Jablunkovská brázda a Jablunkovské mezihoří, příroda

Nýdek a Bystřice - těšínské vesnice aneb kolem samé hory, tipy na výlet

Viděl je každý, kdo projížděl autem z Ostravy do Čadce přes Třinec nebo se díval z okna vlaku na trati Bohumín - Český Těšín - Jablunkov - Čadca. Nejsou pochopitelně osamocené - je jich tady, pod pohraničním hřebenem Slezských Beskyd na jedné straně a hřebenem Moravskoslezských Beskyd na straně druhé, mnohem více.

Ale ty dvě se mi hezky rýmovaly. Patří k nim dále Mosty u Jablunkova, Bukovec, Bocanovice, Milíkov, Košařiska, Karpentná, Hrádek ve Slezsku, Vendryně a Jablunkov, který je však již nejvýchodněji položeným městem s 6 700 obyvateli a je správním centrem některých výše vyjmenovaných vesnic.

Všechny tyto vesnice i Jablunkov leží v tzv. Jablunkovské brázdě ve strategické poloze, kde se stýkají hranice tří států a kudy dříve vedly přes Jablunkovský průsmyk významné obchodní cesty do Uher a Polska již od roku 1573. Okolním horám na východě se také říká Těšínské Beskydy.

Čtěte také: Dřevěný kostel v Gutech, dřevěné kostely v Beskydech

Jablunkovská brázda leží v ose řeky Olše, která ji odvodňuje k severozápadu a má rozlohu 74 km². I když je toto místo od Ostravy vzdáleno asi 60 km, silně jsem si ho oblíbil a toulám se zde více než 25 let. Údolí Olše je totiž mimořádně turisticky zajímavé a má bohatou škálu nabídek v létě i v zimě.

I samotný Jablunkovský průsmyk, horské sedlo ve výši 522 m n. m., skýtá vynikající východisko k túrám na obě strany - na východ na Gírovou (839 m) a na západ na Velký Polom (1 067 m) směrem k Bílému Kříži a Visalajím. Přes průsmyk probíhá evropské rozvodí Odra - Dunaj, hranice se Slovenskem jsou však ještě o něco dál na jihovýchod.

Železniční trať zde podjíždí nejvyšší část průsmyku 670 m dlouhým tunelem, na ochranu tzv. "Měděné stezky" byly vybudovány v okolí již v roce 1575 proti výpadům Uhrů tzv. Šance (607 m), kdy se zachovaly zbytky opevnění a dnes sem vede turistická značka.

Řeka Olše - polsky Olza - je charakteristická pro tento kraj, pramení v Polsku pod vrchem Tyniska (891 m) a na několika úsecích tvoří státní hranici, na naše území vstupuje pod Bukovcem, má zde délku 89 km a severně od Ostravy se vrací do Polska, kde se na jeho území vlévá do Odry.

Zpočátku řeka po vstupu do Jablunkovské brázdy občas meandruje mezi loukami a místně má využití i pro vodáky. Leží na ní významné průmyslové centra severní Moravy - Třinec, Český Těšín a Karviná, její čistotu zcela jistě nezlepšuje ani tepelná elektrárna Dětmarovice, jejíž kouřící komíny jsou viditelné z okolních kopců.

K vzniku názvu Olza se váže zajímavá jablunkovská pověst. Když šel Jano s Jurkem po kostele do hospody, jako vždy pili pálenku. A ta jim chutnala až do noci. Cestu domů si po bouřce krátili přes řeku a Jura pravil v nářečí: "Přes tyn potok nělza přynč". Jano prý si zul krpce, odvážně vodu překonal a volal na Juru: "Ó - lza! Ó - lza!" To znamená, že lze. Tak prý lidé řece začali říkat Olza.

