Jarní Kersko aneb divočák opět uprchl

Když jsem se jednou v dubnu roku 2008 navrátil z Lysé hory, odkud jsem pozoroval ještě bílou Malou Fatru a Tatry řekl jsem si, že by to chtělo pro změnu již něco jarního. A vzpomněl jsem si, nevím proč, na rozkvetlé zahrady v Nymburce ve filmu Postřižiny. Asi proto, že jsem měl zrovna k večeří jelítko se zelím. A pivo!

Uvědomil jsem si, že jsem ještě nikdy nebyl v Kersku, i když jsem kolem projížděl několikrát vlakem i autem. Zakoupil jsem si tedy mapu KČT č. 17 - Dolní Pojizeří (Mladoboleslavsko a Nymbursko) a jal se sestavovat útočný plán akce. Protože jsem správně předpokládal, že samotné Kersko je "otázka jednoho dne", rozhodl jsem se přidat si příští den jako "bonbónek" kousek Českého ráje v okolí Mužského a navštívit Příhrazy i Drábské světničky. To byla pro mne ještě poslední bílá místa této skalnaté oblasti Severočeské tabule, kde jsem ještě nebyl.

Kersko jsem měl zafixované jako spoustu chat v borovicovém lese, uprostřed kterého stojí hájenka a kolem dokola občas běhají divočáci. Ti jsou pak po přesných zásazích krvelačných myslivců staženi z kůže a připravováni k snědku na šípkové omáčce či ze zelím. A předpokládal jsem, že se k tomu pije pěnivé Postřižinské pivo z Nymburka, o kterém jsem již slyšel a znal ho z reklam.

Tady mne napadla tato myšlenka - Kersko je část celku Středolabská tabule, náležící do oblasti Středočeské tabule, jenž patří k subprovincií Česká tabule. A ten divočák v tom filmu byl zastřelen taky u tabule, pro změnu školní. Tedy - u tabule v "tabuli". Paní Šafránková by mohla vyprávět!

A po prostudování mapy jsem zjistil, že jsem si historicky zakoupil mapu s nejnižší nadmořskou výškou, protože jsem vždy lezl převážně po nejrůznějších kopcích. I když je Středočeská tabule dosti rozsáhlá - 2 666 km² a je rozlohou na 6. místě z 93 horských celků ČR, její nadmořská výška má v průměru jen 215 metrů. Nižší je již jen Dyjsko - svratecký a Dolnomoravský úval, protože krajina okolo nejnižšího bodu ČR v Hřensku, jenž dosahuje 115 metrů, je položena ve vyšších skalách Českého Švýcarska v Děčínské vrchovině.

Svůj "základní tábor" jsem zvolil v starobylém městě Nymburk, které bylo založeno již ve 13. století českým králem Přemyslem Otakarem II. na místě pravěké osady, jejíž existence v době více než 2 000 let před Kristem byla dokázána archeologickými nálezy. I když město za třicetileté války velmi utrpělo a bylo saskými vojsky téměř zničeno, ještě dnes tu na nás u řeky Labe dýchá historie u městských hradeb. Nymburk je významným centrem regionu středního Povltaví a město "smutného klauna" Bohumila Hrabala (1914 - 1997) se stálou muzejní expozicí o jeho pohnutém životě a zcela výjimečném díle.

Na prozkoumání Kerska mám čas jedno odpoledne, protože jsem ráno vyjel z Ostravy a další den chci pokračovat do Českého ráje. Proto nevyrážím z Nymburka pěšky, ale na červenou značku nastupuji až za vesničkou Hradišťko, k níž samotné Kersko, jakožto lesní městečko v chatové osadě, patří.

Na severu se vlní řeka Labe s okolními lužními lesy a pod Starou Boleslaví u lázní Toušeň přijímá zprava řeku Jizeru. Proto se také další severní část Středočeské tabule nazývá Jizerská tabule. Tato řeka pak dává název i známým Jizerským horám v Krkonošsko - jesenické soustavě na hranici s Polskem na severu naší země. Pramení kousek od Smrku (1 124 m) u našich sousedů a její tok je dlouhý 166 km, což je dost na to, aby dal vzniknout dvěma názvům geomorfologickým celkům České vysočiny. Podle řeky Labe se naopak nepojmenovaly hory, ale málo zalesněná úrodná nížina podél jeho toku mezi Pardubicemi a Českým středohořím - tedy Polabí. I když pramení v Krkonoších - našich nejvyšších horách vůbec. Ale jmenuje se po ní Labský důl a Labská bouda. A taky Vrchlabí.

