Nalžovské Hory, Blatenská pahorkatina

V západní části Blatenské pahorkatiny, v kraji tak trochu zapomenutém, nalezneme městečko výše uvedeného jména. Jeho historie je spojena s těžbou kovů, především stříbra, ale i cínu a olova. V té době se jednalo o osady dvě. Nalžovy, které se připomínají již v roce 1374 a Stříbrné Hory založené horníky z Jáchymova. Těžba stříbra začala v roce 1521, kdy byl majitelem panství Svojše z Velhartic.

Ale jak už to tak v podnikání bývá, bez ohledu na dobu, začaly se o právo těžby vést spory a Petr z Rožmberka v roce 1541 nechal doly zatopit. Několik pokusů o obnovení těžby v polovině 16. století skončilo neúspěšně. Po roce 1718 vlastnili Stříbrné Hory hrabata z Pöttingu a od roku 1769 až do roku 1937 irský rod Taaffe, který patřil mezi významné rody Rakouska.

Hrabě Eduard Taaffe byl v letech 1879-93 předsedou rakouské vlády, ale pozoruhodnou osobností byl jeho otec Ludvík Taaffe, první prezident soudu a ministr práv, který založil nalžovský zámecký park a nechal upravit prostor na kopci Prašivice na přírodní park. V roce 1937 zadlužený Eduard Taaffe zámek prodal. Opět byly provedeny pokusy o obnovu těžby v letech 1940-46, které skončily také neúspěšně.

Nalžovské hory na turistické mapě

Krásné dubnové jitro nás zastihlo na malém náměstí, procházíme do zámeckého parku, dříve byl určitě velmi hezký, bohužel současný stav je zarážející, park je zanedbaný, se silným podrostem náletových dřevin, přesto nepřehlédneme mohutnou tureckou lísku a několik dalších pozoruhodných listnáčů. Docházíme k baroknímu zámku s velkou hranolovou věží a čtyřmi věžičkami na nárožích, je oplocen a nepřístupný. Soukromý majetek, vstup zakázán, oznamuje tabulka na vratech.

Vracíme se do parku a stoupáme na návrší k baroknímu kostelu sv. Kateřiny z let 1721-23, který byl postaven na upravených starých haldách. V jeho okolí je malý parčík s několika sochami světců a božími muky a nově postavenou školou. U kostela stojí smírčí kříž ze 17. století. Odtud se otevírá neopakovatelný pohled jižním a východním směrem. Výhled na značnou část Šumavy je nádherný, přichází chvilka, kdy se zastaví čas, kdy nejsou třeba slova, jen ve vědomí cítíte přerod slov naši krásné hymny v obraz před vámi. Je to jedno z mnoha míst, která vypovídají o jedinečnosti naší země.

Svatobor, Sedlo, Ždánov, Javorník a další desítky vrcholů lemují obzor pod modrou oblohou. Nechce se odejít, ale čas je neúprosný. Poslední pohled a vracíme se zpět na náměstí, tady chytáme modrou značku, a pokračujeme směrem na severovýchod. Přecházíme hlavní silnici na Klatovy a začínáme stoupat. Městečko končí, úzká silnička nás přivádí k lesu, kde odbočujeme vlevo a pokračujeme lesní cestou. Za několik minut jsme na rozcestí.

Prašivice, přírodní park, je naším dalším cílem. V romantickém duchu zde byl vytvořen celek s několika atrakcemi, jemuž dominuje uměle vytvořená zřícenina, tolik podobná hradu Ballymotte v Irsku, odkud Taffové pocházeli. Je umístěna na 575 m vysokém vrcholu Prašivice a je od skutečného hradu na první pohled k nerozeznání. Vstupujeme na prostorné nádvoří tohoto podivuhodného hradu. Celý jej obcházíme a obdivujeme jeho vysoké hradby a celkovou zachovalost. Pokládáme si otázku, proč tato stavba vznikla. Snad jako rozmar, nebo vzpomínka na rodnou zem, správnou odpověď již ale ukryla minulost.

Vracíme se k blízkému rozcestí a nyní vstupujeme do temnější části lesa. Velký žulový drak se vynořil zcela nečekaně, je pokryt slunečními paprsky, jako by se vyhříval a zbylé okolí celé ponořené do stínu dává tomuto okamžiku pohádkový nádech. Je vzorně udržován a v jeho očích je spíše dobrota než dračí myšlenky. O několik dalších desítek metrů je kamenná želva opouštějící jeskyňku, při pohledu na ni se zcela jistě přinutíte přemýšlet o nekonečnosti času.

Ale zpět do reality, malé klesání a jsme u jezírka, lépe řečeno u bývalého jezírka. Je vidět, že lidé na něj zapomněli. A přitom by stačilo tak málo. Mírné stoupání a rozpadávající se altán nás vrací z pohádky do skutečnosti.Výrazné stopy po té zvláštní skupině lidí, která si oblíbila ničení, zřejmě brzy ukončí jeho čas.

Vracíme se plni nových dojmů a víme, že dnešní den byl dobře prožitý. Objevili jsme místo, kde sice nepotkáte davy turistů, my jsme nepotkali žádného, ale máme pocit, že zde vlastně ani nechybí, a snad sem budou přicházet jen ti, kteří dokáži vnímat i duší. Nabízí se otázka, kam kráčí tato společnost, jaké ji řídí hodnoty. Je jisté, že kamenný drak i želva budou dál pokládat otázky o smyslu dění, ale není jisté, bude-li mít kdo odpovídat. Dívám se do zpětného zrcátka, kostelík nad městem a vrchol Prašivice se vzdalují. Uvědomuji si, kolik se dá každým dnem získat a nezbývá než říci tomuto krásnému koutku naší země – opět někdy nashledanou.