O místním nářečí by se daly vyprávět romány. Kdo chtěl pracovat v železárnách v Třinci, tomu nezbývalo, než mu porozumět. Mluví se zde na obou stranách Olše až k Bohumínu. Je to směs polštiny, slovenštiny, češtiny a snad i němčiny. Ale nejvíce se podobá polštině, v tomto kraji jsou i běžné dvoujazyčné nápisy na obchodech. Ale místní jsou naší zemi loajální, což dali naposled najevo při vstupu vojsk v roce 1968.

Pochopitelně se zde v jazykově smíšeném území vždy projevovaly střety zájmů okolních států. Během třicetileté války (1618 - 1648) se zde přehnaly nájezdy vojsk dánských, švédských, polských i "císařských". O rozdělení Těšínska bylo rozhodnuto 28.7.1920 na základě prohlášení ministra zahraničí ČSR Beneše a polského premiéra Grabského bez plebiscitu.

Avšak 1.10.1938 v dalších pohnutých dobách na základě ultimáta, které polská vláda doručila čs. vládě , naše vláda, byť nerada, dala souhlas s odstoupením Těšínska Polsku. Ale již od 5.9.1939 se do války s již přepadeným Polskem hitlerovským Německem zapojilo Tisovo Slovensko. Život tropil hlouposti.

Po válce se v roce 1945 hranice vrátily do původního stavu z roku 1920 a mezi ČSR a Polskem byla 10.3.1947 podepsána ve Varšavě "Smlouva o spolupráci a přátelství". A od vstupu polských vojáků v srpnu v roce 1968 se již nedělo nic. I tak toho bylo dost. Naši vojáci zase byli "zakopáni" v pohotovosti na čáře v roce 1980, všichni víme proč. K všeobecné radosti však po roce 1989 přibyly pohraniční přechody. A to hlavně pro pěšáky a cyklisty v pohraničních hřebenech.

Já jsem si na tuto místní šťavnatou mluvu tak zvykl, že mi připadá naprosto podivné, když tady někdo mluví spisovnou češtinou. Zní mi téměř lahodně. A zážitek je poslouchat v nářečí místní písničky! V tomto je mistrem Jarek Nohavica, který v Těšíně pobýval. Pro nás, Ostraváky, je to vše přirozené, ale ortodoxní pražský Pepík tady nerozumí vůbec ničemu.

Jednou jsem v Krkonoších na Petrově boudě slyšel u piva vypravovat české turisty z Volar o tomto kraji a nářečí hotové "story". Připadali si jako Alenka v říši divů! Ale - kdo by nechtěl navštívit třeba Hrčavu - trojmezí na hranici tří států, nejvýchodnější bod ČR! Na polské straně leží malebná, na stráních položená, ves Jaworzynka.

Od Prahy je to vzdušnou čarou do Hrčavy 322 km, tedy se jedná pro obyvatele hlavního města o nejvzdálenější bod v republice. I exprezident Václav Havel zde vypil při své návštěvě pěnivé nošovické pivo v dřevěné hospodě "U Sikorů" a zapsal se do kroniky obce.

Pražští novináři, kteří byli u toho, se zapsali taky, ale jinak, tehdy napsali tak debilní článek o Hrčavě, že se většina obyvatel zaslouženě urazila a byl z toho malý skandál. To pan Havel určitě nechtěl. Pro změnu expremiér Zeman by měl tentokráte ve svém mínění o novinářích plnou pravdu. Ale nechme brouka žít!

Víte, jak řekne místní horal, když přebral? "Joch gu mum!" Tedy - já jí mám - jako opičku! Není to kouzelné? Nedaleko Bystřice se nachází vesnice Karpentná. Odtud pochází znamenitá lidová píseň - "Na Karpentné zdechnul kůň, dajme si po půlce…"! Když se vracím z okolních vršků, jezdím tam s vnoučaty obdivovat místní pštrosy na jedné zahradě. Okamžitě přiběhnou k plotu, natáhnou krky a děti s nimi přátelsky rozmlouvají. Pštrosi jsou fajní.