Parkuji ve vesnici Hradišťko v n.v. okolo 180 metrů, nad ní již teče Labe a přijímá pod Kostolomaty nad Labem říčku Vlkavu. Brzy narážím na červenou značku, jenž pokračuje do Lysé nad Labem, kde se rozdvojuje a vnikám do borovicového lesa po hezké pěšině. Kousek kráčím současně se zelenou značkou, která pokračuje podél levého břehu Labe do Přerova nad Labem a do Čelákovic. Odskočil jsem se podívat na majestátní řeku a vrátil jsem se zpět na červenou značku.

Zastavuji se u Josefského pramene, kde se dočítám, že má složení podobné, jako známá minerálka Poděbradka, pomocí níž se léčí srdeční choroby. Pramen je volně přístupný a lidé si sem chodí čepovat. Pramen je již u silnice, která protíná Kersko v západní části od severu k jihu na starou silnici z Prahy do Poděbrad. Matička Praha je odsud vzdálená jen asi 30 km, po této silnici se dříve pořádal (a možná ještě stále pořádá) slavný závod v chůzi Praha - Poděbrady s mezinárodní účastí. Naši borci dříve patřili v této disciplině ke světové špičce (Skřont, Doležal, Pribilinec a další). Kdeže ty loňské sněhy jsou!

Samotný Přírodní park Kersko (19,2 km²) je vymezen obcemi Hradišťko na severu, Velenka na západě, Poříčany na jihu a Sadská na východě. Musím se přiznat, že tolik nejrůznějších chat a vilek v lese jsem ještě v životě neviděl, bude to jistě největší chatová osada v celé republice. Nejvyšším bodem je zde asi kóta 197,2 m nedaleko hájovny Na Oraném, přes který prochází rovněž zelená značka z Třebestovic. Protože se nejvíce těším na restauraci Hájenku, proslavenou z filmu Slavnosti sněženek, opouštím červenou značku a jdu od pramenu na jih lesní silnicí.

Ale ouha! Hájenka je otevřená pouze od středy do neděle a je úterý. K čertu! Takže jen mlsně studuji venkovní jídelní lístek a se slzou oku zjišťuji , že kančí s šípkovou omáčkou a se zelím stojí okolo 110 korun českých, což se mi ani nezdá tak mnoho. Na čepu je pochopitelně Postřižinské pivo, ale já si musím tentokrát bohužel nechat zajít chuť. Samotná restaurace se mi ve skutečnosti zdá mnohem honosnější než ve filmu, je zde velká letní zahrada, bowling, minigolf, taneční parket i různé atrakce pro děti. Je vidět, že to tady díky panu Hrabalovi v létě pěkně žije. A to je dobře! Jeho chata s popisným číslem 0315 je nedaleko od Josefského pramene. Zde Mistr přebýval s 25 polodivokými kočkami a tvořil svá díla. Tam jsem si také odskočil z červené značky.

Než se stal B. Hrabal v roce 1963 spisovatelem z povolání, pracoval před tím jako dělník na ocelárně na Kladně, číšník, výpravčí, úředník, balič starého papíru ve Sběrných surovinách či jevištní technik. Bavila ho prý každá práce a pak to dokonale zúročil, jeho vypravěčské umění snese příměr snad jen s Jaroslavem Haškem. A oběma jim jako "studovna" sloužila hospod. A pivo k tomu. Toto všechno jsem si připomenul kousek pod Hájenkou v "Lesním ateliéru u Kubů", kde se střídá jedna výstava za druhou a v květnu se zde vždy koná slavnost "Hrabalovo Kersko". Zde jsem si u paní Kubové zakoupil drobné suvenýry a zavzpomínal na pana Hrabala, jehož knihy mi vždy dávaly potěšení. Také jsem si tady dal několik razítek do wanderbuchu, jedno z nich s "klasickým" názvem - ZAHRÁDKÁŘI KERSKU mě zvláště potěšilo. Jak jinak!

Mým dalším cílem je oběd v motorestu Ohio nedaleko Velenky a po prozkoumání mapy se rozhoduji pro zkratku lesem s tím, že posléze narazím na zelenou značku, po ní dojdu jižním směrem k pípě a zpět se navrátím na sever směrem k Hradišťku. Asi po tři sta metrech vidím před sebou nějakou záhadnou předkloněnou postavu v zeleném. Když jsem přišel blíž zjistil jsem, že to je myslivec a míří puškou do křoví s odhodlaným výrazem ve tváři. Zastavil jsem se a táži se opatrně: "Co hodláte usmrtit - dobrý muži?" S přísným pohledem vyrušeného lovce odtušil: " Ticho, je tam v houštině postřelený divočák. A běžte na bok!"

