v naprosté samotě jsme se napily a pojedly a prodloužily jsme si tak "vrcholové kochání".

Další úsek cesty se ukázal nečekaně problematický. Částečně zarostlá cesta skrz kosodřevinu byla pro naše krosny poměrně úzká a prodírání spojené s ohýbáním i docela silných větví zanechalo na mé nechráněné karimatce trvalé následky, takže od té doby vypadá jako kdyby ji ožraly myši.

I přes tuto smutnou událost jsme pokračovaly dál do sedla pod Malým Salatínem (cca 20 min). Cesta klesala pozvolně, vinula se hřbetem svažujícího se hřebene, nejprve po horských lukách s řídkými stromovými porosty později zcela v lese. Občas vylezla opět pár metrů výš, ale bezproblémově pokračovala až do sedla pod Kohútem (ze sedla pod Malým Salatínem cca 1,5 hod). Zde cesta vyústila na zarostlou louku, plnou kopřiv a bodláků, které napovídaly, že se tu někdy v minulosti pásly ovce.

Pokračování naší značky však jakoby zmizelo. Procházející vozová cesta objížděla úbočí zprava, kterýžto směr ne zcela vyhovoval našim představám. Poté, co jsme dvakrát obešly inkriminovanou levou stranu louky, odkud podle mapy měla pokračovat zelená značka, aniž by se nám ji podařilo najít, rozhodly jsme se pro nenápadnou úzkou stezku směřující z okraje louky šikmo do údolí, tedy ve směru, ve kterém jsme předpokládaly náš další cíl - vesnici Ludrová. Po několika set metrech se však objevila na cestě značka a tak jsme mohly pokračovat s jistotou, že jsme si zvolily správnou cestu. Po asi 45 minutách jsme tak dosáhly i kýžené Ludrové, kde jsme si za odměnu koupily nanuky. Zbývalo nám už jenom dostat se na nádraží v Ružomberoku. Toho lze dosáhnout buďto autobusem nebo pěšky. My jsme si vybraly druhou variantu.

Místní silničky naštěstí nejsou příliš plné aut, takže zhruba hodinová cesta do Ružomberoku byla v celku příjemnou procházkou mezi poli. Navíc silnice vede kolem zajímavého dřevěného kostelíka Všech Svatých.

Protože náš vlak do Brna měl odjíždět až pozdě v noci a my došly do Ružomberoku kolem šesté, využily jsme výhody naší zpáteční jízdenky, která umožňuje jet cestu na etapy. Popojely jsme tedy do Žiliny, prohlédly si překvapivě starobylé a architektonicky zajímavé centrum města. Přesto byla doba do odjezdu vlaku poměrně dlouhá, tak nás čekalo několikahodinové poklimbávání na žilinském nádraží, rušené jen občas blábolením místních opilců. Když konečně vlak dorazil, bylo opět nutné si zjistit , které vagóny po přepojení v Přerově budou směrovat do Brna a pak už jenom vyhledat prázdné kupé pro co nejpohodlnější spánek.

Použitá mapa: edice VKÚ čís.122 Nízké Tatry Chopok: 1:50 000

Doprava do oblasti: Brno - Liptovský Mikuláš 21:25 - 4:48, Praha - Liptovský Mikuláš 20:08 - 4:48, Liptovský Mikuláš - Lúčky 6:25 - 6:52, 7:20 – 7:57, Ludrová – Ružomberok (všední dny) 16:24 - 16:40, Ružomberok - Brno 0:46 - 7:00