Zřícenina Nový Hrádek, největší hrady v Podyjí

Kamenný pán pěti údolí v Podyjí

Národní park Podyjí. Divukrásná příroda koncentrovaná v maximální rozmanitosti na malinké ploše našeho nejmenšího národního parku kolem údolí s meandry toku řeky Dyje. Údolí však tvoří také strategickou hranici mezi Moravou a Rakouskem, je to území historického neklidu, který si vyžádal budování četných pevností, dnes romantických ruin, které zvyšují turistickou atraktivitu již tak neodolatelného národního parku, kde si přírodní bohatství podává ruku s historií.

Na čtyři desítky let odsud byli v minulém století vyhnáni lidé a územím brouzdaly čety pohraničníků, smutná skutečnost měla i své paradoxně pozitivní momenty. Tím je mimo jiné uchování Nového Hrádku u Lukova, jedinečné ukázky tzv. dvojhradu (hradní dvojice), který nám závidí odborníci i ze zahraničí. Hrad také bujně zarostl vegetací z bezprostředního okolí a stal se domovem mnoha vzácných živočichů.

Dvojhrady vznikaly nejčastěji tak, že starší stavba v poloze a podobě, která již nedokázala čelit moderním obléhacím technikám a taktikám, byla částečně či úplně opuštěna. V těsné blízkosti bylo na vhodnějším místě vystavěno dokonaleji opevněné sídlo, mnohdy na místě původního předsunutého opevnění.

V naší zemi najdeme několik takových zajímavých hradních dvojic, většinou však (pokud vůbec) stojí jen jejich mladší část, zatímco po starší části nalezneme zpravidla jen nepatrné terénní pozůstatky (např. Nový a Starý Hrad u Adamova, viz článek "Tři hrady nad Svitavou"). V případě Nového Hrádku u Lukova však zůstaly skvěle dochovány architektonicky výrazně odlišné části obě a to jej může stavět do popředí zájmu nejen odborníků "hradologů" - kastelologů, ale i široké návštěvnické veřejnosti.

V běhu staletí

Historie Nového Hrádku se počíná psát po roce 1358. Území v okolí vsi Lukov s ostrožnou nad Dyjí tehdy získal výměnou od premonstrátských mnichů z kláštera v Louce u Znojma pán Moravy, mladší bratr Karla IV., moravský markrabě Jan Jindřich. Na samém konci ostrohu, který se prudce zvedá do výšky přes osm desítek metrů nad hladinu Dyje vybudoval na svou dobu mimořádně pevný hrad. Zřízení tohoto sídla představovalo promyšlený krok, který měl zastavit výboje rakouského rodu Eytzingerů, vlastníků hradu Kaja, jehož ruiny se hrdě vypínají jižně odtud nad potokem Kajabach ve vzdálenosti pouze 1,8 km vzdušnou čarou.

Z rukou panovníka se hrad dostává záhy, roku 1403, kdy jej markrabě Jošt, syn Jana Jindřicha, prodal Přechovi z Kojetic. Na konci druhého desetiletí 15. století nakonec v rámci dědění o Nový Hrádek rozšířili své panství sami obávaní Eytzingerové, proti kterým byla stavba původně namířena a kteří tím získali významný opěrný bod na moravské straně Dyje. Za Eytzingerů také hrad nabyl v podstatě své dnešní podoby.

Od 16. století se v držení sídla vystřídalo několik rodů, včetně pánů z Kunštátu a Ditrichštejnů. Roku 1617 hrad získali do držení majitelé sousedního Vranova Althanové, kteří jej vlastnili s přestávkou skoro dvě staletí. Roku 1645 pevný hrad se slabou posádkou podlehl Švédům, není jisté zda nedošlo k opuštění sídla bez boje.

Drsní synové severu hrad vydrancovali a poničili, od té doby nebyl trvale obýván a pustnul, částečně sloužil k hospodářským účelům. Nová vlna zájmu o Nový Hrádek se objevila až na počátku 19. století, kdy zde byla vestavěna hájovna a horní hrad byl upraven k letnímu pobytu nových majitelů vranovského panství příslušníků polského rodu Mniszků a jejich přátel a hostí.

Ve dvacátých letech minulého století Nový Hrádek spadl do klína Klubu českých turistů, který objekt zpřístupnil. Pořádali se zde bály a táboráky, zřízena tu byla noclehárna, v provozu byla i hradní hospoda, v níž pobývala dcera hostinského nebývalé krásy, o čemž dosud kolují legendy šířené pamětníky. Za druhé světové války tu pobývali Hitlerjugend, které vystřídaly totálně nasazené polské rodiny.

