Javoří hory v předjaří, turistika

Meziměstí. Rozlehlé nevyužité nádraží evidentně pamatuje lepší časy. Přešlapujeme před kanceláří, kde se přátelé, kteří vyrazili dříve, pokoušejí telefonicky zjistit osud bundy zapomenuté v útulném restaurantu teplické stanice. Marně. "Bunda, foťák… skvělý začátek," bilancuji dnešní den. "Jaký foťák?" ptám se. "Ten, co jsme nechali ve skalním městě!" "Tohle je ztracenej zájezd," cynicky prohlásil kolega. A z oprávněného pesimismu jej nevytrhly ani temné kontury blízké horské masy.

Javoří hory

Vzhledem ke skutečnosti, že od sebe dělí dva státy, je i jejich horopisné zařazení lehce komplikované: patří k vnitrosudetským pohořím, z české pozice jsou řazeny k Meziměstské vrchovině, podcelku vrchoviny Broumovské, na polské straně se nazývají Góry Suche, častěji však, dle nadřazeného celku - Góry Kamienne. Ochranu přírody z obou polovin zaštiťuje CHKO Broumovsko a Park krajobrazowy Sudety Wałbrzyskie.

Na rozdíl od sousedních, hojně navštěvovaných Broumovských stěn a Adršpašsko-teplických skal, budovaných převážně pískovci, se na stavbě takřka liduprázdných Javořích hor podílejí výhradně vulkanické horniny: porfyry a melafyry (lokálně mandlovcového vývoje s výskytem pozoruhodných minerálů - např. jaspisů, achátů …).

Česká část hřebene kulminuje Ruprechtickým Špičákem (880 m), nyní ještě zvýšeným o kovovou konstrukci volně přístupné rozhledny, avšak za nejvyšším bodem, 936 metrů vysokou Waligórou, je nutné vstoupit asi dva kilometry do polského území. Ačkoli jsou většinou zalesněné, zejména na polské straně nalezneme četné skalní útvary, náš díl naopak oplývá řadou přírodních památek.

Javoří hory na turistické mapě

Ráno nás žádné další nepříjemnosti kupodivu nečekaly, tedy až na protáčející se regulační kolečko ventilu značkového vařiče a následné oddělení kartuše od hořáku za plného tryskání plynu. Ve vylidněném centru obdivujeme současnou podobu zdejšího zámku - "znamenitou" ukázku syntézy architektury barokní feudální rezidence a státního statku z 50. let.

Bereme útokem samoobsluhu a poloprázdnou sobotní silnicí se kolem kdysi honosných textilek, rázovitých usedlostí a spících kiosků ubíráme k přechodu ve Starostíně. Rychlá kontrola, razítko, výměna pár zlotých. Bezprostředně za celnicí narážíme na rozcestník. Zde se poprvé střetáváme se zelenou, která jako jediná prochází hraničním průsekem celou hřebenovku o celkové délce přibližně 25 km.

Obecně lze podotknout, že polská část disponuje daleko hustší sítí značených cest, stejně jakož i infrastrukturou pro letní i zimní turistiku - aktivita našich značkařů se zaměřila na přístupové směry k Ruprechtickému Špičáku a východní úsek hřbetu s traverzy jižními svahy. V současné době dochází na obou stranách hranice k vytyčování dalších tras, včetně cyklistických okruhů.

Nové propagační materiály, včetně aktuální verze mapy KČT č. 26 - Broumovsko, Góry Kamienne a Stołowe, ovšem lehce předběhly dobu, poněvadž v nich jsou zaznamenány i dva nové, doposud nezprovozněné, turistické přechody: v sedle na Kopici, západně od Ruprechtického Špičáku, kde se střetává česká modrá s polskou zelenou a černou a v průsmyku mezi Janovičkami a Głuzsycí - tady však již na obou stranách vyrostly dvě improvizované budky, které jakoby tvořily kulisu k hranici ztvárněné ve filmu Tři veteráni.

