Vodopády vysočiny

Českomoravská vysočina – a zejména její východní půle, rozhodně nepatří mezi území, oplývající bohatstvím vodopádů. Ale… jsou tu. Často se jedná spíše jen o náznaky, které oproti svým bratrům z pohraničních hor působí dojmem chudých příbuzných, tady však představují příjemné vybočení z charakteristické kompozice krajiny, spojované především s červenými bobulemi jeřabin odrážejícími se z hladiny rybníků.

Za názornou ukázku modelační činnosti vody může být považována kaskádovitá soustava peřejí, propojených miskovitými tůněmi na Ochozském potoku (někdy je uváděn jako Křeptovský potok), těsně nad obcí Běleč přímo u krajského rozhraní. Bohužel vrchní partie je narušena skládkou a během léta se celý útvar poněkud ztrácí v okolním porostu.

Přívětivou tvář nastaví v období jarního tání. Dle sesbíraných informací se zde podobných úseků nacházelo více – vzaly za své s regulacemi horních toků a výstavbou ochranných hrází proti povodním. Ta poslední se odehrála v létě 1986. Z blízkého Křeptova lze, prostřednictvím žluté značky, navštívit poměrně málo navštěvovanou část Svratecké hornatiny se zapadlými vesnicemi, nedotčenými lesy a idylickými pláněmi kolem nejvyššího vrchu Sykoře (702 m).

Ty se pyšní hustou koncentrací nevšedních biotopů chráněných zákonem, namátkou mohu doporučit přírodní památku Míchovec – rozeklaný hřeben s bizarními skalními útvary, které vznikly mrazovým zvětráváním a jsou porostlé staletými buky, habry a lipami. V podrostu svítí bílé lampiony sněženek a elegantní měsíčnice vytrvalé. Mimo nedaleké Nedvědice s přelidněným Pernštejnem a pozdně gotickým "mramorovým" kostelem na Doubravnickém náměstí, stojí za návštěvu i dvě další památky – skryté dřevěné mosty v Černvíru (zrestaurovaný) a Prudké (zdevastovaný).

S takřka desítkou vyšších, či nižších vodopádů, množstvím kaskád, peřejí i skalních prahů zápolí vodní živly v eldorádu brněnských trampů – Trenckově rokli (20 km severozápadně od Tišnova), údajném to hnízdě legendárního dobrodruha a obávaného vůdce pandurů, barona Františka Trencka, zesnulého během dlouhého věznění na Špilberku a pohřbeného ve veřejně přístupné kryptě kapucínského kláštera v Brně. Ideálním výchozím místem se jeví Drahonín, dosažitelný nepříliš frekventovanou linkou z Tišnova.

U křížku na počátku obce je potřeba dát se cestou vpravo, tou pokračovat přibližně 200 metrů, na další křižovatce zvolit levou, která vede k cíli. Jakmile se pod ní začne objevovat vzrostlý les, je možné se pustit přímo do údolí k potůčku a dále se ubírat roklí. Sice tudy nevedou žádné stezky, sporadicky se dají využít zvířecí chodníčky, zato si každý může vychutnat "Trankárnu" plnými doušky – v létě třeba počítat s hustými porosty ostružin, zejména na horním toku, kde se již záhy objeví první drobné kaskády (maximálně jeden a půl metru). Střední část zaujme ukázkovým, asi dva a půl metru vysokým vodopádem, avšak díky odlesnění se na přilehlých stráních začalo velmi dobře dařit kopřivám.

Až potud není problém využít pokračování pohodlné vozové cesty, ze které se smírnými obtížemi, lze dostat na dno. Závěrečné partie nad soutokem s Loučkou představují velkolepou skalní průrvu, která se může směle měřit se soutěskami Slovenského ráje. Je ohraničena kamennými moři, příkrými římsami s pokroucenými kmeny borovic, nespoutanou změtí popadaných trouchnivějících stromů a korunovaná řadou až osmimetrových vodopádů. Snad jen jedinou černou skvrnou zůstává kvalita vody v potoku. Vzhledem k existenci polí a sídel nad prameništěm vykazuje značné znečištění. K přespání lákají dva trampské sruby, u rozcestí nechybí tabulka s brutálně - krvákovým zpracováním života slavného pandura.

