Královský hrad Křivoklát skrytý v lesích Křivoklátu

Křivoklát, hrad ukrytý v lesích Křivoklátska

Křivoklát, jeden z našich nejstarších, nejpřednějších a nejzachovalejších královských hradů, zajímavý historicky i stavebně, se ukrývá v hlubokých lesích na břidlicové skále asi 50 km západně od Prahy.

Dějiny Křivoklátu, "krále českých hradů", jak bývá nazýván, začínají v historických pramenech zprávou o darování opevněného loveckého knížecího dvorce ve Zbečně. Zmínka je svým způsobem charakteristická pro raně feudální období českého přemyslovského státu a svědčí o procesu sjednocování země na počátku 11. století i o nelítostném způsobu, jakým probíhal.

Roku 1003 přepadli Vršovci knížete Jaromíra při honu na vrchu Velízi, aby ho zavraždili. Zachráněn statečným Dovorou (Hovorou) kníže mu daroval hodnost lovčího, která náležela dvorci ve Zbečně, jednomu z opevněných dřevěných lovčích dvorců v lesnaté a roklinaté krajině na povodí řeky Mže.

Patrně brzo po Jaromírově příhodě došlo k založení dalších opevněných stanovišť. Tak vznikly Křivoklát a Velíz, hrádek a dvorec, podřízené knížecímu lovčímu ve Zbečně.

Z lovecké stanice vojenská pevnost

Ve jménu Křivoklát se zrcadlí původní vzhled krajin. Byly to strmé skalnaté svahy, porostlé zkřivenou klečí, čili kláty. Místo bylo vyhledáváno s výborným smyslem pro bezpečnost, jímž disponovali středověcí stratégové, a poloha sama byla od počátku a po dlouhá staletí původnímu hrádku nejlepší obranou. Byl tak dokonale skryt okolními stráněmi, že jej nikdo nemohl spatřit dřív, než byl sám z hradu zpozorován.

Čtěte také: Zbirožský zámek, Křivoklátsko a tipy kam na výlet

Hradní ostroh souvisí jen úzkou šíjí s planinou, táhnoucí se k východu, a ze dvou stran je obtékán Rokytkou (Rakovnickým potokem), do jehož údolí spadají úbočí ostrohu téměř kolmé.

A přece ani hlídkový hrádek, ještě dřevěný, nezabránil nové vraždě, zosnované Vršovci. Její obětí byl kníže Břetislav II., který lovil op vánocích roku 1100 v okolí hrádku někde na Klíčavském luhu a byl zbrojnošem Vršovců Lorkem proboden kopím. Brzy potom máme první bezpečnou zprávu o Křivoklátu, i o tom, že se z lovecké stanice stal skutečným hradem.

Kníže Vladislav II. (1109-1125) hrádek přestavěl a učinil ho "přepevným", jak uvádí kronikář. Nechal zde potom uvěznit svého soka a bratrance Otu Olomouckého. Hrádek byl rychle přestavěn během podzimu 1109 a zůstal i nadále dřevěnou stavbou. Nebyla v něm ani kaple, takže kníže, který zde často lovil, bydlel o zimní nadháňce ve vánoční době roku 1124 ve zbečenském dvorci, kde se smrtelně roznemohl a z jara 1125 zemřel.

Postupně se z původní lovecké stanice stával Křivoklát vojenskou pevností, která klíčově uzavírala od jihozápadu cestu ku Praze. Od 12. století zde bydleli i nejvyšší lovčí.

Dětské vzpomínky císaře Karla

Význam hrádku stoupl v době posledních Přemyslovců. Dalimil vypravuje o Přemyslu Otakarovi I. (1197-1230), že na Křivoklátě odpočíval se svými dvořany a obveseloval se podle zvyků své doby. Na sklonku svého panování pobýval zde velmi často a datoval odtud i své listiny, první z roku 1222.

Ve 13. století začal být dřevěný hrádek přestavován z kamene. První byl vystavěn palác, hlavní králova obytná budova, posléze kaple. Král Václav I. (1230-1253) si velmi oblíbil toto ústraní, kde mohl v samotě holdovat své lovecké vášni do té míry, že zanedbával i vladařské povinnosti. Kronikář Dalimil, naříkaje na královu loveckou vášeň, napsal: "…i počal se psy honiti, se psy v svém domě bydleti, honě v lese, oko ztratil, v lese jal se přebývati, na Křivoklátě býval, a o Prahu nic nedbal…"

Velkolepě rozvedl a dokončil odkaz svých předchůdců druhý budovatel hradu, král Přemysl Otakar II. (1253-1278). Přestavěný Křivoklát, středisko královského stolního a komorního panství, se stává reprezentativním sídlem panovníka a jeho feudální družiny.

