Výlet do Údolí Rokytné a Budkovické skály turisticky

Moravské Krumlovsko

Sobotní ráno a jízda vlakem z Brna patří nerozlučně k sobě. Krajina za posprejovaným sklem zaprášeného okna rychle mění svou tvář. Motorový vůz jménem Gábinka brzdí u oprýskané nádražní budovy zastávky Moravský Krumlov a my vysedáme.

Modrá značka nás vede z bezútěšného průmyslového okolí nádraží po dlážděné silnici mezi poli a skupinou domků ku Křepelčině vrchu (312 m). Nad keři vykukuje majestátná silueta opravené poutní kaple se čtyřmi vížkami a třemi vchody.

Kaple pochází z konce 17. století a byla zasvěcena sv. Floriánovi, jenž se stal po požáru roku 1690 patronem města. V roce 1809 byla zdevastována rabujícím vojskem velkého malého Napoleona. Francouzi, kteří u Krumlova tábořili v počtu deset tisíc mužů, z ní udělali stáje a ševcovské dílny. Na svou obnovu pak čekala až do roku 1834.

Lidská fantazie však exponované místo pro stavbu spojila s jinou motivací založení kaple. Měl ji nechat vybudovat kníže Antonín Florián z Lichtenštejna z vděku na místě zázračné záchrany svého života. Kůň knížete se měl při lovu splašit, v posledním okamžiku, kdy hrozilo, že se i se svým urozeným jezdcem zřítí do hlubiny rokle říčky Rokytné, se však znenadání zastavil a uklidnil. A tak ať už pro zasvěcení kaple patronu města či pro jméno knížete, i kopec, nesoucí stavbu na temeni, získal jméno Floriánek. V současnosti je kaple mimo poutě a koncerty vážné hudby před zraky zvědavých turistů uzavřena.

Městské hradby a hrad

Na travnaté planině za kaplí nabízí dřevěný altán možnost příjemného posezení, čehož v tuto brzkou hodinu využívá starý pán ve vaťáku s vozíkem a psem na provázku. My přicházíme ku konci planiny, hraně slepencového útesu, pod nímž se otevírá pohled do kotliny, která hostí v nadmíru malebné poloze městečko Moravský Krumlov. Ze tří stran jej svírá tok říčky Rokytné a strmé skalnaté svahy permských slepenců, jejichž většina plochy je chráněna jako přírodní rezervace Pod Floriánkem.

Značka sestupuje dubohabrovým lesíkem, jenž naplněn klidem sobotního rána vede nás až k řece Rokytné. Tu překonáváme po lávce pro pěší a ocitáme se v městečku. Po pravé straně vidíme ubíhat zbytek pásu městských hradeb, které dnes mnohde slouží místo plotu či zdi rodinného domku. Za klášterním kostelem sv. Bartoloměje s potěšením zjišťujeme, že malá vinotéka má již otevřeno a s potěšením snídáme dvě deci vavřince. Po půl hodince v přítmí vinného ráje se vydáváme s litříkem vína v batohu na cestu po ulicích rozkopaného městečka na náměstí.

Míjíme kostel sv. Bartoloměje s původně augustiniánským klášterem z poloviny 14. století, dnešní podobu komplexu darovala barokní přestavba v roce 1701. V klášterní budově v současnosti sídlí světská vrchnost – městský úřad, vchod však hlídá opodál stojící církevní památka, sousoší Ecce homo z roku 1695. Ocitáme se na velkém obdélníkovém náměstí v centru. Působí poněkud bezútěšně. Pohled na chudé fasády zástavby převážně z 20. století nám potvrzuje, že většina historického středu vzala za své po bombardování městečka rudou armádou v květnu roku 1945.

Přesto však v rohu náměstí vidíme budovu tzv. Knížecího domu, jehož založení je kladeno do první poloviny 13. století, a který původně sloužil za místní sídlo komendy Řádu německých rytířů. Tento řád zřejmě vybudoval i nejstarší kostel ve městě, farní kostel Všech svatých. První zmínka o něm pochází z roku 1248 a byl tehdy zasvěcen sv. Vavřinci. Dnešní jeho podoba je dílem kompletní renovace po požáru roku 1630. Poblíž kostela stojí fara, kde roku 1571 zemřel známý biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav.

Přemysl Otakar II.

