Orlík, strážní hrad nad Vltavou

Vsadím se s kýmkoliv, že začátkem sedmdesátých let, když byl současný ministr Karel Schwarzenberg ještě mladým klukem, ani v nejbujnějším snu ho nenapadlo, že jedna právě dokončená přehrada fantasticky zhodnotila nemovitost, jejíž restituentem se za několik desítek let stane. No kdo z dnešních vlastníků modré krve může říct, že mu "před barákem" zastavuje lodní doprava?

Zřejmě se toto přístaviště stane jednou i zastávkou na zamýšlené osobní vodní lince České Budějovice - Praha (Hamburg, s přestupy až do Paříže?), také nákladní doprava by se měla tímto způsobem rozvíjet. Kdo chce toto vše uvidět, poznat, pochopit a trošičku i ochutnat, musí vyrazit z Tábora na západ do Milevska, ještě dál na západ a přejet Žďákovský most a již je zde - Orlík.

Prvotním účelem nevelkého hradu Orlík, vybudovaného ve 13. století na vysoké skále nad Vltavou, bylo chránit brod na důležité obchodní cestě a zabezpečit výběr cla z plavby po řece v tomto místě. V té době se objekt skládal pouze z obytné budovy s válcovou věží, ohrazeného nádvoří a oblíbeného hradního příkopu, vylámaného ve skále. Karel IV. měl ve své "byrokracii" zřejmě pořádek a tak se zachoval záznam z roku 1357, že hrad udělil v manství svému kancléři.

Hrad Orlík, turistická mapa

Z řady dalších střídajících se pronajímatelů vyčníval pouze královský podkomoří Zikmund Huler, jehož intriky, finanční machinace, podvody a dokázané padělání úředních listin natolik vytočily Václava IV., jehož byl původně oblíbencem, že zlosyna nechal setnout mečem (přímo v obecní síni Staroměstské radnice a ne na "standartním" popravišti). Další držitel, nejvyšší mincmistr Petr Zmrzlík, zde do zač. 16. století zanechal rod, který se o hrad soustavně staral.

Rozsáhlé stavební úpravy po požáru, který ve středověku neminul snad žádný hrad i v dobách mírových, prováděli na hradě noví majitelé - Švamberkové (jinak vlastníci sousedního Zvíkova). Strhli staré hospodářské budovy, nahradili staré pavlače novými, vybudovali nové křídlo, zřídili kapli a zvýšili objekt o patro. Také se zabezpečili hospodářsky vybudováním špýcharu, stodol, stájí a hlavně pivovaru.

Petrovi ze Švamberka, jako jednomu z direktorů stavovského povstání byl Orlík i Zvíkov konfiskován (posmrtně, zemřel r. 1620!) a pak jej spolu s dalšími panstvími obdržel za pomoc císaři Jan Oldřich z Eggenberku (kromě povýšení na knížete a vévodu krumlovského - vždy bylo vhodné ve správný čas zvolit správnou stranu). Roku 1717 Eggenberkové vymřeli a vdova po posledním, Marie Arnoštka, rozená Schwarzenberková, odkázala všechen majetek svému synovci.

Ze začátku panství rodu nových vlastníků mělo centrum v Krumlově, ale po požáru roku 1802 došlo k velikým změnám. Rod Schwarzenberků se rozdělil na dvě větve, zakladatel mladší Karel Filip se usídlil na Orlíku. Tento šlechtic, diplomat a především úspěšný voják jako polní maršál porazil v bitvě u Lipska roku 1813 Napoleona (mimochodem tato bitva je pokládána za jednu z největších ze všech bitev, co se týká shromáždění sil, které se dodnes ve známých lidských dějinách uskutečnily).

Zajímavé je i to, že roku 1805 spolu s ruským maršálem Kutuzovem, navrhoval posečkat s bitvou u Slavkova do příchodu dalších sil, bohužel netrpělivost ruského cara Alexandra vedla k porážce ve známé bitvě a obrovským ztrátám na životech…

Schwarzenberkové vtiskli Orlíku i jeho nejbližšímu okolí novou podobu. S vybudováním nového anglického parku v okolí objektu začal Karel Filip. Po vzoru starší větve, sídlící na Hluboké, byla i zde zrealizována novogotická přestavba nyní už zámku podle plánů Bernharda Gruebera, vybudován před průčelím francouzský park a zrušeny staré hospodářské budovy v předzámčí. V parku byla vybudována novogotická hrobka, ve které odpočívá zakladatel větve Karel Filip (tato hrobka je velmi podobná té v Domaníně u Třeboně, taktéž schwarzenberské).

Po II. sv. válce byl Orlík zestátněn, mladší rodové větvi byl však v restituci vrácen. Dnes nabízí standartní prohlídky historických interiérů, zařízení a tradičních obrazů… Správcem majetku (údajně) není současný ministr zahraničí, ale jeho syn. Zámek je lepší navštívit autem, nebo na kole, přičemž je možné zajet po parku a potom na úzkých pěšinách na trochu "korsických" skalách nad vodou přehrady docela adrenalinový okruh (když jsem zde coural a lovil záběry, přemýšlel jsem o tom jako o lehce šílené zábavě ale potom jsem opravdu našel tento okruh nakreslený na cyklomapách, takže to zřejmě KS nevadí).

Orlík lze ale také v sezóně navštívit lodí, neboť se od roku 1966 nachází v podstatě nad hladinou přehrady a tím pádem ztratil charakter orlího hnízda. Kupodivu prvé úvahy o splavnění vltavské cesty probíhaly už v 19. století ale hlavně po I. sv válce. S vlastní realizací výstavby Orlické přehrady bylo započato v r. 1954, což ale také znamenalo likvidaci množství vesnic, stovek hospodářských budov, mlýnů a pil. Přehrada s energetickým a vodárenským využitím je dlouhá 68 km, hráz vysoká 81,5 m a dlouhá 450 m je údajně největší tížnou - gravitační hrází ve střední Evropě.

Přestože při shlédnutí starých filmů můžeme dojít k závěru, že byla budována stalinským hurá stylem, pravdou je, že byla zrealizována velmi poctivě a zodpovědně. Pokud by totiž při ničivých povodních roku 2002, kdy přehrada úspěšně zadržovala desetitisíciletou vodu, hráz praskla, je dnes našim hlavním městem Brno… a zámek Orlík by se opět změnil v hrdé orlí hnízdo na vysoké skále.

Také již byly připraveny projekční práce zdvihadla větších osobních lodí, což by umožnilo souvislou plavbu od Českých Budějovic po Vltavě, Labi a dalších evropských řekách (samozřejmě až budou dostupné finanční prostředky). Dnes lze využít např. přístaviště přímo pod zámkem a podle plavebního řádu si vybrat vhodný "přehradní spoj", např. na Zvíkov a dopřát si trochu romantiky na lodi.