Muzeum Pevnost Hanička najdeme přibližně sedm kilometrů od Rokytnice
v Orlických horách, kousek od bývalé hranice s Polskem (dříve Německem). Pěší
turisté a cyklisti se k muzeu dostanou nejlépe z červené turistické značky, která
vede po hřebeni Orlických hor, ze směru od
Zemské brány a Bartošovic, nebo
Masarykovy chaty na Šerlichu.
Z této značky vede odbočka nad osadou Panské Pole - Hanička,
přímo k areálu muzea. Od Rokytnice v Orlických horách po modré turistické značce
k záchytnému parkovišti na Panském Poli a pokračovat dál po červené ve směru Anenský
vrch přes území Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. Cesta od záchytného parkoviště
je dlouhá 1 500 metrů a trvá podle rychlosti chůze 20 až 25 minut.
Dělostřelecká tvrz Hanička patřila do systému předválečného opevnění
budovaného ve třicátých letech minulého století proti tehdejšímu rozpínajícímu se
Německu. Stavěna byla v letech 1936 - 38 pražskou firmou Ing. Bedřich Hlava. Výstavbu
řídilo Ženijní skupinové velitelství X. se sídlem v Rokytnici v Orlických horách.
Stavební práce byly hotovy za 22 měsíců a náklady na výstavbu dosáhly částky 28
milionů předválečných korun.
Své jméno Hanička dostala podle nedaleké osady a
postavena byla jižně od kóty 985 Anenský vrch nedaleko od Rokytnice v Orlických
horách. Velitelem Haničky byl jmenován major pěchoty Jaroslav Mikuláš Novák,
bývalý legionář a účastník bitvy u Zborova.
Plánovaná posádka byla vypočítána
na 426 mužů a rota pěchoty určená k obraně okolního překážkového systému.
Haničku měl obsazovat VII. prapor 19. hraničářského pluku, umístěný v kasárnách
v Rokytnici v Orlických horách. Hanička na podzim roku 1938 ještě nebyla vybavena,
řada jejího vnitřního zařízení chyběla a proto většina posádky v září 1938 sídlila
v mírových kasárnách v Rokytnici a na pevnosti se střídaly pouze strážní jednotky.
Pevnost Hanička se skládala ze šesti povrchových objektů, v podzemí mezi sebou
propojenými 1,5 kilometry chodeb a sálů. Mohutné sály pro množství munice a
dalších zásob, což mělo posádce umožnit boj i v případě obklíčení po dobu až
několika měsíců.
Z výzbroje Haničce chyběly především tři 100 mm houfnice, které
se měly namontovat do dělostřeleckého srubu pevnosti a chyběla i dělová věž se
dvěmi houfnicemi, která měla být nejúčinnější zbraní předválečného opevnění. Tato
věž by mohla střílet v rozsahu 360° do vzdálenosti téměř dvanácti kilometrů při
rychlosti střelby 2 × 20 ran za minutu.
Pevnost Hanička na turistické mapě
Z vojenského hlediska nemohla pevnost splnit úkoly, které po ni byly po stránce
obrany tehdejší republiky kladeny a 10. října 1938 dopoledne byla bez boje předána
zástupcům německé armády, tehdejšího Wehrmachtu. Většinu zařízení ovšem vojsko před
předáním demontovalo a odvezlo do skladů ve vnitrozemí za neuvěřitelných osm dní.
Ovšem v období po roce 1939 většina odvezeného materiálu stejně padla do německých
rukou. V období okupace jsou některé z objektů v roce 1940 ostřelovány německým
dělostřelectvem a je zkoušena kvalita železobetonu. Pravý pancéřový zvon nese
dodnes známky po německých ženistech, kteří zde zkoušeli prúpalné nálože.
Po válce je Hanička v majetku Československé armády a udržuje ji rokytnická
posádka a zároveň je zdrojem pitné vody pro Rokytnici. Ženijní vojsko v
padesátých letech minulého století uvažuje rozšíření podzemí pro potřeby skladů
a do podzemí se dostává pouze několik vojenských delegací. Pohromou pro Haničku
je období let 1954 - 58, kdy do místních lesů zajíždí Národní podnik Kovošrot.
Bez povolení vytrhává pancéřové zvony, které odváží do hutí k dalšímu
zpracování. Odstřel zvonů poškodil objekty mnohem víc než Němci za šest let
okupace a Hanička tak ztrácí pro armádu význam.
Národní podnik Zelenina se chce
vytvořit na Haničce sklady zeleniny, ovšem dostupnost v zimním období je
složitá a tak od toho upouští. V podzemí pevnosti je zkoušen i systém spojení
pro Pražské metro. V letech 1967 - 68 je redukována vojenská posádka v
Rokytnici, která Haničku udržovala. Po roce 1968 kasárna obsazuje sovětské
okupační vojsko a vodní zdroj je brzy označen jako nedostatečný.
Od roku 1968
probíhají první snahy o zpřístupnění této památky pro veřejnost, což se podaří
o rok později a roku 1969 je zpřístupněna veřejnosti. Nejdříve se provází za
svitu baterek, později je část trasy osvětlena agregátem. Na podzim roku 1972
se zde natáčí scény do filmu režiséra Otakara Vávry - Dny zrady. Pro natáčení
filmu byly zhotoveny i dvě makety dělostřeleckých houfnic, které mohli návštěvníci
tehdy vidět v rámci prohlídky muzea.
Roku 1975 byla zabrána tehdejším rezortem Federálního ministerstva
vnitra a houfnice byly převezeny na sousední pevnost
Dobrošov u Náchoda, kde jsou dodnes. První novodobé úpravy Haničky započaly
v roce 1979 pod krycím názvem Kahan a měly tři etapy. Kahan - " světlo
mocných v temnotách doby" měl být úkryt, který měl hrstce vyvolených
umožnit přežití v období válek, či jiných lokálních konfliktů, úkryt pro boj
s vnitřním i vnějším nepřítelem. Práce zde pokračují i po roce 1989 až do roku
1993, kdy se definitivně zastavily.
Ačkoli přestavba spolykala stamiliony
korun, nikdy nebyla dokončena. Na jaře roku 1995 byla Hanička označena Policií
ČR za nepotřebnou a nevyužitelnou a byla předána Okresnímu úřadu v Rychnově nad
Kněžnou. Ten ji pronajal městu Rokytnice v Orlických horách jako provozovateli
muzea a později přímo přešla Hanička do majetku města.
Podzemí může
návštěvníkovi ukázat moderní plně vybavený úkryt, povrchové objekty a část
vstupní expozice nás pak vrací o řadu desítek let zpět, kdy se zbraní v ruce
očekávali v těchto pevnostech nepřítele. V roce 2006 byla Hanička vyhlášena
kulturní památkou.