Pocházel odtud i pan Pavel Janiczek (1957 - 2005), můj přítel a pracovní kolega z doby působení na ocelárně v Kunčicích. Byl typickým příkladem podnikatele, který se k úspěchu dopracoval nesmírnou pílí, úsilím a schopností jít do rizika.

Tento charismatický urostlý průmyslovák pracoval dříve jako opravář zemědělských strojů v místním JZD a po založení firmy JAP ji rozšířil tak, že dnes dává obživu desítkám místních obyvatel, kteří to zatraceně potřebují. Byl nesmírně pracovitý, komunikativní i odvážný. Znali ho v hutích v celé ČR i na Slovensku. Vyvíjel nové technologie výroby hutních materiálů, obchodoval v řadě cizích zemí, učil se cizí řeči.

Bohužel ho potkala strašná tragedie, na dovolené ve Španělsku v létě v roce 2005 měl dopravní nehodu, při které přišel o život on, jeho žena i syn se svou přítelkyní. Strašné! Na pohřbu byly stovky lidí nejen z okolních vesnic. Byl to typický "goralský synek", jak o sobě sám pyšně říkával. Čest jeho památce!

Naštěstí si ve firmě vychoval řadu schopných lidí, kteří vedou firmu JAP nadále. Když projíždíte Bystřicí nad Olší směrem k Jablunkovu, je její sídlo hned vedle křižovatky u benzinové pumpy. Držím jim ze srdce palce!

A nejen jim, všem úspěšným v okolí řeky Olše. A takoví jsou i v Bystřici, mají zde krásný sportovní areál s krytým bazénem, saunou, soláriem, můžete si zahrát squasch nebo navštívit posilovnu. Obec má dnes 5 000 obyvatel, dominantou jsou dva kostely, chráněné kulturní památky. Zde se do Olše vlévají toky Hluchová, pramenící pod Stožkem a Kopytná.

Ze všech stran se na nás přívětivě dívají hory - na západě Javorový s vysílačem, Ostrý a Kozubová s červenou střechou horské chaty, na východě Velká Čantoryje s rozhlednou, Velký Sošov, Loučka a Filípka. Horské chaty jsou na všech těchto kopcích, včetně vynikajících výhledů na polské Beskydy, Malou Fatru i Vysoké Tatry.

Přímo naproti je nejvyšší vrchol polských Slezských Beskyd - Skrzyczne (1 257 m) s vysílačem a sjezdovkami i Baraní hora (1 220 m), kde je rovněž menší rozhledna. Tamtudy jsme putovali 5 dnů s mými hochy v roce 1995. Končili jsme pod Pilskem v Korbielowě. Nemělo to chybu. Bylo krásné květnové počasí se zbytky sněhu, Dub tehdy vynesl do hory tajně soudek piva v baťohu. Díky - Dube!

Tyto výhledy na severovýchod jsou rovněž jedním z důvodů, proč sem chodím tak často. A taky nádherné horské chaty. Útulné, milé, dobré pivo i jídlo. Víte, které hoře se v Beskydech říká K2? No přece je to druhá nejvyšší beskydská hora, majestátní Smrk (1 278 m).

Ale můj přítel Pepa B. (1951), vymyslel K3 - nazval tak trasu Kozubová - Kamenitý - Kozinec. Je ji možno absolvovat třeba z Milíkova, odkud je můj horský pes Šotek, z Košařisek, z Jablunkova či z Bocanovic, na chatu Kozinec se sestupuje přes čtvrtou chatu s pivem na trase, přes Chatu pod Ostrým.

Tam doporučuji výtečné místní zelí s jitrnicí, jelítkem a chlebem. Vynikající! Můžete se zde zapsat do kroniky, je jich tady již pět. Sem tam občas taky tady čmárám nějaké veršíky, když jsem euforicky naladěn po několika Radegastech. Tatry bývají občas vidět přímo od stolu - musíte sedět po vstupu do lokálu vpravo šenku, jinak neuvidíte nic! Je to oblíbená chata třineckých hutníků. Není divu.