Naše cesta městečkem končí v nejužším místě ostrohu obtékaném Rokytnou, u jeho nejvýraznější dominanty, zámku v mírně dezolátním stavu s opečovávaným a nedávno rekonstruovaným rozlehlým anglickým parkem. Mohutný komplex zámeckých budov stojí na místě původního hradu. Jeho stavitelem byl dle M. Plačka zřejmě ve 13. století sám Přemysl Otakar II., král železný a zlatý. Založil patrně město v ohbí Rokytné a hrad v nejužším místě ostrohu na ochranu přístupu k městu.

Zajímavostí je druh hradní stavby, jednalo se o tzv. italský typ kastelu, kde patrně čtyři hranolové věže chránily prostor obdélníkovitého půdorysu. Krumlovský hrad byl dále vybaven palácem při východní hradbě k městu a později i při jižní hradbě. Na hrad dále navazovalo předhradí na severu a východě, na jihu stálo branské stavení s cestou do města podél jižní hradby hradu.

Hrad s městem zřejmě připadl po smrti Přemysla Otakara královskému purkrabímu Gerhardu z Obřan. Pány z Obřan následoval v držení Krumlova po roce 1313 významný šlechtický rod pánů z Lipé, které jen na krátký čas vystřídali páni z Kravař a rod pánů z Cimburka. V letech 1422 - 1429 Krumlov obsadili husité. V druhé polovině 16. století započal Pertold z Lipé radikální přestavbu stísněných prostor gotického hradu v monumentální renesanční zámek. Byly vybudovány dvoupatrové arkádové lodžie po třech stranách a na severu přibyl unikátní schodišťový dvůr s rytířským sálem, obdobu čehož nalézáme až v daleké Itálii v janovských městských palácích. Vystavěna byla i kaple a budova úřadů a stájí předzámčí.

Třicetiletá válka, Paracelsus a Jan z Lipé

Během třicetileté války, roku 1625, získali konfiskované panství Lichtenštejnové, kteří zámek barokními úpravami přivedli nejvíce k dnešnímu vzhledu. Nechali snížit hodinovou vstupní věž, cesta do města příhradkem podél jižní hradby byla posunuta blíže řece, čehož stavitelé využili ke stavbě terasy, přestavěna byla i kaple a nově byla zbudována u kostela Všech Svatých rodinná hrobka krumlovské větve Lichtenštejnů. Po roce 1908 zámek vlastnil rod Kinských, jimž byl zabaven roku 1945. Padesát let devastace korunovala v devadesátých letech 20. století privatizace, kdy majitel zámek použil jako prostředku pro zisk půjček, které nikdy nesplatil. I přes další změnu majitele komplex stále chátrá, přesto však láká návštěvníky jak na známou stálou výstavu Slovanská epopej Alfonse Muchy v rytířském sále, tak na expozici věnovanou krátkému pobytu lékaře evropského věhlasu Paracelsa, jenž byl roku 1536 povolán do Krumlova léčit Jana z Lipé.

Zámecký park

K zámku na západě přiléhá park anglického stylu o rozloze 12 ha, vybudovaný na místě původního udržovaného lesa na konci 18.století na popud Eleonory Marie z Oettingenu, manželky knížete Karla z Lichtenštejna. Podstatně rozšířen byl roku 1910, na přelomu 20. a 30. lét zde vzniklo moderní alpinárium a květinová zahrada.

Po krátké procházce zámeckou zahradou pokračujeme po značce dále. Na rozloučenou nám mávají ve větru se klátící větvičky stromku, co vyrůstá ze zdiva zámecké věže. Podcházíme park zajímavým tunelem, který nechala zbudovat na místě bývalého hradního příkopu na konci 18. století již zmíněná Eleonora Marie z Oettingenu, čímž se dostáváme k říčce Rokytné na severozápad od Krumlova. Poslední ohlédnutí patří divukrásné scenérii zámku a městečka na jevišti amfiteátru slepencových svahů s kaplí sv. Floriána nade vším.

Hradiště Rokyten

Cesta vede přibližně dva kilometry údolím po levém břehu říčky, poté ji překračujeme za pomoci lávky a stoupáme stezkou strmě vzhůru do starobylé obce Rokytná, kde nás vítá koutek pro děti s kolotoči a průlezkami, dva zuřiví psi a klidné dítě s maminkou. Vesnička je rozložena na ostrožně obtékané podobně jako v Krumlově ze tří stran vodním tokem. Výhodnou polohu ocenili a sídla zde zakládali lidé ve starší i mladší době kamenné, v pozdní době bronzové i laténské, stejně jako Slované v 9. a 10. století. Největší slávu však místo zažívalo v 11. století, kdy zde na křižovatce obchodních cest stálo přemyslovské hradiště Rokyten. Bylo součástí systému hradských obvodů knížete Břetislava.