Po roce 1951 se Nový Hrádek ocitnul v přísně střežené pohraniční zóně a byl tak skoro čtyřicet let navštěvován jen pohraničníky z celé ČSSR, na což upomínají v dolním hradě nápisy se jmény dvou malofatranských vesnic na zbytcích omítky z 15. století. Od roku 1989 je hrad opět přístupný a v roce 2002 byla jeho hodnota doceněna tím, že byl prohlášen za národní kulturní památku (tímto je položen, ač se to možná mnohým návštěvníkům na první pohled nemusí zdát zjevné, na úroveň např. Pražského hradu, Buchlova či Křivoklátu), proto se nemůžeme divit, že je otevřen jen sezónně a za doprovodu průvodce.

Dolní hrad

Nejstarší část, tzv. dolní hrad, nalezneme na samém konci dnešního hradního areálu. Hrad založený Janem Jindřichem představoval kompaktní celek, nekompromisní pevnost, zřejmě nikoli pouze lovecké sídlo, jak se často uvádí. Oválný půdorys obvodové hradby vymezoval jádro o rozměrech 41 × 19 m s osou ve směru jihozápad - jihovýchod.

Hlavní ochranu představovala právě tato takřka komplet dochovaná obvodová masivní tzv. plášťová zeď o mocnosti až tři metry a výšce až 13 m s cimbuřím, zeď byla navíc téměř bez otvorů, ostatní stavby za ní byly bezpečně kryty před střelami útočníků.

Jádro se vstupní brankou s padacím můstkem na jihovýchodě bylo vybaveno jednoduchým dvouprostorovým palácem, dodnes se zachovaly mimo zbytky trámů i omítek pozůstatky krbu, sklepení, jež sloužila zpočátku za nehostinný příbytek vojákům, okno se dvěma sedačkami, otvor palácového arkýře. Ve východní části jádra nechal zbožný Jan Jindřich zřejmě zbudovat klenutou kapli, později přestavěnou asi Eytzingery na černou kuchyni.

V jihozápadním cípu jádra vznikla také asi později přepažením další obytná budova. Mezi ní a palácem si můžeme všimnout zamřížovaných bývalých cisteren na vodu, které obyvatelům poskytovali zdroj vody, lámat studnu do hloubky několika desítek metrů se majiteli nechtělo (na nedalekém Vranově vyřešili problém s vodou tím, že ji nabírali přímo z Dyje džberem na okovu spouštěném z výšky z okna tzv. vodní věže). Ovál jádra dále obíhal po celém obvodu další prstenec o několik metrů nižší parkánové zdi, jež tak zvyšovala obranyschopnost hradu.

Dnes zazděný původní vchod do hradu ve východní části parkánové zdi, který může pohledu nepoučeného laika velmi lehce uniknout, se nalézá v překvapivě velké výšce několika metrů nade dnem příkopu a vedla k němu strmá lávka zakončená padacím mostem, jedna jeho kladka je dosud funkční a točí se. Jako i jinde, také na Novém Hrádku byl parkánový prostor mezi oběma hradbami vysypán kamením, hlínou a odpadky, což znemožňovalo dobytí sídla podkopáním.

Hrad tedy původně postrádal věže a patří tak ke skvěle dochované ukázce nejen výše zmíněného dvojhradu, ale také v případě dolního hradu stavbě hradu tzv. plášťového typu, častého především na Moravě (daleko méně zachovanými či vůbec nezachovanými příklady jsou např. Starý Cimburk u městečka Trnávky, hrad Boskovice nebo Starý Světlov ve Vizovických vrších).

Na počátku 15. století bylo k parkánové zdi na jihovýchodní straně připojeno přibližně obdélné předhradí s hospodářským stavením. Cesta do hradu již nebyla vedena vysokou lávkou do parkánové zdi, ale po dřevěném mostě s dosud uchovanými kamennými pilíři překonávala ze dvou stran zdí uzavřený příkop a lomeným portálem po padacím mostě vstupovala do předhradí.

Zajímavé jsou stopy po ukotvení padacího mostu v dolní části portálu. Napravo vstup kontrolovali obránci z koruny starší parkánové zdi, nalevo dovnitř nová otevřená věž, která umožňovala tzv. flankování, tedy boční střelbu, v tomto případě do míst přístupu k bráně a úpatí hradby čelícímu prvnímu útoku obléhatelů.

Horní hrad

I horní hrad představuje nedobytnou pevnost, budovanou však později a je proto i zcela jiné podoby. V průběhu 15. století bylo po zkušenostech s husitským obléháním na šíji před hradem vystavěno předsunuté opevnění - polokruhovitá mohutná bašta. Před ní byl navíc do skály vylámán šíjový příkop, jenž dnes překlenuje kamenný oblouk mostu. Přístupová cesta do areálu po překonání tohoto mostu a hlubokého příkopu obchází baštu a byla pod kontrolou zděné plošiny pro postavení palných zbraní.