V dějinách Křivoklátu se odrazilo neklidné panování krále Jana Lucemburského. Po požáru Pražského hradu se sem uchýlila Eliška Přemyslovna s dvěma dcerami a sedmiměsíčním Václavem (Karlem IV.). Král Jan dal tehdy Křivoklát poprvé do zástavy, a to Vilému Zajíci za peněžní půjčku.

Královna Eliška se zde patrně smluvila s Vilémem, že společně sesadí z českého trůnu krále Jana a že se sami ujmou ve jménu dítěte Václava vlády v zemi. Došlo k zjevné vzpouře, vedené opět z Křivoklátu. Záležitost byla urovnána smírem mezi králem a vyšší šlechtou.

Po Vilémově smrti král dostal Křivoklát zpět a dal zde ukrýt matce odejmutého tříletého syny Václava, který byl odtud v roce 1323 odvezen na vychování do Paříže ke své tetě Marii, francouzské královně. Vrátil se po deseti letech pod jménem Karel a na Křivoklátě bydlel pak se svou první, vroucně milovanou chotí Blankou z Valois. Na Křivoklátě se oběma narodila moudrá a nadaná dcera Markéta.

Nedobytnost hradu

Když se ujal vlády, vydal Karel z Křivoklátu, kde nejraději pobýval, než si vystavěl Karlštejn, řadu důležitých listin, mezi nimi přípravnou listinu pro založení Nového Města pražského z roku 1347. Na Křivoklátě nechal vychovat svého syna Václava a zdržoval se zde i v posledních letech života. Lovcem sice nebyl, ale lesy miloval a znal jejich cenu, proto je chránil zvláštními nařízeními.

Vášnivým lovcem byl zato Václav IV., v jehož době hrad ožil jako kdysi za Václava I. Honby a pitky střídala politická a diplomatická jednání, byly zde pořádány oblíbeném scholastické disputace, jichž byl král milovníkem.

Nové budování a rozšiřování hradu se přeneslo na jeho západní polovinu. Došlo k vystavění hranolové věže, zvané Huderka (snad podle zkomoleného jména králova milce Zikmunda Hulera) na severozápadním nároží prvního nádvoří, které bylo postupně obestavěno užitkovými budovami.

Za husitských válek se Křivoklát stal oporou feudální reakce, vedené císařem Zikmundem. Nedobytnost hradu jeho šťastným umístěním se nejlépe projevila, když vůdce pražské chudiny kněz Jan Želivský radil den před svou popravou 9. března 1422, aby táborští bratři dobyli především Křivoklátu, pak že se k nim přidají i druzí. Nepodařilo se jim to. Jen krátký čas, když zhoubný požár 18. března 1422 poničil opevnění, dobyli hradu Pražané. 10. srpna 1422 jej dostali zpět do rukou Zikmundovi přívrženci.

Poslední doba rozkvětu a výstavby Křivoklátu nastala za krále Vladislava II. Jagelonce (1471-1516), kdy hrad dostal pozdně gotickou úpravu. Stavělo se po celou dobu králova panování i za vlády jeho syna Ludvíka až do roku 1525, když jednou z hutí, která zde pracovala, byla pravděpodobně dílna královského stavitele Benedikta Rejta nebo staroměstského mistra Matěje Rejska z Prostějova.

Hrad Křivoklát na turistické mapě

Schwarzenberkové, Valdštejnové, Fürstenberkové

Hrad, byť honosně přestavěný, ztrácel za Habsburků neodvratně svůj význam. Stále více byl využíván jako vězení politických provinilců, místo úkrytu říšských a českých korunovačních klenotů, peněz, i jako skladiště zásob. A tak po kutnohorských havířích, pražských řemeslnících a venkovských poddaných, zdvíhajících se proti feudálnímu útisku ze strany krále a šlechty, zde byl vězněn v roce 1544 farář týnského kostela v Praze V. Mitmánek.

Když v letech 1546-7 došlo k prvnímu odboji českých stavů a měst proti Ferdinandovi I. (1526-1564), byli zde vězněni a týrání někteří představitelé vzpoury, doktor Šimon Fürbas a B. H. Prostibořský z Vrtby, který zde při mučení zemřel. Nejvýznamnějším vězněm byl biskup Jednoty bratrské Jan Augusta se svým pomocníkem Jakubem Bílkem, který zde byl vezněn za zvláštní krutosti plných šestnáct let.