Zůstal jsem jako opařený. Situace jako z filmu Slavnosti sněženek. Že by se příběh z roku 1983 znovu opakoval? Ale žádného točícího kameramana ani rozčepýřeného "rejžu" jsem nikde neviděl. Slušně jsem se tedy přesto pro jistotu zeptal, zda se nenatáčí další díl s názvem třeba "Slavnosti sněženek po 25 letech", ale nimrod mi již nevěnoval svou pozornost a upřeně pozoroval houštinu. Na můj další smělý dotaz, zdali si ho mohu vyfotografovat v akci, pravil, že v žádném případě. Tvářil se dokonce zlostně.

Náhle z lesa mezi borovicemi asi dvacet metrů před námi vyběhl další vousatý ustaraný myslivec, který mi silně připomínal pana Rudolfa Hrušínského mladšího a hlasitě zvolal: "Konec akce , divočák nám uprchl!". Tak to bylo už trochu moc a znovu jsem se otázal, zda - li ho budou společně pronásledovat na traktoru a hodlají ho zastřelit někde ve škole u tabule. Asi jsem si dovolil trochu moc, protože na mne oba ozbrojenci vrhli znechucené pohledy plné opovržení a doporučili mi, abych si konečně hleděl svého. Tak jsem to ukázněně učinil a kráčel na oběd do motorestu.

Tato příhoda se mi navždy zaryla do mé horalské paměti a když ji občas vyprávím doma či známým kamarádům, zní to pro ně spíše jako "myslivecká latina v Kersku", než skutečný příběh. Ale je to pravda pravdoucí. Přísahám na holý pupek! Jaký měl pak onen zraněný kanec svůj konec se již asi nikdo nedoví, avšak je pravděpodobné, že ho v Hájence již dávno snědli s tím zelím nebo šípkovou omáčkou s knedlíkem. Děj se vůle boží!

V motorestu jsem si dal oběd a nealkoholické pivo, které by asi panu spisovateli Hrabalovi neudělalo radost a vydal se zpět po zelené značce. Po třech kilometrech jsem narazil na odbočku k dvěma slavným borovicím. "Krásná Pepina" má stáří 270 let a "Švarná Tonka" dokonce 400 let - ta je již však suchá. Tak jsem si je vyfotografoval a zamyslel se nad pomíjivostí našeho krátkého lidského života.

Navrátil jsem se pak na červenou značku a vydal se hledat hrob rodiny Hrabalových v Hradišťku. Skutečně jsem ho našel a taky vyfotografoval. Je to vysoký bílý pomník s kulatým otvorem v horní části a rukou, která ho podepírá. Vzpomněl jsem si, kterak jsem před léty navštívil hrob Jaroslava Haška v Lipnici nad Sázavou, jenž měl na mramorové desce stát malou odlivku rumu. Napadlo mě, že bych pro změnu mohl Mistrovi nalít do skleničky trochu piva, ale nevěděl jsem, jak to technicky provést. Tak jsem se mu pouze s úctou poklonil.

Následně jsem se navrátil do Nymburka a navštívil pivovar, kde Hrabal prožil své dětství a jeho otec tam pracoval. Zde má také pamětní desku na budově sladovny umístěnou ve výšce podle přání spisovatele. Tedy překvapivě v místech - "kam čůrají pejsci". Večer jsem trávil popíjením chutného nymburského piva a studiem map Českého ráje.

Další den jsem dojel autem do Mnichova Hradiště a po prohlídce města jsem si udělal túru přes Drábské světničky na Mužský s občerstvením v chatě Na vyhlídce. Z Mužského byl nádherný výhled a fotil jsem jako divý. Bohužel mi pak někdo za odměnu přístroj ukradl z polootevřeného batohu, když jsem nakupoval další proviant v obchodě na náměstí v Nymburku. Takže ze snímků myslivce, kterého jsem si zvěčnil tajně zezadu, není bohužel nic. Ale možná si ho prohlédl ten zloděj. Třeba ho znal, kdoví? Dost jsem tehdy zuřil, byl to dárek k šedesátinám od mých hodných dětí.

Ale Kersko jinak vůbec nezklamalo a stálo to zato. Uvědomil jsem si, že i nížiny a lužní lesy mívají své kouzlo a když jsem jel vloni do Krušných hor, vzal jsem to schválně z Ostravy přes Hradec Králové a Kersko, abych mohl již s novým "digitálem" vyfotografovat alespoň tu slavnou Hájenku. Určitě se tam ještě někdy podívám, vloni tam byli na podzim moji známí a pravili, že kančí s šípkovou omáčkou nemělo chybu. A Postřižinské pivo taky ne. Proč taky, když je obojí připravováno s láskou!

Takže není co řešit! A k výletu bude možná skutečně nejvhodnější ta jarní doba, kdy sněženky kvetou a mají v Polabí své každoroční slavnosti, které pan Hrabal pozoruje s láskou z obláčku a popíjí při tom svoje oblíbené pivko. I když vidět podobný "lov" divočáka se mi už asi nikdy v Kersku nepoštěstí…!

» Nejnovější články, archiv