Hradiště Rokyten leželo v severovýchodním cípu znojemského údělného knížectví a svého času se jednalo o významné, rušné centrum obchodu a řemesel, sídlil zde velmož s vojenskou posádkou. Pojmenování místa a zřejmě i řeky, pramenící daleko odsud v kopcích u Třebíče nedaleko Chlístova, pochází ze staroslovanského jména pro vrbu, což je rokyta. Poprvé je hradiště – grad Rokyten – zmíněno v zakládací listině staroboleslavské kapituly z roku 1046, spolu s významnými středisky Brnem, Olomoucí. Hradiště bylo rozlišeno příkopy a valy ve dvě části.

Tzv. "Velké Hradisko" na severozápadě dnes vymezují asi 3 ha zemědělsky obdělávané plochy, zatímco domky vesnice dnes kryjí skoro třikrát rozlehlejší vnější část zvanou "Malé Hradisko", někdejší opevněné předhradí. Od jihu chránil hradiště příkop v místě dnešní křižovatky u kulturního domu, předhradí a vnitřní část hradiště vyděloval příkop, jehož zbytky lze vidět při severozápadním okraji vesnice, třetí probíhal severně od kostela a dělil předhradí na dvě části. Velmi pravděpodobně na hradisku existoval románský kostel, snad kaple sv. Jana zmiňovaná v zakládací listině Louckého kláštera roku 1190, zřejmě jediná kamenná budova.

Na tradici křesťanské svatyně navázal kostel stojící do současnosti v centru obce. Do hradiště se vcházelo jednak z jihu, kudy dnes vede silnice z Krumlova, další přístup byl zřejmě veden příkopem mezi hradištěm a předhradím, třetí cestu k sídlu využívali pěší a byla jí stezka strmým svahem od řeky ze severu. Hradiště zaniklo během pustošivé výpravy pražského knížete Vladislava II. proti jeho synovci, Konrádu Otovi Znojemském, roku 1146, v rušném období bojů přemyslovců o knížecí stolec.

Přírodní rezervace Krumlovsko

Ve vesnici svačíme opřeni o válce slámy na soukromém pozemku, kterým je dnes plocha bývalého Velkého Hradiska. Bílý kostelík sv. Leopolda, stojící na místě starších svatyní, lahodí oku střídmostí barokního slohu. Naproti se červenají kolmé stěny slepencových skal rezervace Slepencové skály u Rokytné, připomínají výjevy japonských malířů krajiny. Modrá nás pouští z kopce dolů a vede po pravém břehu říčky divokým údolím při okraji přírodní rezervace Tábor.

Chráněná území v okolí Rokytné spolu s krumlovskou rezervací Pod Floriánkem tvoří národní přírodní rezervaci Krumlovsko - rokytenské slepence vyhlášenou před dvěmi léty. V rezervaci nalezneme na 38 rostlinných a 49 živočišných zákonem chráněných druhů a velkou rozmanitost přírodních společenstev. Mimořádně cenný je výskyt endemické rostlinky fialkově kvetoucího hvozdíku moravského na stráních či kriticky ohroženého mlže velevruba malířského ve vodách Rokytné. Pozornost zasluhují i lesní společenstva dubohabřin, šípákových doubrav a reliktních lipin.

Budkovické skály

Údolí se náhle rozšiřuje a přes lávku přicházíme pod masivní stometrové slepencové stěny chráněných Budkovických skal, jejichž nejsevernější část zdobí romantické ruiny opuštěného zemědělského dvora skrývající pozůstatky někdejší tvrze. I ze zdola vidíme její poslední zbytek, mohutný podpěrný pilíř zdi. Výhodnou polohu skalnatého ostrohu osídlili daleko dříve již lidé ve starší době bronzové a železné, tedy přibližně 1500 let př. n. l. Tehdy zde stálo hradiště o velikosti 1,5 ha.

Daleko menší středověká tvrz byla chráněna ze tří stran prudkými skalnatými srázy a od zbytku plochy ostrohu byla zřejmě vydělena příkopem. Náležela ke krumlovskému panství pánů z Lipé, proto zmínky o ní pocházejí až z počátku 15. století. Drželi ji manové krumlovských pánů, tedy služebníci, kteří dostávali do držení statky krumlovských pánů za svou práci.

