Hrady a hrádky Hostýnských vrchů, zajímavosti

Hostýnské vrchy - tipy na výlet v moravských Karpatech

Obřany jsou opředeny celou sérií pověstí. Některé se vztahují k založení hradu a jeho pojmenování - sídlo prý zbudovali obři. Důkazem pobytu obrů na Obřanech měla být i díra v zemi, do které po mnoho hodin padala kráva vesničanů žijících pod zříceninou hradu. Díra ležela nedaleko bezedného jezera, které vesničané zaházeli dřevem. Jezero mělo být pozůstatkem denních potřeb obrů.

Vypráví se také o sklepech pod Obřanským hradem, ve kterých zvědavý rolník našel sudy s rosolem, v něž se přeměnilo víno po mnoha letech pod zemí. Existence sklepů pod hradem provokovala lidskou mysl i k domněnkám o zakopaných pokladech.

Surovost hradního pána v chování k poddanému lidu vedla k tvorbě pomlouvačné pověsti o smlouvě mezi ďáblem a jedním z majitelů hradu. Hradní pán byl pak na konci života unesen i s kamenem na kterém stál hrad do pekla. Čert měl těžký náklad a na nedalekém kopci Černava si odpočinul, přičemž po sobě zanechal otištěné kopyto do skály i místní název sedla, jež od té doby zdejší lidé nepojmenují jinak než Čertovo sedlo.

Čtěte také: Předchozí část článku Hrady a hrádky Hostýnských vrchů (1)

Na jihu Hostýnských vrchů se ondřejovská větev za Oklukem (605,1 m) dále člení na dvě části. Západní část směřuje Ondřejovskem (633,8 m), Hrubou Malíkovou (564,4 m), Chocholem (578 m), Lysinou (597,5 m), Hradem (559,8 m) a Hrádkem (517,4 m) k Holešovu.

Hrádek u Přílep, Křídlo

Na posledním jmenovaném kopci nalezneme zbytky středověkého opevnění známé pod jménem Hrádek u Přílep v podobě čtyř hrází chránících terasovitě uspořádaný prostor, chybí zde jakékoli stopy zdiva, proto je o charakteru zástavby i funkci opevnění možné vést debaty. Lokalita čeká na hlubší průzkum, nálezy keramiky kladou osídlení do raného středověku.

Místo můžeme navštívit po dvoukilometrovém výstupu modře značenou stezkou z Přílep u Holešova. 3,5 km severovýchodně od Hrádku se k obci Brusnému a Chomýži svažuje vrch Barvínek (571,4 m), na jehož severním výběžku stával hrad Křídlo. Byl založen kolem poloviny 14. století pány z Dobrotic, roku 1365 jej koupil Vilém z Kunštátu.

Kunštátové se v druhé půli 14. století v okolí pokoušeli zbudovat rozsáhlé panství, vlastnili mimo jiné blízké hrady Chlum a Obřany, jejich touhy však ztroskotaly na sporech s moravským markrabětem Janem Jindřichem, bratrem císaře Karla IV. Hýřivá a rozhazovačná vdova Machna z Krčmaně zde po polovině 15. století vedla dílnu penězokazců.

Konec sídla je datován do druhé poloviny 15. století, kdy bylo dobyto a pobořeno vojsky krále Matyáše za česko-uherských válek. Skromné zbytky zdí a terénní nerovnosti ještě dnes umožňují utvořit si představu o podobě sídla. Hradní jádro obdélného půdorysu vyděloval od hřebene hluboký šíjový příkop, předhradí leželo až za jádrem.

Přístupová cesta byla vedena zezadu kolem dřevohlinitého vnějšího opevnění, přes padací most hranolovou branskou věží do předhradí. Zde se na nádvoří nalézala jímkou na vodu a v západní hradbě okrouhlá, snad studniční věž. Cesta dále strmě stoupala příhradkem při západním úbočí jádra pravděpodobně se dvěmi věžovitými paláci, jež chránila mohutná plášťová zeď. Podobně jako u výše pojednaného Nového Šaumburku.

I ku Křídlu se váže pověst, a to o bílé paní s ohnivým klíčem v ústech. Kdo jí vytrhne klíč z úst, tomu se otevřou všechny hradní poklady. K romantickým rozvalinám hradu stoupá žlutá značka z údolí Rusavy a modrá značka z Chomýže.