Na toaletách celnice nabíráme vodu, neboť v těsné blízkosti hřebene nevyvěrá prakticky žádný pramen, nasazujeme batohy a již se šineme klikatými okraji polí i luk, vstříc temně zelené cloně. Po půli kilometru se náhle od kovové pozorovatelny vynořili dva mladí vojáčci, rozšafně nás požádali o dokumenty, chvíli vyzvídali proč, kam a zač, něco si povídali do vysílačky, aby nám nakonec popřáli šťastnou cestu.

Za jejich velkorysost se jim od nás dostalo nevídané odměny: aniž bychom zmizeli z jejich zorného pole, objevila se před námi náležitě pružná lávka, kamarádka se několikrát euforicky zhoupla a … následovalo prasknutí. "Tušil jsem katastrofu," suše komentoval kolega.

Ihned první stoupání prověřilo naši kondici - na 781 metrů vysoký Średniak (Obírku) je nutné během kilometru překonat převýšení 200 metrů. Vyplatí se občas zastavit a ohlédnout za sebe: v širokém průseku se otvírají zajímavé výhledy na protilehlé Mirošovské stěny. Odtud zelená magistrála pokračuje vrcholovými partiemi směrem k východu. Kdo by si ji ale představoval jako příjemnou procházku, bude zklamán.

Celý hřeben připomíná svým uspořádáním páteř, kde obratle nahradily jednotlivé vrcholky. Proto vzápětí prudce klesáme kolem černě značné odbočky (přístup do Sokolowska), abychom se posléze opět škrábali vzhůru. Vrchol, sedlo, vrchol. Houpačka ... a jako maják se před námi ze stínu okolních kup co chvíli vynoří ostrá silueta Ruprechtického Špičáku s konstrukcí rozhledny.

Zpět do říše zimy

Ačkoli máme půli dubna a v Meziměstí již bohatě kvetoucí narcisy uchopily pevné otěže jara, tu se často brodíme rozlehlými plochami sněhu. V průsecích můžeme pozorovat charakteristické prvky reliéfu Javořích hor - hluboká údolí evřená velmi příkrými úbočími vrcholových skupin. Po hodince kodrcání jsme konečně stanuli na úpatí pod "špičákem" - důležité křižovatce značených tras: od jihu sem z českého Vižňova směřuje modrá značka, naopak na sever míří polská černá turistická společně s cyklistickou, vyvedenou nasprejovaným nápisem MTB na kmenech stromů.

Tady by se měl též nacházet i v mapě zakreslený přechod, bohužel nás zde zastihly pouze všudypřítomné tabule varující před přechodem státní hranice, opuštěné ohniště a napůl zhroucený přístřešek, v němž by nebyl (ani pro desetičlennou výpravu) problém přečkati deštivou noc. Ze zelené měníme barvu na černou, abychom po dvou kilometrech stanuli u rozcestí, odkud se naskýtá ideální možnost ztéci nejvyšší bod - Waligóru. Po předchozím přechodu firnoviště, které se záhy přetransformovalo do souvislé sněhové pokrývky, se dámská část výpravy rozhodla zvolit přímou (modrou) značku do sedla Przełecz Trzech Dolin - my ostatní jsme se pustili žlutou do nepříliš náročného výstupu na Waligóru.

Nejprve smrčinou, bohužel tak jako ve většině nejvyšších úseků Javořích hor, silně narušenou imisemi, s narezavělým jehličím u vysokého procenta stromů, později nahrazenou ošlehaným přirozeným lesem, místy pralesovitého charakteru, tvořeným směsí bučiny s vtroušeným javorem. S podobnými ostrůvkovitě vtroušenými relikty původních porostů se pravidelně setkáváme i na méně poškozených českých svazích, v nižších polohách obohacených březovými háji.

Prudký sešup dovedl i nás do zmíněného sedla, kde se nalézá horská chata Andrzejówka. Personál dobře zvládá češtinu, ceny piva poměrně vysoké. Domácký interiér připomíná časy mezi dvěma světovými válkami. Na okolních svazích stojí několik lyžařských vleků s nenáročnými sjezdovkami. Za horní stanicí jednoho z nich nacházíme místo k utáboření. Rozděláváme oheň. Měsíc s hvězdami se polehoučku schoval za závoj mraků. Nad ztichlými lukami poletují sněhové vločky.