Prostor mezi baštou a starším hradem vymezil nové předhradí značné rozlohy (asi 100 × 45 m). Ještě o něco později v 15. století se hradní páni rozhodli opustit stísněné prostory dolního hradu a u přesunuté bašty vyrostly dva třípodlažní paláce, které uzavřely mini nádvoříčko. Vstup do tohoto kompaktního celku zajišťovala brána s padacím mostem.

Horní hrad je zajímavý především tím, že jeho zdi jsou plně prozděny v šíří až 7 m a to na všech stranách, představoval tak dle slov pana průvodce "jakýsi středověký bunkr". V dolní části paláců se dochovalo podlaží obdivuhodně tesané do skály, zajímavá je v zemi vytesaná prohlubeň s bočními otvory a především nerozřešenou funkcí.

Sloužila prý buď k vyčiňování kůží nebo jako jakási středověká lednička, která fungovala asi takto: v místnosti vedle prohlubně se zapálil oheň, teplý vzduch stoupal vzhůru a chladnější vzduch byl nasáván otvory, vzniklé proudění ochlazovalo pokrmy a oddalovalo tak jejich zkázu. Do horních pater paláců vedly vnější dřevěné pavlače, které za sebou mohli obránci v případě průniku útočníků shodit a bránit se křížovou palbou z pater.

Malé nádvoříčko se tak pro nepřítele stalo rázem smrtící pastí, kterou musel urychleně opustit. V dalších stoletích stojí za zmínku jen budování zahradnických teras na jihovýchodním hradním úbočí a drobné úpravy horního hradu pro letní pobyt majitelů, což jistě zbrzdilo chátrání celé stavby.

Přístup a prohlídka

Neoddělitelnou kulisou hradního areálu je nyní vzácná fauna a flóra NP Podyjí. Příroda si cestu probíjí všude a za všech režimů. Na hradních stěnách v tomto období můžeme obdivovat jásavou žluť kvetoucí tařice skalní, hrad je také místem výskytu divizny nádherné, momentálně na nádvoří kvete i vzácný keř dřín, jehož tvrdé dřevo se používalo na výrobu kopí. Na zdi bývalé hájovny roste zřejmě nejstarší břečťan u nás s průměrem kmene asi 40 cm. Sklepení jsou domovem mnoha druhů netopýrů, včetně vrápence malého.

Na hradních zdech a stromech se tu vyhřívá náš největší plaz užovka stromová. Prý se lidí nebojí a klidně se vám tak přitulí k nohám, staří Římané ji údajně chovali k chytání myší a jako hada hospodáříčka. Děti z totálně nasazených polských rodin prý měly zakázán pohyb po hradě, aby je neuštknuli hadi, kterých tu bylo a je velké množství. Náš jediný jedovatý had zmije obecná, se však v Podyjí zřejmě nevyskytuje a tak byly tyto obavy asi liché.

Hrad je nejsnáze přístupný po pohodlné lesní cestě zeleně značenou cestou od rozcestníku Příčky (1,5 km), která představuje slepou odbočku od tohoto rozcestí. Na Příčky lze dojít nejblíže po červené TZ z Lukova. (Zdůrazněme, že hrad se nachází v I. zóně Národního parku Podyjí a jakýkoli pohyb mimo značku je přísně pokutován, dle slov hradního pana průvodce jsou hlídači z NP vesměs ostří ramenatí chlapíci.) Hrad je přístupný sezóně (otevírací doba viz níže), v dubnu bývá podobně jako zámek v nedalekém Vranově otevřen jen o víkendech.

Poutavá prohlídka s průvodcem stojí 30 Kč (snížené vstupné 15 Kč) a v našem případě trvala přes hodinu a půl. Začíná na nádvoří, v předhradí mezi horním a dolním hradem. Poté trasa prohlídky pokračuje před dolní hrad, do nějž vstoupí kolem bývalých mostních pilířů branou přístavku. Pokračuje se brankou do hradního jádra (kde za naší prohlídky spadla návštěvníkovi jménem Karel do cisterny čepice). K závěru se ocitneme na začátku areálu, na nádvoří horního hradu se zajímavými místnostmi ve skále.

Nakonec dech návštěvníkům vyrazí po výstupu prudkými dřevěnými schody na vršek horního hradu fantastické rozhledy na okolních pět údolí. Čtyři údolí mohutně meandrující Dyje obkružují jakoby do sebe vzájemně zaklesnuté vrchy příhodných názvů Ostroh (357 m) a Umlaufberg (378 m), na dně pátého údolí k Dyji přitéká potok Kajabach. Rozhled považujme i za symbolické rozloučení s unikátní památkou v lůně panenské přírody.

Nový hrádek, turistická mapa

Další informace:

• Stránky Nového Hrádku (včetně otevírací doby): www.novyhradek.net
• NP Podyjí: www.nppodyji.cz