Zatímco v přízemních temnicích strádali čeští bratři, odehrával se nad nimi ve slunných komnatách román vášnivé lásky nejstaršího syna Ferdinanda I., arciknížete Ferdinanda ke krásné Filipině, dceři augšpurského kupce Welsera. V roce 1557 se s ní arcikníže tajně oženil a v letech 1559-1564 ji ukrýval na Křivoklátě.

Poslední panovník, který tu pobýval, byl Rudolf II., v mladších letech velký lovec. Za jeho vlády zde byl vězněn anglický špeh Eduard Kelley, vydávající se za alchymistu. V roce 1618 za českého stavovského povstání se hradu zmocnili direktoři a po dvě léta požívali velkého výnosu panství.

Za třicetileté války hrad ztratil svůj strategický význam docela. Za purkrabího Tiburce Čejky z Olbramovic se udála příhoda až komická: "hrdinný" purkrabí se tak polekal dvou saských rejtarů, kteří se náhodně v roce 1631 zastavili dole v Budech v hostinci, že jim vydal celý hrad. V roce 1658 zastavili Habsburkové křivoklátské panství Schwarzenberkům. Zakrátko jej koupili Valdštejnové a od nich je sňatkem získali Fürstenberkové, kteří ho v roce 1929 prodali československému státu.

Úlovky hlubokých lesů

O křivoklátských lesích se ne nadarmo říká, že jsou kolébkou české myslivosti. Od pradávna tu lovčí, kteří v královských borech "rysy, lišky a vlky bili, vysokou štvali a s tenaty zajíce chytali".

Z konce 12. století máme zprávu o králi Přemyslu Otakaru I., že se svým přítelem Smilem za Žitavy pobýval s veškerou královskou okázalostí na hradě. Za Karla IV. se zde po francouzském vzoru provozovalo sokolnictví s lovem vodního ptactva a divokých holubů. Karlova syn Václava IV. nazval někdejší učitel Petrarca "silným lovcem". Za něho přijížděli na Křivoklát četní hosté až z Anglie.

Za druhorozeného syna císaře Ferdinanda I. arciknížete Ferdinanda Tyrolského se v křivoklátských lesích konaly první pokusy s aklimatizováním zvěře cizokrajné; z Ruska došlo k přivezení sobů a zubrů, z Tyrol tu vysadili kozorožce a sviště, později sem byli dopraveni kamzíci.

Jenom arcikníže sám ulovil za rok 1560 58 jelenů, 64 srnců, 132 kusů dospělé černé zvěře, 262 koroptví, 9 lišek a mnoho druhů jiné zvěře. V družině Rudolfa II., jemuž byl hrad později zastaven, se honů zúčastnil Kryštof Harant z Polžic, slavný cestovatel a muž nadaný, který stejně dobře jako válčit s Turky, dokázal ulovit statného jelena.

26. června 1721 pobývala na Křivoklátě císařovna Alžběta Kristýna, choť císaře Karla VI., která se zde zastavila při zpáteční cestě z léčby v Karlových Varech, a za jediný den zastřelila 138 kusů jelení zvěře. Hostem 5. srpna 1723 tu byl sám císař Karel VI., který při pojízdné šoulačce z otáčecí židle na voze, taženém volským čtyřspřežím, postřílel dopoledne 43 jelenů a odpoledne pak dalších 64 kusů zvěře. V křivoklátských lesích lovil rakouský Rudolf Habsburk, arcivévoda Ferdinand d Éste, francouzský král Karel X., ruský velkokníže Michael a řada dalších.

Myslivecký svatostánek

Malý kousek od hradu, hned u samé silnice vedoucí odtud k Lánům, stojí na Zámeckém vrchu pod klenbou jímavé tišiny starých stromů malá barokní kaplička. Pochází z druhé poloviny 17. století, kdy zdejší panství bylo přitažlivé nejenom pro lovce, ale i pytláky. Jejich činnost byla posuzována velice benevolentně a dokonce podporována císařskými úřady. Soudy trestaly pytláky velice mírně, nebo je osvobozovaly, naproti tomu přílišnou horlivost mysliveckého personálu při stíhání pytláků posuzovaly mnohem přísněji.

18. května 1687 zastřelil fořtknecht křivoklátského velkostatku Jan Sixta pytláka, za což byl krajským úřadem uvězněn. Tehdejší "landjäger" Jan Kryštof Rayman dopomohl Sixtovi k útěku, za což byl císařským krajským úřadem sám uvězněn a obžalován. Propuštěn byl teprve po dvou letech, když již "od blech a ginssych podobnych nerzestej byl przemoziony", a to až na základě žádosti, adresované císaři Leopoldovi.

