Na tajuplnou Prácheň

Červený motoráček pomalu opouští nádraží ve Velkých Hydčicích. Zůstáváme osamoceni na nástupišti a tak zbývá porovnat popruhy batohu a vyrazit. Na nedalekou zříceninu hradu Prácheň to sice jsou jen dva kilometry, ale předjarní příroda má již co nabídnout, tak to půjde pomaleji.

V samotné vsi mají hezkou kapličku, pomník padlým s kamenným lvem a několik domů ve slohu lidového baroka. Ohlédnout se zpět znamená, dostat do zorného pole zdejší vápenku, a tak raději po zelené míříme opačným směrem. Ze vsi vycházíme po málo frekventované silnici. Příkopy jsou naplněny neuvěřitelnými věcmi, z nichž plastové lahve jsou v převaze, takže nás ani neudiví pneumatiky. Ale jsou zde i věci záhadné. Česká příroda se nám obohacuje o nový fenomén a brzy to můžeme dotáhnout na první místo alespoň ve střední Evropě. I když tam už možná jsme.

Opravená kaplička u silnice působí jako pěst na oko a tak jsme rádi, že odbočujeme na polní cestu. Autem to sem nejde a odpady zmizely, jako by někdo mávnul kouzelným proutkem. Ještě nám sice nic nekvete, ale zelená tráva má barvu, která zlepšuje náladu a dva žluťásci to potvrzují. Vcházíme do lesa, kde náš příchod s velkým křikem oznamuje sojka. Cesta vystlaná jehličím s nepatrnými zbytky sněhu nás dovádí ke kostelíku.

Prácheň je vlastně jedním z nejstarších sídel naší země. Již v 10. století tu měli Přemyslovci hradiště, odkud se spravoval Prácheňský kraj až do 12. století. V roce 1315 Jan Lucemburský daroval toto místo Bavorovi II. ze Strakonic. Ten využil ostroh nad řekou ke stavbě kamenného hradu.

Ale jak to tu brzy začalo, tak to také skončilo. Sice na začátku 16. století pan Půta Švihovský z Rýzmberka hrad přestavěl, ale v roce 1558 je sídlo uváděno jako pusté. A my se jdeme podívat, co nám tu ještě zbylo.

Hrad Prácheň na turistické mapě

Uprostřed hřbitůvku je původně gotický kostelík sv. Klimenta, který byl v novogotickém slohu upraven v roce 1859. A jde se na hrad. Je to rozsáhlé, na nejvyšším místě jsou zbytky kulaté kamenné věže. Dobře viditelné jsou příkopy a valy původního hradiště. Zachovala se značná část obvodových hradeb a zbytky k nim přilehlých staveb. Napočítali jsme čtyři slušně zachované flankovací věže. Hrad ukončuje část obvodové hradby a torzo druhé věže. Procházíme křížem krážem, objevujeme několik menších zdí a rozhodujeme se pro svačinku.

Pořádám svůj řízek o dívám se, zda nezahlédnu zlatou sovu s rubínovýma očima, která tu hlídá poklady, nebo se neobjeví sám pan Půta. Také tu hlídá poklady a požaduje na turistech, aby jej náležitě pozdravili. Zcela jistě nikomu neublíží, ale kde je velký poklad ukrytý neprozradí. Tak ještě lahvinku kozlíka a půjde se dál.

Prácheň není jenom hrad, ale i velmi významná národní přírodní rezervace. Byla vyhlášena v roce 1953 a má plochu 27 ha. Jedná se o přirozený smíšený les s borovicí, javorem, lípou a dalšími druhy. V podrostu se nachází velmi vzácné druhy orchidejí, lilie zlatohlavá a mnoho jiných druhů rostlin.

Kdo navštíví Prácheň v době, kdy kvetou jaterníky, zažije něco neuvěřitelného. Odhadnout počet kvetoucích rostlin si nedovolím, ale možná to jsou šestimístná čísla. Pokračujeme dále po zelené do Horažďovic. Na svahu kvete několik desítek trsů sněženek a jaro pomalu klepe na dveře.

K městu jdeme polní cestou, u statku pod vrchem nás zdraví slaměná rodinka a při cestě jsou nově vysazovány staré odrůdy jabloní. Více než dobrý nápad. Ale to už je před námi řeka s krásným pohledem na město, kde kromě jiných památek je i hezký zámek a hodně zachovalé městské opevnění. Nu zbývá uložit mapu KČT č. 68 Pootaví do batohu a jde se na vlak.

» Nejnovější články, archiv