V zimě je okolí chaty všemi směry přímo rájem pro běžkaře, i když je chata na boční rozsoše, na hlavní hřeben není daleko a pak jsou volby buďto doleva směrem na chatu Slavíč, nebo opačným směrem na chatu Ropičku či další rozsochou na Javorový a dolů do Tyry či Gutů. Možností je zde na sepsání samostatného turistického průvodce.

Za dobrých sněhových podmínek se dá dojet přes Ropičku a nedalekou kouzelnou chatu na Kotaři až na Prašivou a dolů do Dobratic či Vyšních Lhot. Ale to jsme již poněkud více uvnitř Beskyd, vzdáleni od řeky Olše.

Nebo se dá jet pochopitelně přes Kamenitý a Kozubovou až např. do Dolní Lomné, kde bývají v září "gorolské slavnosti". Ze Střítěže se tudy chodí dálkový pochod "Mánesovou stezkou", který končí právě zde.

Nedaleko Bystřice, na Pasekách, dělají ve stylové kolibě vynikající placky. Můžete si je dát se smetanou či se škvarkami, jsou skvělé. Trochu cholesterolu po túře neuškodí. Velmi vysoce rizikový je až nad 6,7 mmol / litr krve. Takže škvarky na placku nemají nárok. Ledaže by byly na denním jídelníčku.

Severovýchodně od Bystřice se ve vzdálenosti 4 km nachází vesnice Nýdek, která je typickou podhorskou osadou přímo pod Velkou Čantoryjí. I ona se může pochlubit dřevěným kostelíkem z roku 1576 i roubenými chalupami z 19. století. Jsou zde tři vleky i skokanské můstky, v údolích Hluchová, Střelma a Horský potok je řada rekreačních chat.

Ves je připomínaná již v roce 1457. Odtud vede nová, tzv. Rytířská naučná stezka, po které stojí za to se vydat - mnohé se dovíme. I o místním nářečí a pověstech v okolí Čantoryje. Existují hned dvě.

Ta o "Koruně Slezské země" vypráví o kováři, který uvnitř Čantoryje kuje zlatou korunu, která není určena žádnému člověku, nýbrž symbolizuje sílu rodné země. Kovář na ní pracuje od věků a na znamení mužů a žen, kteří vykonali záslužné činy pro slezský lid ,přidá jeden zlatý okruh nebo vsadí další vzácný démant. Koruna není dosud hotova. Tento kovář z Nýdku na ní bude pracovat nadále, pokud budou Slezané živi a budou mít svou svébytnost a hrdost.

Ta druhá pověst vypráví o vojsku na Čantoryji, kde dříme vojsko, které má přijít ve zlých časech národu na pomoc. Tedy jako v Blaníku či jiných vrších. Každého roku o svatém Janě prý zde zabubnuje bubeník. Vojáci se probudí a ten , který stojí na stráži, se zeptá: "Už půjdeme?" Tu vůdce odpovídá: "Ještě ne, ještě čas nepřišel: "A pak vojsko opět upadne v celoroční spánek. Vojáci prý čekají na dobu poslední bitvy, která má být na Těšínsku - "mezi třemi hruškami". Jedna stojí u Těšína, druhá u Frýdku a třetí v Pruském Slezsku.

Bitva to má být strašná, ale poslední a pak nad světem sklene se duha věčného míru. Kéž by to bylo. Kdyby to byla pravda, stálo by za to ty hrušky naroubovat a rozsadit po celém širém světě. Těm obyčejným lidem by se ulevilo. Ale těm mocným? Ti by zase něco vymysleli.

