Vrchy aneb Sklenovská hůrka

Každý z nás má asi místo, kam se rád navrací , když se vrátí z vyšších hor. Anebo si jen tak chce narychlo odskočit někam, kde mu bude dobře a uvidí to, co má kolem sebe rád. Postačí někdy jen dvě hodinky - a člověk uvidí třeba půl Beskyd a když má štěstí tak i Hrubý Jeseník s Pradědem…

Pro mne je rozhodně hodně dobré místo právě kopeček Vrchy (424 m), kterému se také říká Sklenovská hůrka, protože leží nad malou vesničkou Dolní Sklenov nedaleko Hukvald s hradem, jenž jsou již na rozdíl od tohoto místa notoricky známé. Na tento zalesněný kopeček s holým vrškem nevede žádná turistická značka, takže se tam moc nechodí.

Po asi dvacetiminutovém výstupu z Dolního Sklenova se ocitneme u vrcholového dřevěného kůlu, který již z dálky připomíná kůl indiánů - tedy mučednický. Vedle je ohniště, kde bývá bohužel plno odpadků. Je - li příznivé počasí, tak tady na nás čeká skvělý kruhový rozhled, zahrnující část Karpat, které od Českého masivu na západě odděluje Moravská brána a také část Ostravské pánve, ležící na soutoku řek Opavy, Odry, Ostravice a Lučiny.

Necelý kilometr na východ "vyrostly" Palkovické hůrky s nejvyšším Kubánkovem, vedle se zdvihají Hukvaldy s mohutným starým hradem a s Kazničovem, za nimi vystupuje královna Beskyd Lysá hora, před kterou se dme pyšně masiv Ondřejníku. Dále vidíme hřeben posvátného Radhoště s Radegastem a Cyrilem s Metodějem, Velký Javorník s chatičkou s červenou střechou a postupně klesající hřeben Veřovických vrchů směrem k Valašskému Meziříčí.

Na jihu pod námi se leskne hladina malé Větřkovické přehrady pod Větřkovickou hůrkou, kterou skoro nikdo nezná a za nimi město Emila Zátopka - Kopřivnice, nad nímž se jako opevnění zdvihají další siluety Pískovny, Červeného kamene, vápencového Kotouče a Bílé hory.

Směrem na jihozápad kousek od Štramberka spatříme půvabnou vesničku Rybí s kopci Holívák, Puntík a Libhošťskou hůrkou a tento severní výběžek 1 300 km dlouhých Karpat končí hradem Starý Jičín na Starojickém kopci.

Přímo pod námi na západě je Freudovo město Příbor, do kterého oběma směry neustále neúnavně proudí stovky a stovky aut vypouštějící smrduté spaliny. Jejich neustálý pohyb je odtud vidět zcela zřetelně. Kam ti lidé pořád jezdí to opravdu nevím. A ani nechci vědět.

Sklenovská hůrka na turistické mapě

Za Příborem se již zvedá pozvolný a nenápadný hřeben Nízkého Jeseníku a na severozápadě na nás svítí svými pestrými budovami klimkovické lázně v Hýlově. Pak již začínají vykukovat ostravská panelová sídliště Poruby, Zábřehu a Hrabůvky, na východě kouří komíny největší české hutě ArcelorMittal s teplárenským štíhlým velikánem o úctyhodné výšce 220 metrů a za kopcem nad Krmelínem se pro změnu tyčí komín celulózky v Paskově, jenž vypouští své bílé dýmy do okolí Frýdku - Místku. Ty někomu dokonce voní. Třeba mé dceři Markétě dokonce připomínají pachem svíčkovou na smetaně. Podivné!

A nakonec nad Staříčem vidíme dva vysílače a zelenou stavbu šachty. Dál nás při výhledech na východ bohužel "nepustí" již vzpomínané Palkovické hůrky, ale i tak toho bylo dost - no ni? Tím je náš výhledový okruh uzavřen, ale za daleké viditelnosti je vidět v dálce i Praděd s Petrovými kameny jako dominanta Hrubého Jeseníku, v zimě bývá zřetelně vidět zasněžený lavinózní Kotel pod Jelením hřbetem.

A ještě jedna zajímavost - vidíme řadu nejrůznějších vysílačů: Staříč, Kubánkov, Lysá hora, Radhošť, Bílá hora, Bílov nad Bílovcem a někdy i Hošťákovice za elektrárnou v Ostravě - Třebovicích již na Hlučínsku. I vysílač na Veselském kopci nad Odrami v lokalitě Přírodního parku Oderské vrchy je možno někdy zahlednout. Je však dobré mít dalekohled, který nemám. Brzy bych ho ztratil.