V sepětí se sousedním hluboce zaříznutým a členitým údolím Loučky, bezpochyby jedním z nejmalebnějších na vysočině, tvoří Trenckova rokle unikátní mikroregion, který aspiruje stát se "horkým" tipem k využití prodlouženého velikonočního víkendu. Atraktivní část začíná nedaleko Újezdu u Tišnova, lehce dosažitelného ze zastávky Dolní Loučky, nebo Řikonín, celou oblastí prochází značené cesty. Kromě autentické přírody uchvátí i nezvykle hustou koncentrací hradních zřícenin: Mitrov, Košíkov, Rýsov a Víckov – ani nemůže překvapit, že nepříliš vydatný potok v hlubokém údolíčku mezi ruinou Víckova a posledními chalupami stejnojmenné vsi také tvoří dvoumetrový vodopád.

Neméně divokou, avšak na vodopády chudší strží jsou Kaviny, které nalezneme nedaleko "tajemného" hradu Svojanova. Vhodnou základnu poskytuje obec Dolní Lhota, přímo z ní směřuje k ústí žlutá značka. Kdo touží putovat po proudu, nechť využije cesty z Kněževsi. Bohužel podmínky pro vznik vodopádu splňují pouze některé méně vydatné přítoky – nejvyšší, asi třímetrový, se nachází ihned na počátku kaňonu v příkrém svahu nad ústím bezejmenného potoka. Tady začíná i první pozoruhodný úsek plný hlubokých průzračných tůní a zpěněných peřejí, na jehož konci se z pravé strany vlévá další přítok se soustavou kaskád.

Za nepříliš atraktivní střední části přichází opět další zúžení. I zde se však negativně projevila lesní těžba. Naštěstí horní tok s travertinovým splazem zůstal ušetřen. Průchod dnem se neobejde bez pevné obuvi, dříve tudy procházela značka, avšak po jejím odklonu se z nedělního výletu může vyklubat řádné dobrodružství. Nevšední atmosféra tohoto temného království kapradin se stala zdrojem inspirace mnoha fotoamatérů a zároveň přispěla k navržení Kavin za přírodní památku. Necelé čtyři kilometry odtud, mezi obcí Bohuňov a osadou Hutě, si řeka Křetínka proklestila cestu skalnatým masívem a vytvořila půvabnou asi 300 metrů dlouhou, avšak velmi úzkou soutěsku.

Za jednoho z nejvyšších reprezentantů dotyčného přírodního jevu v popisované oblasti považuji kaskádu nedaleko Víru. Krátký odpočinek u ní zpestří "vandr" po někdejším pernštejnském panství; kolem trosek hradů Zubštejna, Aueršperku a Pyšolce. Nedávno zpřístupněná a po estetické stránce velmi zajímavě řešená rozhledna v Kasaříně se také může stát zajímavou výzvou. Nachází se na zcela neromantickém místě, ihned v sousedství hlavní silnice vedoucí údolím, přibližně 150 metrů od hráze vyrovnávací nádrže Vír II.

Nepříliš vydatný a poměrně nenápadný potok těsně nad svým ústím do Svratky překonává příkrou skalní úžlabinu. Vzhledem ke kolísání průtoku je po většinu roku zastíněn hranou výrazného převisu, který si vyhloubil v kompaktním bloku. Vynikne pouze během přívalového deště a s odchodem zimy. Horní, takřka k deseti metrům vysoká půle, zaniká v silné vrstvě napadeného listí a odumřelých kmenů, izolovaný (přibližně 3 metry vysoký) dolní stupeň znehodnocuje blízkost silnice.

Samozřejmě nelze vynechat ani "srdce vysočiny" – Žďárské vrchy. K zajímavému, kolem tří metrů vysokému, vodopádu je potřeba putovat do Vojnova Měštce a z upraveného náměstí postupovat po modré turistické značce proti proudu Městského potoka. Přibližně 400 metrů nad náměstím, u mostku přes pravobřežní přítok, odbočit vlevo a odtud asi 300 metrů pokračovat polňačkou k opuštěnému lomu – "Peckově skále", nyní střelnici. Z těchto míst je vodopád téměř na dohled, stačí jen zaostřit vpravo.

Obdobně jako v případě Bělče i tady došlo v souvislosti s povodní, tentokrát v roce 2001, ke změnám. Zničení se nevyhnula drobná kaskáda asi o 40 metrů níže. Městecký vodopád se může stát osvěžující zastávkou výletů podnikaných z Velkého Dářka či od Žákovy hory. Blízké Radostínské rašeliniště v sobě tají u nás unikátní jev: bifurkaci (tj. rozdělení) toku, kterým je napájeno, neboť za příznivých podmínek je voda z jeho černých tůní a jezírek odváděna jak do povodí Sázavy, tak Doubravy.

Popsaný výčet zdaleka není úplný, úhlednými kaskádami se například vyznačuje i jeden z pravobřežních přítoků Oslavy v úseku mezi Náměští a Vlčím kopcem a předpokládám, že několik dalších teprve čeká na své "objevitele".