Hraniční hřeben od Čantoryje, Velký Sošov a Velký Stožek přes chatu Bahenec do Bukovce je silným zážitkem. Dříve zde byli postrachem polští pohraničníci, kteří dělali nesmyslné problémy, když člověk šel metr po polské straně, dnes je zde několik hraničních přechodů pro pěší. Příjemné zjištění! O občerstvení zde není nouze, s Bahence, kde je i menší koupaliště, je jich dokonce devět! A další pivo to jistí v Písku či Bukovci. A to už se potom pochoduje s radostí!

Hřeben klesá do Polska k Ustroni a Wisle, kde protéká stejnojmenná řeka, která pramení pod Baraní horou. Wisla zde přijímá z hory potoky Gahura, Jawornik, Dziechcinka, Labajów, Olza se k nám "prodírá" u Bukovce. Auta mohou k bratrům Polákům přes přechod Bukovec - Jasnowice. Avšak pozor! Autobusy tady nepouštějí. My jsme se jednou z Polska museli vracet s oceláři z dvoudenního zájezdu přes Serafínov na Slovensku, z Jasnowic nás nepustili, i když tam vůbec nikdo nebyl. V Těšíně se tehdy stávkovalo. Tedy celníci.

O rozhledně na Velké Čantoryji jsem již psal dříve v povídání o beskydských rozhlednách, díky jí, jsou vidět současně Vysoké Tatry a Lysá hora, která dříve vidět nebyla. Taky když je jasno, uvidíte Praděd s vysílačem i Petrovy kameny.

Jednou v lednu nás potěšilo horké vařené pivo se specielním roztokem v polském bufetu naproti rozhledny. Za pouhých 50 Kč, kouřilo se z toho jako z grogu, bylo to v kelímku 0,5 l a zahřáli jsme se všichni čtyři. Pil jsem něco takového vůbec poprvé v životě. Člověk se učí pořád!

Další občerstvení nás čekalo v Beskydském sedle, kde je možnost občerstvení v bufetu Bacówka Swiatowid. Šarmantní Polka tady vždy dokáže potěšit. Říkám jí "mamuša". Dělává tady i Silvestra, pronajímá tři pokojíky, za nejlepší klienty považuje právě Čechy. Letos byly silné mrazy a bufet byl pod sněhem, seděli jsme u ní ve vytopené kuchyni u pece a srkali čaj s rumem. Venku mrzlo, až praštělo! Romantika se vším všudy. Syn Štěpán (1978) nevěřil vlastním očím. Bohužel následné fotky jsou z kuchyně mizerné. Její 74letý manžel s šedivým knírem vyhlíží jako mladík, život v hoře mu prokazatelně svědčí.

Městečko Ustroň leží již v Polsku, vládne zde čilý lázeňský ruch, "monstra" některých budov se však sem moc nehodí. Dříve tady byly železárny, které se po vyčerpání železné rudy přestěhovaly do Třince. Huť zde vznikla jako první v Těšínském Slezsku v roce 1772, jako osada je Ustroň připomínána již od roku 1305.

V roce 1804 zde byla postavena první lázeňská budova a v roce 1882 získává Ustroň statut lázeňského města. Je zde také muzeum hutnictví, které se jako ocelář chystám již 10 let navštívit. Nad městem je dále na východě hora Rownica, která je skutečně rovná. Lázeňáci tady chodí do koliby na dobroty. Taky randit. To se dělá všude a v lázních zvláště. Tady jsem, na rozdíl od muzea, byl.

Takže - Nýdek a Bystřice - těšínské vesnice jsou tady, kdykoliv připraveny nás obejmout svou horskou náručí a nabídnout nám všechno krásné kolem dokola. A je toho opravdu dost! A to jsem ještě nevzpomenul kouzelné dřevěnice na blízké Loučce a Filípce, ty se zvláště vyvedly. Obsluha je zde milá. Zvláště, když máme žízeň, pomohou nám ji odstranit mokem s nahořklou příchutí. Protože jste v Beskydech, všude se pije Radegast!