Rozcestník i modrá značka pod Budkovicemi prodělaly čerstvé změny, které nejsou v naší mapě zaznačeny. Značka nyní nešplhá do vesnice, ale pokračuje podél říčky širokým údolím k pozoruhodně hladkým skalám nad vodou a po mostku navazuje na původní trasu. Meandrující tok říčky se skalami a vrbami na březích tvoří v okolí mostu nadmíru půvabná zákoutí. Mezi chatkami přicházíme k louce, po lávce přes Rokytnou následuje stoupání lesem k vlakové zastávce Budkovice na trase Moravské Bránice – Moravský Krumlov.

U zastávky nalézáme pozůstatky hradiště o ploše 0,2 ha. Bylo osídleno v období asi 750 až 400 let př. n. l., tedy ve starší době železné. Pro úplnost k neuvěřitelně bohaté koncentraci archeologických lokalit kolem Budkovic dodávám, že další pravěké osídlení bylo zaznamenáno v reliktech nedávno objeveného hradiště na Holém kopci (375,8 m) asi 1 km jižně od zastávky. Poté opět klesáme do údolí a podél řeky míříme světlými dubohabrovými lesy k Němčické hájovně.

Údolí končí, překonáváme kopec zvláštního jména Kumán (222,2 m), které patrně připomíná pobyt divokých uherských jezdců, Kumánů, kteří zde ve službách Albrechta Habsburského v roce 1304 divoce vyplenili okolí a obyvatele nedalekého městečka Ivančic, kteří hledali úkryt v nedostavěném kostele, nemilosrdně upálili. Zbraslavská kronika dodává hrůzný detail, tuk z mrtvých těl prý tehdy vytékal daleko z chrámových vrat.

Soutok tří řek

Za lesíkem na kopci podél plotu a polem dosahujeme na mostě přes řeku Jihlavu Ivančic. Městečko na soutoku tří řek: Jihlavy, Oslavy a Rokytné, patří mezi nejstarší na Moravě, jeho založení se klade na přelom 12. a 13. století. Navázalo však na funkci velkomoravského hradiště Réna, jehož pozůstatky nalezneme v lesích kolem stejnojmenného vrcholu (319,2 m) asi 1,5 km jihovýchodním směrem. Kopec byl však osídlen již daleko dříve, v mladší době kamenné. V mladší době bronzové, 1250 – 1000 př. n. l., byla dokonce osídlena většina plochy masivu Rény, což představuje asi 50 ha, jedná se o jedno z našich největších pravěkých hradišť.

Ivančice

Roku 1228 byly Ivančice obdařeny královskými výsadami. V roce 1329 je zde doložena existence gotického hradu, na konci 16. století byl přestavěn na renesanční zámek. Od roku 1461 přešlo městečko do rukou pánů z Lipé. Velmi utrpělo vpádem Kumánů, za husitských válek i třicetileté války.

Přesto však byly doby, kdy se řadilo mezi osm nejlidnatějších měst v našich zemích, velmi světlou kapitolou je pak zdejší působení Jednoty bratrské v 16. století, především pak biskupa Jana Blahoslava. Bratrská tiskárna zde vydala mimo jiné Kancionál ivančický a Blahoslavův překlad Nového zákona.

Kamennými svědky někdejší přítomnosti Jednoty bratrské jsou v ulici Ve sboru pozůstatky českobratrské modlitebny s hranolovou věží a bratrská škola, oboje z konce 16. století. K městu neodmyslitelně patřila židovská komunita, památku na níž nalezneme v podobě empírové synagogy a hřbitova na Mřenkové ulici s nejstarším náhrobkem z roku 1548. V 19. století Ivančice proslavilo pěstování chřestu dodávaného až na císařský stůl do Vídně, slávu pěstění této zeleniny dodnes připomínají v půli května místní slavnosti chřestu.

Rozhledna Alfonse Muchy

Využíváme téměř promenádně upravených břehů řeky a jdeme se podívat k místu, kde řeka Rokytná končí svou cestu Rokytenskou pahorkatinou a spojuje své vody v jeden tok s Jihlavou. Pobyt u soutoku osvěžuje setkání s ledňáčkem, který rychle létá nad vodou. Do městečka se vracíme kolem hlučícího stadionu a vlakového nádraží.

