Kolem Potštátských skal na hrad a zámek

V první zimní den mě o čtvrt na dvanáct vyklápí autobus v Potštátu, odkud se vypravuji na dnešní zimní výšlap. V tomto nevelkém, ale malebném městě, o němž je první zmínka kolem roku 1320 se dochovala řada památek. Patří k nim např. zámek ze 2. poloviny 16. století, v němž dnes najdeme sídlo městského úřadu. Na náměstí je hodinová věž, pozoruhodná renesanční stavba z konce 16. století a také několik domů s loubím. I když město samé jistě stojí za shlédnutí, dnes se vydáme do lesů a skal.

Už na nádraží v Hranicích, když jsem studoval vývěsní mapu mě padla do oka nová trasa nazvaná "okruh skalním městem" a tak se rozhoduji, že mírně pozměním plán a vydám se po části této naučné stezky. Vyrážím tedy vzhůru do zasněžených polí po červené značce a v zápětí zjišťuji, že zdolat naplánovaných téměř dvacet kilometrů nebude kvůli závějím asi tak jednoduché, jak jsem si představoval. Naštěstí vede přes pole do osady Michalov polňačka, která je kupodivu prohrnutá traktorem. Tomu se přestanu divit až když zjistím, že je to jediná spojnice této osady s Potštátem. Osada s jedenácti domky a zvoničkou zapadlá sněhem vypadá romanticky.

Za ní odbočuje nově vyznačená zelená turistická značka, která je spojnicí se silnicí č. 440. Je dnes dosti teplo, sníh je mokrý a začínají mi provlhávat boty i ponožky. Cesta z kopce navíc docela klouže. Teprve u silnice začínají první náznaky Potštátského skalního města. Tato i když relativně malá skaliska nejlépe vyniknou právě v zimní sezóně po opadání listů.

Potštátské skály na turistické mapě

Skály mají své vlastní názvy a mnohé z nich jsou opředeny zajímavými pověstmi. Tak zde najdeme např. Čertovu kazatelnu, Jelení skok, Trpasličí domeček, Zapadlý křížek, Kamenná vrata, Nebesa, Čertovo kopyto a další skály, jejichž jména vždy provokovala lidovou fantazii. Některé ze skal využívají horolezci ke svým tréninkům. Mě však nejvíce zaujme jedna ze skal na levém břehu potoka, po níž stéká voda z tajícího sněhu a působením nedávných mrazů vznikla nádherná výzdoba ledových rampouchů, které se svou krásou vyrovnají s krápníkovou výzdobou nejhezčích krasových jeskyní.

Dále pokračuji po silnici směrem na Hranice až k Hostinci u tlustého Jana. K bývalému zájezdnímu hostinci, který sloužil již v 18. stol. formanům, se vztahuje legenda o tlustém hostinském. Ten prý musel pro svou váhu sedět na speciální židli z niž vstával za pomocí kladkostroje.

Kousek za hospůdkou odbočuji na žlutou značku, abych navštívil zříceninu hradu Puchart. Zbytky hradeb stojí na skalním ostrohu a teď v kluzkém sněhu je k nim ztížený přístup. Z hradu, doloženého již r. 1377 se toho moc nedochovalo, neboť hrad koncem 14. století zanikl a dnes z něj zbyly pouze zbytky dvou hradebních zdí. Můžeme se odtud ale pokochat výhledem do údolí Veličky, kterým prochází silnice. Sestup dolů je, jak jsem čekal, ještě obtížnější a tak musím dávat velký pozor, abych si nerozbil nos na nějakém z čouhajících kamenů.

Poblíž odbočky na Boňkov je v mapě zakreslená značka jeskyně a tak je třeba zjistit o co se jedná. Namístě zjišťuji, že je zde vchod do Soudkovy štoly, staré břidličné štoly, která je významným zimovištěm netopýrů, především vrápenců. Zjištěno zde bylo 10 druhů letounů, mezi nimi např. netopýr velký, netopýr černý nebo netopýr brvitý. Vstup do nitra skály je ovšem zakázán a tak jen nakouknu a vracím se zpět k odbočce do Boňkova.

Nízký Jeseník

Nízký Jeseník. Z geomorfologického hlediska se jedná o jeden z podcelků České vysočiny. Průměrná výška tohoto území činí sice jen 483 metrů, přesto mají některé části Nízkého Jeseníku horský charakter.
Na území Nízkého Jeseníku (resp. na jeho okrajích) se dotýkají Česká vysočina, Západní Karpaty a Středoevropská nížina. Celá oblast Nízkého Jeseníku má charakter pahorkatiny, jen v západní části má charakter vrchoviny s maximální nadmořskou výškou okolo 800 metrů «

Zde se napojuji na červenou značku. Porostem mladých smrčků stoupám vzhůru. Cestou do vísky Radíkov fouká docela nepříjemný protivítr. Nad vsí se dochovalo jedno ze čtyř větrných kol, která sloužila k čerpání vody ze studní. Za Radíkovem přeskakuji na poli několik závějí, pak procházím vzrostlým lesem a kolem dřevěného přístřešku, ve kterém by se asi v létě dalo přenocovat přicházím do Hrabůvky.

Kolem pěkných rekreačních chatiček jdu dolů z kopce a to už na mě vykukuje zámek jako z pohádky. Pseudogotický zámeček Kunzov z let 1907 - 1908 postavil šéf hranické továrny na pumpy a vodovody Antonín Kunz jako letní sídlo své rodiny. Brzy po dostavění zámečku však umírá. V posledních letech zámek několikrát změnil majitele a zatím bohužel chátrá a není veřejnosti přístupný. Prohlédnout si jej tak můžete pouze zvenčí. Vstup na nádvoří zámku je zamřížovanou vstupní branou s gotickým obloukem, po stranách jsou dva kamenní lvi, kteří drží erby Moravy. Nad portálem brány je umístěn velký nápis Kunzov a český lev.

Další cesta již vede nepříliš zajímavou a spíše průmyslovou krajinou. Nejdříve procházíme kolem velkolomu na drobu v Hrabůvce, potom přejdeme mostem přes dálnici D1, která dost významně zasáhla do zdejší krajiny. Teprve ve Velké značka odbočí ze silnice na turistický chodník a kolem zahrádkářské osady dojdeme až k hranickým viaduktům. Ty jsou památkově chráněné pro svoji technickou náročnost a svou autentickou podobu. Nejstarší z viaduktů byl postaven v roce 1846, měří 448,5 metrů a je tvořen 32 polokruhovými klenbami. Více se lze dozvědět na naučné tabuli přímo u viaduktů.

Na nádraží v Hranicích už je to odtud jenom kousek a po půl hodině čekání už sedím ve vlaku domů. Dnešní trasa měřila 18,5 km.