"Hranica nie je korzo!"

prohlásil koncem šedesátých let novopečený prezident, tehdy ještě federální a navíc socialistické, republiky, Dr. Gustáv Husák … a vzápětí zamezil volnému cestování. Po delší diskusi vypouštíme z programu Rogowiec, nejvýše položené zbytky hradu v polských Sudetech a pod pláštěm mlhy, nikým neviděni, pronikáme zpět na naše území, abychom zaútočili na Ruprechtický Špičák, kde (vyjma Andrejówky) narážíme na prvního člověka - osamělou dámu středních let, která v sobě nezapře zkušenou "turistku - sokolku". Mezi zvláštnosti tohoto nejvyššího bodu náchodska patří skutečnost, že vrcholek leží jakoby oddělen od hlavního hřebene, tudíž sem nevede přístup z polské strany.

Dále následujeme naši modrou. Ta na rozdíl od polské členitá místa obchází. Brzy doháníme dětský oddíl … a opět se na nás usmálo štěstí, neboť právě v onu chvíli ze strže pod námi zazářila bílá Niva se zeleným pruhem a vedle stezky se objevili dva sympatičtí tatíci v charakteristických uniformách. Bez zdržení přicházíme do Janoviček. Rekreační chalupy jsou obsazeny převážně německy mluvícími návštěvníky, rádoby rustikální restaurace Vyhlídka spíše odpuzuje.

Naštěstí v druhém zařízení obsluha překonala prvotní odpor a nakonec se s námi i mile rozloučila. Kromě malebné polohy nás osada ničím nezaujala, snažíme se si trošku nadejít. Přímo na „čáře“ rozbíjíme stany. Trochu nás zneklidňují připomínky zbloudilého chalupáře, že by se náš tábor nemusel zamlouvat policii - prý tu občas prochází. Během ranní očisty děvčata využívají hraniční patník coby praktický stolek k odložení hygienických taštiček … Chudák Gusta se musí obracet v hrobě.

Na Broumov!

Vesele pokračujeme k další zajímavosti, "Třípanskému kameni" - historickému hraničníku z r. 1732. Kilometr za ním začíná modrá klesat (po polské zelené by bylo možné dokončit celou hřebenovku až k silničnímu přechodu v sedle mezi Otovicemi a Tlumaczówem). Pod idylickými pastvinami s četnými remízky stydlivě vykukují střechy první "vnitrozemské" obce - Rožmitálu, s typicky rozptýlenou podhorskou zástavbou. Řada usedlostí, tak jako ostatně v celých Sudetech, bohužel chátrá i přesto, že by nad jejich bohatě zdobenými štíty fixujícími nápadně vysoké krovy zaplesalo srdce nejednoho milovníka původní lidové architektury.

Za vsí se značka ubírá starou, mírně svažitou polní cestou až ke svému cíli v Broumově, který o sobě dává vědět z daleka viditelným a nesmírně pompézním komplexem barokního kláštera. Každých sto metrů míjíme křížek či bohatě zdobená boží muka, na nichž se bohužel, vyjma zubu času, podepsala i vandalská ruka člověka. Poslední z nich, moderní - s čerstvým letopočtem, však poskytla naději a důkaz, že tu existuje skupina nadšenců, která se snaží obnovit původní krajinné prvky.

Hřejivým sluncem probuzené ulice jindy ospalého maloměsta nás uvítaly svižnou atmosférou velikonočního pondělí: Cikáni temperamentně mávali mrskačkami, u stanice pubescenti svorně zvraceli bohatou pomlázku. Z perónu netrpělivě houkal motoráček s růžolícím průvodčím, kterému, s přihlédnutím k drobné indispozici, činilo menší obtíže vypsat některé jízdenky - avšak zpáteční jízda se již obešla zcela beze ztrát.

Obecně Javoří hory představují velmi zajímavý koutek, dosud málo dotčený turistikou. Kromě víkendového přechodu je lze zařadit do kombinace s blízkými atraktivními pískovcovými terény, případně s (taktéž málo známými) Jestřebími horami. Z příspěvku jasně vyplývá, že ne vše, co jsme tam páchali, bylo zcela "košer", připravované turistické hraniční přechody mohou vzniklou situaci zcela eliminovat.