Základní typy a tvary reliéfu, nížiny a vysočiny

Geomorfologické členění České republiky i Slovenska je poměrně složité. Celky s podcelky i okrsky jsme si již vymezili v samostatných článcích, dnes je na čase podívat se na pojmy, co je to nížina či vysočina, co je to pahorkatina, vrchovina či hornatina nebo velehornatina.

Článek jsem dokončil po více než roce, hlavním popudem byla korespondence s jedním čtenářem, jenž v jednom mailu napsal: "Když jedu na kole z Opavy do Holasovic a vidím tu rovinu až ke Krnovu, tak se musím smát, když někdo řekne pahorkatina. To je takové slovíčkaření a ještě každý si to může vyložit po svém. Pro Hanáka je pahorkatina něco jiného než pro Rýmařováka…"

Slovíčkaření to sice možná je, ale geomorfologové nám jednotlivé pojmy poměrně exaktně definovali. A právě o těchto definicích je následující text.

Výškové stupně a typy reliéfu

Nadmořská výška je jedním ze základních kritérií členění reliéfu. Nadmořská výška rovněž ovlivňuje prostorové a časové rozložení fyziogeografických složek a jejich prvků, jako jsou vodní srážky, teplota, vlhkost vzduchu či zastoupení rostlinných a živočišných druhů.

Nížiny jsou obvykle definovány jako zarovnané oblasti s nadmořskou výškou od 0 do 200 m. V 70. letech minulého století však významný slovenský geograf M. Lukniš navrhl posunout horní hranici nížin na 300 m n.m., díky čemuž se do kategorie nížin dostaly i velké plochy plochých pahorkatin Slovenska, které se nad hranicí 300 m n.m. téměř nevyskytují. Proto se lze u nás dnes setkat v odborné literatuře s dvojí definicí nížin a nízkých vysočin. Níže uvedená tabulka jasně popisuje jednotlivé výškové stupně. Vysočiny jsou pak oblasti nad touto hranicí.

Relativní výšková členitost a terminologie pahorkatin, vrchovin a hornatin

Členění reliéfu odborníci obvykle vyjadřují s pomocí relativní vertikální členitosti. Setkáváme se s termíny nížina a vysočina (viz výše). Nížiny jsou území o nadmořské výšce 0 - 200 m (300 m) s rovinatým charakterem a max. relativní vertikální členitostí do 75 m. Vysočiny jsou území s nadmořskou výškou nad 200 m (300 m) a relativní vertikální členitostí větší než 75 m. Vysočiny se podle vertikální členitosti dále dělí na pahorkatiny, vrchoviny, hornatiny a velehornatiny.

Morfometricky se rozlišuje pět základních typů reléfu - nížiny, pahorkatiny, vrchoviny, hornatiny a velehornatiny. Toto třídění je podle Demka (1987) postaveno na relativní (nikoliv absolutní!) výškové členitosti reliéfu a stanovuje se na základě rozdílu mezi nejvyšším a nejnižším bodem ve čtverci 4×4 km, tedy na ploše 16 km².

To platí v ČR. Na Slovensku je definice sice podobná, ale přece jen se mírně odlišuje. Relativní výšková členitost je stanovována na základě sítě kruhů o průměru 4 km, tedy na ploše 12,56 km². Jak je to v jiných zemích jsem nezjišťoval. Terminologie tak může být v jiných zemích ještě více odlišná.

Morfometriku v ČR a na Slovensku přibližuje následující tabulka:

Malý slovník geomorfologických tvarů

Hora - výrazná, často osamocená vyvýšenina kupovitého, kuželovitého nebo tabulovitého tvaru. Někdy se objevuje v podobě krátkého výrazného hřbetu. Relativní výška hory činí 300 - 600 m, má výrazný sklon svahů, výrazné úpatí a poměrně malou základnu.

Velehora - mohutná vyvýšenina (hora) s velkou relativní výškou a širokou základnou. Velehory se objevují pouze ve velehornatinách.

Štít - vrchol velehor, jenž je tvořen strmými skalními stěnami a hřebeny.

Vrch - vypuklý tvar reliéfu dosahující větších rozměrů s relativní vertikální členitostí v rozpětí 150 - 300 m.

Pahorek - vypuklý tvar reliéfu o malých rozměrech s málo výrazným úpatím. Sklon svahů pahorku je mírný a relativní vertikální členitost je do 150 m. Pahorek je typickým povrchovým tvarem pahorkatin.

Kupa - plochá a nebo mírně zaoblená vyvýšenina (pahorek, kopec, vrch, hora) s kruhovým a nebo mírně eliptickým či nepravidelným půdorysem.

Kužel - vyvýšenina (kopec, vrch, hora) podobající se geometrickému kuželi. Vrchol takovýchto vrchů bývá obvykle ostrý a nebo jen s malou vrcholovou plošinou.

Hřbet - vyvýšenina protáhlého tvaru, jejíž délka přesahuje šířku. Svahy hřbetu mají různý sklon, vrcholové partie bývají obvykle zaoblené.

Hřeben - protáhlá vyvýšenina. Délka hřbetu převyšuje šířku, vrcholová část bývá strmá a skalnatá.

Plošina - tento typ georeléfu je charakteristický plochým a nebo mírně zvlněným povrchem, jenž se vyznačuje malou výškovou členitostí (do 30 m).

Planina - plošina ležící ve větších nadmořských výškách, zpravidla v oblasti vrchovin a hornatin.

Úval - výrazná sníženina protáhlého tvaru, která je na jednom nebo na obou koncích neohraničená vyvýšeninami. Úval má široké a ploché dno s převládající výškovou členitostí do 75 m.

Kotlina - výrazná sníženina georeliéfu. Dno kotlin je ploché nebo jen mírně zvlněné.

Brázda - výrazná, ale poměrně úzká sníženina protáhlého tvaru s plochým dnem.

Brána - výrazná protáhlá sníženina, která spojuje sousední vhloubené geomorfologické jednotky o výrazně větší ploše.