Plaskou pahorkatinou k jezírku bez života

Krajina na sever od Plzně je turisty trochu opomíjená. Ale i zde se najdou zajímavé cíle a tak jednoho sobotního rána nás odváží vláček z Plzeňského nádraží k severu. Za pár desítek minut budeme v Třemošné, kde naše cesta začíná. Člověk míní, Pánbůh mění a tentokrát se toto přísloví naplnilo.

Hromnické jezírko

Již jsme se chtěli zvednout a připravit k vystoupení, když se ozvala rána a vlak začal prudce brzdit. Chvíle napětí vystřídala zvědavost proč stojíme. Bohužel na přejezdu došlo ke srážce s autem, jehož řidička nepřežila. Bylo jisté, že se dál nepojede, a tak jsme vystoupili a po kolejích se vydali k nádraží. I když smrt k životu patří, ale je-li zbytečná, tak to s většinou lidí zamává. Věděli jsme, že to s námi půjde celý den jako stín, ale kde lépe se dají hojit rány na duši než v přírodě.

Na nádraží začíná žlutá, ale tam jít už nechceme a tak procházíme uličkami na okraji města až značku nalézáme na jednom sloupu. Ta nás za městem přivádí do údolí říčky Třemošné, podle které půjdeme skoro polovinu cesty. Je kolem deváté a slunce se zřejmě rozhodlo, že nám to dnes nedaruje. Voda v řece je průhledná s obtížemi, a trochu i "voní", o to víc překvapí nehybný rybář. Máme štěstí, že jdeme po okraji lesa a zatím ve stínu.

Hromnické jezírko na turistické mapě

Po půlhodince jsme u několika chat a dáváme se do řeči s jedním chatařem. Dozvídáme se, že řeka před lety byla plná pstruhů a dalo se tu i koupat. Časy se mění, bohužel většinou k horšímu. Za chatami je Českobřízský mlýn a značka nás přivádí na silnici. Jsme u České Břízy, kterou míjíme a po chvíli se ocitáme u vypuštěného koupaliště. O něco dál stojí budova Starého Pivovaru. Zase několik chat, za kterými cesta přechází v úzkou pěšinu. Ta je zaříznutá do svahu a pozvolna stoupá vzhůru.

Několik obalených třešní, které zřejmě trhají jen ptáci, nás donutilo k přestávce. Velikost plodů je mezi ptáčnici a višní, ale chuť je božská. Na svahu se konečně objevilo "kvítí" v podobách zvonku, mateřídoušky a rudých hvozdíků. Opouštíme tok říčky a vcházíme do vsi Hromnice. Asfalt se začíná rozpalovat a cesta vsí se zdá bez konce. Vysvobozuje nás ukazatel a navádí doprava. Jsme nedočkaví a tak scházíme z cesty a stoupáme v klouzavém břidličném štěrku.

Hromnické neboli Červené jezírko

Stojíme na srázu a pod námi se rozkládá náš dnešní cíl: Hromnické nebo také Červené jezírko. První dojem je úžasný. Něco takového vidíme poprvé v životě. Voda je červenohnědá a okolní srázy v barvě břidlice jsou lemovány zelení stromů. Bílé obláčky na modrém nebi jsou kouzelnou tečkou nádherného zážitku. Rozhodujeme se, že celé jezírko obejdeme a cestou jen fotíme a fotíme. Teplota stoupá, tak si dáme "gáblík" a jezírku možnost se představit.

Všechno to zde začalo již v roce 1578, kdy zde byla hromnická huť, která patřila plaskému klášteru. Po zrušení kláštera došlo ke střídání majitelů, bylo jich celkem pět. V roce 1802 ji koupil tehdy významný podnikatel Jan David Starck, který také vlastnil několik výroben a uhelných dolů na Radnicku. V roce 1807 zavedl ve zdejší huti výrobu dýmavé kyseliny sírové, lidově nazývané vitriol a v průmyslu oleum.

