Po několik dní se již neukázalo slunce a předpověď na víkend neslibovala
změnu. Rozhodnutí vyjet slunci naproti se zrodilo v páteční večer a sobotní ráno nás
již zastihlo v šumavských Prášilech. I když jsme si polepšili o mnoho výškových, metrů
mlha se převalovala i tady. Bylo nezbytné, vydat se ještě výš a tak byl vybrán
Poledník (1 315 m n.m.)
Po necelých dvou hodinách, řidší či hustší mlhou, jsme byli na vrcholu
a bylo jasné, že tentokrát bychom museli za sluníčkem daleko výše. Poprvé, za celá
léta co na Poledník chodím, jsem neviděl pořádně ani rozhlednu. Posezení u kávy
se trochu protáhlo a pro návrat jsme si vybrali cestu přes Frantův most. Je to
velmi hezká a příjemná stezka.
Přibližně v polovině mezi vrcholem a mostem jsme ho potkali. Byl úžasný, stál
na kraji lesa a budil dojem nejspokojenějšího tvora na planetě. Kolem a za ním
mezi stromy mlha ustupovala a my jsme se vrátili o tisíce let proti proudu času.
Podobně jako kluci v Zemanově filmu " Cesta do pravěku".
Skutečnost, s jakou lehkostí jej příroda vytvořila, je neuvěřitelná. Snad jen
vítr se chtěl zase vrátit do dávné minulosti, kdy provázel stáda těchto
obrů. Nebo to bylo jinak, kdo ví ? I mlha si dala říci a umožnila nám odnést
mamuta domů. Když si ho občas prohlížím, mám pocit, že sám vládce krásné Šumavy
nás odměnil za celodenní tápání v mlze.