Jako poděkování za vysvobození z nezaviněné vyšetřovací vazby nechal postavit nad Křivoklátem barokní kapličku, která byla 1. srpna 1697 zasvěcena sv. Eustachu, patronu myslivců. V jižním výklenku nechal namalovat freskový obraz, znázorňující útěk Panny Marie s Josefem do Egypta.

Zvelebení stavby

V takové podobě stála kaplička sto let, ale její zevnějšek velice utrpěl. Tehdejší fürstenberský "fořtmistr" František Alster rozhodl proto o její opravě a na památku stoletého založení ji 1. srpna 1797 nechal slavnostně vysvětit. Na podzim téhož roku byly kolem kapličky zasazeny čtyři lípy, podle pověsti korunami do země. Přitom bylo rozhodnuto, že k opravám bude docházet vždy po uplynutí každých padesáti let.

Jako první pamatoval na zvelebení v roce 1847 vrchní lesmistr Jan Gintl, který se svolením majitele panství dal opravit zdivo, stříšku natřít červenou barvou a poněvadž freska byla značně porušena a neodpovídala uměleckému vkusu doby, dal na silném podkladě z plechu namalovat v oleji obraz sv. Eustacha, který byl umístěn v severním výklenku kapličky. Výklenek na jižní straně nechal vyzdobit nápisem, latinsky a česky.

Posvěcení nového obrazu zámeckým kaplanem celebrovanou slavnostní mší proběhlo 29. srpna 1847. Toho dne ráno se shromáždili křivoklátští myslivci ve slavnostních stejnokrojích s kulovnicemi u lesního úřadu na Amálině hoře, odkud s hudbou, za znění zvonů a střelby z hmoždířů se průvod odebral ke kapličce k slavné vokální mši.

V roce 1871 byla kaplička znovu silně poškozena. Lesní rada K. Kraus ji dal proto opravit. Právě v té době přijel z Ameriky navštívit své rodiště akademický malíř Felix Fischer z New Yorku, syn nadlesního z Obory u Křivoklátu, a nabídl se svým nákladem obraz restaurovat; poněvadž to nebylo v jubilejním roce, dopravila obnovený obraz ke kapličce deputace dvanácti vyšších lesních úředníků beze vší okázalosti.

Slavnostní pochod

Když se blížilo 50. výročí posvěcení obrazu a 200. výročí trvání kapličky, byla stavba znovu obnovena a současně byl pořízen trvalý latinský nápis na mramorové desce, vyrytý zlatými písmeny.

Jubilejní slavnost za účasti rodiny majitele panství, pozvaných hostí a lesníků ve slavnostních stejnokrojích proběhla 20.září 1897. S hudbou bylo pochodováno do chrámu sv. Petra ke slavné mši, večer se odbývalo "střílení kulí do malovaných terčů o ceny".

V roce 1933 byl obraz sv. Eustacha obnoven malířem Karlem Šnoblem, přičemž do schránky za obraz byly uloženy různé pamětní spisy. Poslední světcův obraz maloval akademický malíř Miloš Endler.

K 250. výročí v roce 1947 byla kaplička pietně vysvěcena pražským arcibiskupem J. Beranem památce československých myslivců, kteří obětovali životy za svobodu národa v letech 1939-1945. Naposledy byla kaplička znovu obnovena v roce 1997.

Památky v okolí Křivoklátu

Z Bud, základu městyse Křivoklátu, můžeme vystoupit točitými cestami po východní stráni Bukovských vrchů až na Tyršovu stezku, která skýtá působivé pohledy na hrad. Západními stráněmi nad potokem přijdeme k pomníku Karla Egona Fürstenberka, postavenému v letech 1858-1860, dál k jihu vede cesta k vyhlídce "s paraplíčkem", památným i pro připomínku Jindřicha Fügnera.

Amalin, rozložený na okraji zalesněného vrcholu Sokolí, vznikl v roce 1820. Dostaneme se odtud tzv. "zbečenskými" cestami s krásnými výhledy k pozdně empírovému Alžbětinu sloupovému glorietu nebo lesnímu hřbitovu, kde odpočívá sestra Svatopluka Čecha Růžena Čechová. Stezkou podél řeky, částečně vytesanou ve skále, dojdeme do Zbečna.

Zbečno je jednou z nejstarších známých osad v Čechách (zaznamenáno k roku 1005), kde již v 10. století byl opevněný knížecí dvorec. Ze Zbečna dojdeme údolím potoka Klíčavy k vodní přehradě. Odtud se snadno dostanete k zříceninám lesního hradu Jivna, dějiště Jiráskovy "Kolébky" a románu "Mezi proudy".