Takže odtud pozoruji s láskou často jako na dlani svou osudovou "černou" Ostravu, milované Beskydy i Hrubý Jeseník a podstatnou část Nízkého Jeseníku, který svou částí Vítkovská vrchovina obklopuje bývalé ocelové srdce republiky ze západní strany, což je pro zdejší obyvatele velké štěstí. Hned za Porubou jste již mezi stromy a můžete kráčet třeba až na Hradec nad Moravicí a i dál. Nevyjdete z lesa! Také se tady dá jet na kole či klouzat v zimě na běžkách, hospůdek je po cestě pro radost a občerstvení dostatek. Silně mi to zde připomíná Českomoravskou vrchovinu - ale tady je to ještě o něco níž. Tedy asi o polovinu, což je dost.

Byl jsem zde na tomto kopečku pochopitelně již i s rodinou, ale nejčastěji tady chodívám sám, když se mi nechce nikam daleko a je dobrá viditelnost, od domu to mám asi 20 km a autem jsem na místě za 20 minut. Tedy ne přímo na kopci, ale u obchodu v Dolním Sklenově, kde si vždy koupím vynikající špek ze Sedlnic, který voní a dá se mazat na chleba. I vaječina na něm chutná nějak jinak - s příchutí hor.

Vedle obchodu je hned hospoda, jak to má koneckonců existovat v praxi vždycky a v ní čepují Hukvaldské pivo s nahořklou příchutí. Dále je v místním lokále zajímavé to, že každý "štamgast" má na stěně svou zarámovanou fotografii, včetně nebožtíků, kteří mají vyhrazený zvláštní prostor. Takže jsou vlastně v hospodě pořád - i po smrti. Tak je to správné, tak to má být! A nemusí si tak sebou do nebe brát ani bandasku s rumem, jenž neuškodí, když se pije s rozumem, kterak pěje Jarek Nohavica v proslulých "Papírových botech". I když Pavel Dobeš jednou v radiu říkal, že text napsal on, takže čert ví! V nebi se to všechno jednou srovná.

Jednou zrána na jaře roku 2008 jsem vzal sebou na tento krátký výlet dceru Markétu a psa Šotka s tím, že si v obchodě koupíme něco malého k jídlu a pití. Po zaparkování jsem však zjistil, že jsem batoh s penězi i doklady nechal v Porubě doma v předsíni za dveřmi, takže bylo po nákupu. Byl jsem označen za sklerotika, což je pravda, ale myslel jsem si, že batoh do auta nese žíznivá Markéta.

Nahoře se mně dcerunka nečekaně zeptala, kterakže se jmenuje vesnice, ze které jsme vyráželi a když jsem pravil, že Dolní Sklenov, zajásala a vzpomněla si, že v kufru auta jsou prázdné pivní láhve, protože jsme chtěli jít zpáteční cestou nakupovat. Tedy - já jsem chtěl koupit pár lahváčů a čerstvý chléb. Nic jiného zásadně nenakupuji.

V supermarketech se bojím a bývá mi z nich nevolno. Pak tedy po návratu z hůrky jsme vrátili v místním krámě osm prázdných pivních flašek a Markéta si za utržené peníze koupila pití i nanuk. Tak se šetří! Naše matička by nás pochválila. Cestou zpátky do Ostravy nás naštěstí během jízdy nekontrolovali policajti - jinak by asi byla pokuta a bylo by kurňa po úsporách. A po pochvale!

Chodím na tento svůj zamilovaný kopeček na jaře, v létě, na podzim i v zimě, kdy bývá většinou přes týden bílý neposkvrněný sníh. Nikdy nejsem zklamán, tato volba však platí jen pro dobré počasí s viditelností, jinak nemá smysl. Za deště chodím jinam. Obvykle na pivo.

Holý vršek Sklenovské hůrky nad porostem smíšeného lesa je vidět od severu a západu již zdaleka, ale bohužel splývá pochopitelně s mohutnou hradbou pátého nejvyššího pohoří České republiky - Moravskoslezských Beskyd, pro které je jen jakýmsi maličkým "předvrcholkem".

Ale stejně jako malý alkoholický aperitiv před jídlem dodává obědu celkovou atmosféru a žaludku chuť na další pokrm, je tento malý kopeček uklidňující prostředek pro tulákovu duši a současně při krásných rozhledech přímo "šněruje tkaničky toulavých bot" a pobízí do kopců vyšších. A tak to jde pořád dokola! Asi je to dobře.

» Nejnovější články, archiv