Netřebské tisy, Domažlicko

Tis červený (Taxus baccata) je jehličina z čeledi tisovitých a na území republiky je původním druhem. V rámci celé Evropy se jedná o ohrožený rostlinný druh a ve většině evropských zemí jsou tisy chráněny zákonem. Má nejtmavší jehličí ze všech jehličnatých druhů, které u nás rostou. Primát mu patří i co se týče dřeva, které má červené jádro a je dřevem nejtěžším. Má malé kulaté červené plody a jejich dužnatý obal je jedlý. Ostatní části rostliny jsou prudce jedovaté.

Tis může dorůst až do výšky 20 metrů. Roste velmi pomalu a dožívá se vysokého stáří. Byl vždy považován za kultovní strom. Jeho větve sloužily k výrobě luků, což bylo jednou z příčin jeho ubývání v přírodě. Vystupuje v mnohých pověstech a často byl vysazován na hřbitovech, protože se věřilo, že kořeny prorůstají až do úst zemřelých a napájejí je životem.

V naší zemi je několik mimořádných lokalit i jedinců. Jeden z nejstarších roste ve Vilémovicích u Ledče nad Sázavou. Obvod jeho kmene ve výšce 130 cm nad zemí je 310 cm a stáří se odhaduje na 1 500 až 2 000 let. Patří mezi nejstarší i v rámci Evropy. Netřebské tisy jsou o něco mladší, jejich stáří se odhaduje na 600 až 800 let a jsou součástí přírodní rezervace. Roste jich zde asi 200 kusů a právě za nimi povede naše cesta.

Netřebské tisy

Dostat se o víkendu veřejnou dopravou do tohoto hodně a neprávem opomíjeného koutu Domažlicka je vyloučené. Jediná možnost je auto a tak jednoho sobotního rána zastavujeme na náměstíčku v Kolovči, kde naše cesta začíná. Městečko je skoro prázdné a působí ospale. Nacházíme několik barokních domů a kostel Zvěstování panny Marie. Byl postavený v pozdně gotickém slohu, a dnešní vzhled dostal poslední přestavbou v 19. století. Je zde ojedinělé muzeum techniky a řemesel.

Do povědomí veřejnosti ale nejvíce pronikla pověst o starém parním mlýně z roku 1864, kde se přemílaly staré báby na mladice. Pověst přešla i do masopustního veselí, při kterém je jednou z hlavních událostí. Nakupujeme pití a odjíždíme do nedalekých Kanic. Odtud pokračujeme po svých, ale nejdříve zacházíme k zámku. Park okolo je neudržovaný a budova zámku, pokud se nestane zázrak, se za pár let promění v ruinu. Ze vsi vyrážíme po žluté směrem k jihu. Jdeme polní cestou a po čtvrthodince jsme v lese. Začíná prudší stoupání a po chvilce obdivujeme první tisy.

PR Netřebské tisy a hrad Netřeb, turistická mapa

Jsme v rezervaci, která byla vyhlášená již v roce 1924 na ploše 20,5 ha. Je to nádherný smíšený porost složený z klenů, dubů, lip, jilmů, jedlí a tisů. Z květin objevujeme barvínek, rašící zlatohlavé lilie a kokoříky. Všude kolem jsou větší či menší kameny, většinou s mechovou čepicí. Skromné zbytky hradu Netřeb ještě více podtrhují tajemnost lesa. Zůstaly ale už jen zdi obdélného, věžovitého paláce a málo znatelné opevnění.

Hrad Netřeb

Jeho historie je krátká, poprvé je zmiňován v roce 1391 a v roce 1528 je již opuštěný. Les je překrásný a tak pokračujeme k nedaleké Velké skále. Svah pod vrcholem je pohádkový, sluneční paprsky a přeletující oblaka rozehrály hru barev a stínů. Konečně jsme na vrcholu v nadmořské výšce 650 m. Výhled se sice nekoná, ale představení, které nám tady příroda dnes předložila, se jen tak neopakuje. Vracíme se zpět do vsi, a rozhodujeme se dnes ještě pro jednu pozoruhodnost - tvrz ve Lštění.

Stojí zde již od 12 století a jako každý starý objekt, tak i ona má jistě bohatou historii. Ale protože patřila do majetku hradu Lacemboku, není o ní po celá staletí zmínka. Přesto je to jedna z mála tvrzí, která měla štěstí. Současný majitel ji vzorně opravuje a výsledek se dostavil.

Naše cesta zde končí a jen pro úplnost pár poznámek. Oblast je součástí mapy KČT č. 32 Přešticko. Značení cest je dobré, ale je třeba mít s sebou vodu a jídlo. Nám se zde nepodařilo najít hospodu, kde by o víkendu vařili a jedli jsme až v Klatovech. A nakonec si dovoluji popřát hodně šťastných cest a zážitků.