Od nádraží je možno s červenou značkou po necelém kilometru vystoupat k nizoučké, čtyřmetrové betonové rozhledně Alfonse Muchy (240 m) z roku 1930 na úpatí výše zmíněného kopce Réna. Je volně přístupná a poskytuje především výhled na Ivančice a okolí. Nad městečkem se bělá jedna z jeho dominant, novogotický kostel sv. Jakuba, jenž je spojen s Ivančicemi křížovou cestou i modrou značkou. Několik desítek metrů za Muchovou rozhlednou lze dojít do centrální části bývalého slovanského hradiště, na plošinu vyčleněnou od okolí výraznou terénní terasou.

Alfons Mucha a Vladimír Menšík

Snažíme se zorientovat dle kostelní věže a prokousáváme se ulicemi Ivančic na náměstí s gotickým farním chrámem Nanebevzetí Panny Marie. Svatyně byla vystavěna na místě staršího kostela, se stavbou se započalo na konci 13. století, leč byla prakticky dokončena až v 80. létech 15. století. Po požáru v roce 1763 byl chrám barokně upraven. Nejvíce naší pozornosti na komplexu poutá charakteristická, zdaleka viditelná hranolová hodinová věž se sanktusovou věžičkou na střeše z roku 1594. Věž původně stála samostatně a měla obranou funkci.

Důkazem vzestupu města v 15. a 16. století je na náměstí řada renesančních domů, mezi nimiž obzvláště vynikají Dům pánů z Lipé, stejně jako budova staré radnice s arkýřem, dnes hostící expozici slavných ivančických rodáků: Alfonse Muchy a Vladimíra Menšíka. Náměstí zdobí mimo mariánského sousoší i kašna se sv. Floriánem, kašna se stejným svatým stála dříve i v Moravském Krumlově, byla však po bombardování města v rámci následných úprav odstraněna.

Marně se na náměstí pokoušíme nalézt restauraci, kde by vařili. Besední dům i přes psacím strojem psaný lístek hrdě vystavený ve vitrínce u vchodu do útrob lokálu hostí jen řvoucí hrací automaty a pijáky piva. Obědváme tedy víno, chléb a dvacet deka pivního salámu ze samoobsluhy. Pivní chuť ukájíme po cestě ke značce v restauraci Cha - cha. První pivo je dvanáctistupňové, přesto však, aniž bychom měnili objednávku, pijeme v druhém kole desítku. Manželka se nemůže smířit s takovým podvodem a odcházíme proto potají a bez placení. Stejně si myslím, že má hodná žena tajně zaplatila.

Rozhledna na Oklikách

Výpadovkou na Dolní Kounice se dostáváme na červenou značku, součást okruhu Ivančice – Moravské Bránice, nejedná se o trasu stejné barvy mířící z Pojihlaví přes Ivančice do Radostic. Po kratším stoupání přicházíme se západem slunce v romantické pasáži nad úzkým údolím Jihlavy k vyhlídkovému betonovému altánu, k rozhledně Na Oklikách. Tragická událost váže se k tomuto koutu.

Krvavá červeň odchodu slunce ozařuje místo odkud se v polovině 19. století zřítil ze skalisek na místě rozhledny povoz se svatbou jedoucí z Židlochovic hluboko do údolí, povoz prý byl rozbitý "koně zabití i celá čtyřčlenná družina i s vozkou našla tu své hroby". Rozhledna byla postavena roku 1938 na místě staršího dřevěného glorietu z roku 1911. Na výběžku masivu kopce Réna na druhém břehu přímo naproti nám stál za Velké Moravy objekt zřejmě strážního charakteru, kontrolující obchodní cestu podél toku Jihlavy. Vlevo se klene ve výšce nad hladinou řeky konstrukce ivančického viaduktu.

Tma, která se nezadržitelně vkrádá mezi stromy a kryje svou rukou značky na kmenech, nás nutí zrychlit krok. Z nedaleké železniční zastávky Ivančice letovisko již po čtvrt na sedm nejede spoj směrem na Brno, pokračujeme tedy dolů ke Stříbskému Mlýnu a přes chatovou oblast a kousek lesa na křižovatku polních cest mezi vinicemi magicky osvětlenou Měsícem.

Prašnou polní cestou pak již za neprostupné tmy dosahujeme cíle naší vycházky, do dálky svítící železniční stanice Moravské Bránice. Přeplněný, přetopený a pomalý motorák nás pak dopravuje zpět do Brna, tepajícího nevázaným životem sobotní noci.

Údolí Rokytné na turistické mapě