Postup byl velmi náročný, vytěžená břidlice se drtila na malé kousky, které se skládaly až na 20 m vysoké hromady. Ty stály na nepropustném jílovém podkladu. Hromady byly pro urychlení zvětrávání polévány vodou. Voda obsahovala síran hlinitý a železitý a jímala se do kádí. Zbytek se pálil v pecích. Přes značnou náročnost se výroba vyplácela, protože byla mimo jiné jediným rozpouštědlem rostlinného barviva indiga. Navíc v okolním světě nic podobného nebylo a využíval ji anglický i německý průmysl, tak s odbytem nebyl žádný problém. Poté, co v Anglii našli levnější způsob výroby olea, hromnická výroba nebyla schopna konkurence a v roce 1896 tady vše skončilo.

Nebyla to práce jednoduchá a svědectví nám zanechal zdejší rodák A. Očenášek (nar.1871). Je s podivem, co všechno lidé vydrželi. Ale k ukázce: "Byla to propast na jejímž dně a úbočí se míhali lidé. Jedni kopali břidlici a plnili jí vozíky, jiní s nimi ujížděli a mizeli ve štole. Šachtou se vytahovaly vozíky na haldy, kde se břidlice vysypávala. Tvořila jakési umělé hory nasypané na jílovou základnu. Nahoru se napouštěla voda, která prosakovala k jílové základně.

Na své cestě rozpouštěl se na rozptýlený síran železnatý (zelenou skalici čili vitriol), který byl jako červený louh odváděn do nádrží. Odpařen a zahuštěn v železných pánvích přeměněn v bezvodou sloučeninu - vitriolový kámen. Ten se roztloukal a vozil do Břas, kde se zpracovával na českou dýmavou kyselinu sírovou." Konec historie.

Roztok kyseliny sírové přírodní památkou…

Sedíme nad jezírkem a sledujeme let obláčku po jeho temné hladině. Někde uvnitř mozku mně probíhá pohádka o živé a mrtvé vodě. Takže malinko pravdy na ní je. Mrtvá voda je pod námi. Odborně řečeno, jedná se o slabý roztok kyseliny sírové a proto je bez života. Šedé haldy okolo jsou porostlé většinou břízami a borovicemi, jistě prvními druhy stromů, které zde začaly růst. Krásná ukázka, jak si příroda dokázala poradit s tak extrémním zatížením. Zbývá ještě několik čísel. Jezírko je 60 m pod úrovni terénu. Je dlouhé 190 m, široké 130 m a max. hloubka 18 m. V roce 1975 bylo jezírko a okolí s plochou 12,2 ha vyhlášeno přírodní památkou.

Loučíme se s jezírkem a přicházíme k trojici velmi hezkých soch. Uprostřed stojí socha Spasitele, vpravo sv. Jakuba staršího a vlevo sv. Jana Nepomuského. Vracíme se do vsi a protože nechceme jít zpátky údolím řeky, které je skutečně nezajímavé, rozhodujeme se pro zelenou s tím, že v Chrastu u Plzně nějaký vlak chytneme.

405 m, nejvyšší bod cesty

Horko začíná dosahovat vyšších hodnot a tak se těšíme, že půjdeme lesem jak oznamuje mapa. Už abychom tam byli. Vsi Hromnice a Žichlice jsou jedním celkem, kde jste poznáte jen podle tabule začátku obce. Stoupání nás zapotilo, ale značka odbočuje ze vsi a les je na dohled. Po 15 min. přicházíme k vrcholové tyči. Je to nejvyšší bod naší dnešní cesty. Jméno na mapě není a výška je jen 405 m n.m. V lese převládají borovice a je tu hodně sucho. Sem tam borůvčí či vřes a polosuchá tráva, mezi kterou ojediněle kvetou jestřábníky.

Vycházíme do polí a po hodince přicházíme do Dolan. Pokračujeme po silnici k mostu přes Berounku. Na řece je živo jako na dálnici. Za mostem měníme značku a po modré, kolem tábořiště, lesíkem a mezi poli, docházíme k prvním domkům městečka. Vlaková zastávka by měla být kdesi vpravo, tak pokračujeme podle kolejí.

Jsme několik metrů před přejezdem, když se ze zatáčky sune motoráček, který k našemu údivu zastavuje. Dobíháme a naše cesta je u konce. Za půlhodinku přijedeme do Plzně a před námi budou stát dvě pivka. Kromě vodáků na Berounce jsme potkali dva pěší a dva cyklisty. Pokud vás jezírko zláká, v celé České republice je jen jediné, tak budete potřebovat mapu KČT č. 31. Tak šťastnou cestu a krásný zážitek.