Vihorlatská jezera a rašeliniště

Centrální část sopečného pohoří Vihorlat láká návštěvníky svými hlubokými bukovými lesy, vyhlídkovými vrcholy a především malebným jezerem Morské oko, o kterém se říká, že je nejkrásnějším v celých Karpatech. Při pohledu do podrobnější mapy ale zjistíme, že není jediným jezerem v pohoří. V dávné minulosti tu existovalo ještě několik menších jezírek, ze kterých se do dnešních dnů dochovala dvě. Ostatní postupně zanikla a změnila se v rašeliniště. Následující popis by vás na ně rád upozornil.

Veškerá zdejší jezera vznikla sesuvy zdejších nestabilních hornin. Vihorlatské sopky byly typickými stratovulkány, což znamená, že se u nich střídala období prudkých výbuchů s vývrhy sopečného popela s obdobími výlevů tekuté lávy. Sopečné horniny tak získaly vrstevnatou strukturu, ve které se střídají sledy nezpevněných sopečných tufů s pevnějším andezitem. Za určitých podmínek mohou nezpevnělé horniny klouzat po zpevněných a být příčinou zdejších sesuvů. Pokud takový sesuv přehradil údolí protékané potokem, vzniklo jezero.

Prohlídku vihorlatských jezer a rašelinišť můžeme začít právě u největšího a nejkrásnějšího z nich – u známého Morského oka. Je přístupné od jihu údolím potoka Okna, kterým stoupá z Remetských Hámrů až k jezeru asfaltová cesta. Tudy sem přijíždí svými auty většina rekreantů od Zemplínské šíravy. Mnohem náročnější, ale i zajímavější je cesta ze severu přes vyhlídkový Sninský kameň.

Jezero, zvané také Velké Okno či Velké Vihorlatské jezero, vzniklo v mladších čtvrtohorách rozsáhlým sesuvem, který přehradil dolinu Okno protékanou stejnojmenným potokem. Nachází se v hluboké depresi pod majestátným Sninským kamenem, jeho maximální plocha dosahuje 13,8 ha, délka 775 m, šířka 312 m a hloubka 26 m. Přirozená hráz jezera byla v minulosti zpevněna, aby se omezil pokles hladiny. Přesto hladina v průběhu roku dost kolísá a je závislá na množství srážek.

Jezero je průtočné, celkem se do něj vlévá šest potoků a vytéká pouze jeden, potok Okno. Morské oko obklopují strmé svahy porostlé nádhernými bukovými lesy, v průzračné vodě se hemží pstruzi, ale chytat se zde nesmí, neboť celé jezero je národní přírodní rezervací. Proto se tu nesmí ani koupat. Kdo si chce Morské oko důkladně prohlédnout, může ho obejít po vyznačeném okruhu. Chvilku to trvá, jezero má dost členitý tvar a v každé větší zátoce přijímá jeden horský potok.

Od hráze jezera se vydáme vlevo k rozcestí se žlutou značkou. Cestou míjíme krásnou dřevěnou chatu ve švýcarském stylu stojící na úzké šíji vybíhající do jezera. Prý ji tu nechala postavit hraběnka, které kdysi panství patřilo. Dnes je srub v majetku lesní správy Sobrance a je podobně jako další dvě chaty na severní straně jezera turistům nepřístupný.

Po žluté značce vystoupáme strmě až ke břehu asi kilometr vzdáleného Malého Morské oka, které se ukrývá v úbočí hlavního hřebene poblíž kóty Jedlinka. Jezírko je sice maličké, ale překvapuje nádherně zelenou průzračnou vodou. Vodní plocha činí asi 0,4 ha a hloubka během roku kolísá od 2,5 m do 4 m. Jezero má sice stálý přítok, ale žádný povrchový odtok. Považuje se za nejzachovalejší jezero Vihorlatu, neboť člověk do jeho vodního režimu nezasahoval a poskytuje názorný příklad postupného přirozeného stárnutí vihorlatských jezer. Je samozřejmě chráněné, ve vodě můžete pozorovat například početnou kolonii raků.

Třetím vihorlatským jezírkem je Kotlík. Nachází se pod severním úbočím Motrogonu a cestou k němu musíme překonat hlavní vihorlatský hřeben. Nejdříve vystoupáme přes pralesní rezervaci Jedlinka ke stejnojmennému vrcholku. Účelem ochrany je přirozený výskyt jedle a smrku. Jedná se nejstudenější místo celého Vihorlatu a proto se tu dosud daří jehličnanům, které jinak po postupném oteplování podnebí ustoupily dnešním bučinám. Z vrcholu Jedlinky (864 m) klesneme po červené značce do sedla Tri Tably.

Odtud začneme sestupovat po žluté značce směrem do Zemplínských Hámrů. Pozor, vstupujeme do vojenského prostoru Valaškovce, kam je vstup povolen pouze, když tu neprobíhají vojenská cvičení. Sledujeme klesající lesní svážnici. Žlutá značka se později odpojuje vpravo, my se držíme asfaltové cesty odbočující vlevo. Přejdeme potok Hybkaňa a po necelém kilometru odbočujeme vlevo na lesní cestu. Přivede nás ke zděné lovecké chatě a podle červených pruhů na stromech poznáme, že jsme v národní přírodní rezervaci Podstávka.

Rezervace má rozlohu 26 ha a v jejím středu se rozprostírá unikátní zanikající jezero. Bylo postupně zaneseno a změnilo se v rašeliniště. Jeho plocha činí 1,6 ha a maximální hlouba 2,1 m a dodnes si zachovalo okrouhlý tvar a je lemováno strmým břehem. Bažinatá půda vyhovuje vlhkomilným rostlinám, roste tu například rašeliník, suchopýr, kyhanka sivolistá a velké množství masožravých rosnatek. Údajně se jedná o nejstarší a dodnes zachovalé rašeliniště Vihorlatu.

Od lovecké chaty sledujeme pozorně pěšinu, která nás zavede k sousedící národní přírodní rezervaci Motrogon. Na dně hlubokého kotle se leskne hladina jezírka Kotlík. Také jeho hladina pravidelně kolísá v závislosti na množství srážek. Maximální rozloha činí 1,03 ha. Jezero nemá viditelný přítok, jen slabý odtok. V čisté vodě se daří chráněným organismům, především obojživelníkům.

Pokud budeme po pěšině pokračovat, přehoupneme se do sousedící deprese, na jejímž dně existovalo v minulosti další jezero. Dnes se tu rozprostírá rašeliniště Hybkaňa o rozloze 2,09 ha. Svým charakterem se podobá rašeliništi Podstávka. Po prohlídce rezervace se můžeme stejnou cestou vrátit do sedla Tri Tably nebo pokračovat dál po pěšině, která nás dovede skoro až k vrcholku Motrogonu (1 020 m) na hlavní vihorlatský hřeben na červenou značku. Pokud po ní budeme sestupovat do Remetských Hámrů, budeme míjet přírodní rezervaci Pod Trstím (7,4 ha), která chrání jediné rašeliniště na jižních svazích Vihorlatu.

K prohlídce oblastí z důvodů lepší orientace doporučujeme turistickou mapu č. 126 Vihorlatské vrchy, Zemplínská šírava, VKÚ Harmanec. V terénu však často narazíme na turistické značení, které v ní není zaneseno, a také její obsah ne vždy odpovídá skutečnosti.