Východní část ondřejovské větve Hostýnských vrchů zahrnuje Kuželek (638,3 m), volně se sem řadí i Lukov (519,1 m) a Rablina (451,7 m) nad obcí Lukovem. Nad Držkovou se zvedá skalnatá Sýkornice (584,3 m) navazující na Kopnou (674,6 m), východněji se tyčí Humenec (703,4 m). Kopřivná (652,2 m) spouští své svahy do sedla Hranice. Hřeben Vápenek (551,8 m) a Chléviska (640,6 m) končí nad Vsetínem, svahy osamělé Drastihlavy (694,6 m) a Ratibořského grůně (677,9 m) klesají do údolí Ratibořky a Semetínského potoka.

Lukov

Ve východní části ondřejovské větve Hostýnských vrchů, na stejnojmenném kopci, stojí rozsáhlé a udržované ruiny hradu Lukova. Patří k nejstarším moravským hradům, zakladatelem pozdně románského hradu byl panovník. Ve 14. století hrad náleží Šternberkům, z nichž Matouš byl obávaným kořistníkem a lapkou, jenž plenil i v Uhrách, což si vyneslo obležení a dobytí hradu vojsky uherského krále Matyáše roku 1469.

16. století hradu nadělilo postupné renesanční přestavby. Roku 1620, za vlastnění panství císařským vojevůdcem katolíkem Albrechtem z Valdštejna, hrad obsadili povstalí Valaši. Lukov se stal v třicetileté válce opakovaně centrem lidového hnutí odporu proti císaři. Na konci třicetileté války zapálil Lukov ustupující oddíl Švédů. Na konci 18. století byl hrad definitivně opuštěn a jeho zdiva pilní lidé z okolí počali hojně používat jako levného stavebního materiálu.

Příchodem do areálu hradu Lukov se nejprve ocitneme na ploše rozlehlého čtyřúhelníkovitého předhradí, jež pochází z konce 14. století. Předhradí obklopuje příkop a valy, na jihu a východě dvojité. V nárožích bylo zpevněno věžemi, zachovala se jedna pětiboká věž v severovýchodním rohu zvaná Svatojakubská.

V severní části předhradí byla postavena bašta, jež podobně jako zeď na jižní straně přehrazuje šíjový příkop, obě stavby navazují na předbraní vlastního hradu. Po mostě, který nesou čtyři zachovalé zděné pilíře, překonáváme asi třicet metrů široký příkop, ten pokračuje i před jižní stranu vlastního hradu, kde je dokonce zdvojen.

Pozdně gotickým předbraním a průjezdem v opravené a zastřešené hranolové věži vstupujeme do parkánového prostoru vlastního hradu. Parkánem je nazývána plocha mezi hrazením hradního jádra a vně předsunutou tzv. parkánovou zdí, která svou existencí zvyšovala obranyschopnost stavby; na Lukově našel parkán své uplatnění na všech stranách hradního jádra, krom strany severní, kde stěnu podpírají mohutné pilíře.

Před námi se nalézá jihovýchodní nároží obdélníkovitého hradního jádra, v jehož západní části lze spatřit trosky dvoudílného paláce. Stavby při jižní hradbě jádra vyrostly, podobně jako dvě bašty v nárožích západní parkánové zdi, až v 16. století. Napravo, ve východním parkánu, jsou zbytky hospodářských budov.

Jižním parkánem dále vedla přístupová cesta, proto ji zde přehrazovala raně gotická průjezdní věž. Za jejími zbytky se nachází nejzajímavější, nejstarší dochovaná část hradu. Je jí pozdně romanská plná věž s břitem vystavěná, stejně jako část hradby se stejnou datací, z pravidelných kvádrů. Pozdně románská byla i hranolová věžovitá stavba v jihozápadní části areálu a dvoudílný palác na západě patrně také stojí na základech z této doby.

Západně od hradu v poloze Tanečnica bylo zřejmě založeno předsunuté opevnění. Na jihozápad od hradu leží zbytky opevněného tábora i s vykopanou studnou. Dnes nás k často navštěvované zřícenině dovede červeně značená stezka po půldruhém kilometru stoupání z obce Lukov.

Ze značky upozorňuje krátká pěšina významové odbočky na existenci blízké přírodní památky Králky, ta byla vyhlášena na ochranu pískovcových a slepencových skal ve smíšeném porostu. Skaliska s kamennou věží a opevněním sloužila za vysunutou hradní pozorovatelnu, někdy též možná za pevný bod obléhatelů, nyní výhled kryjí stromy. V mase největší skály najdeme vytesané sedačky, na nich dle pověsti zasedalo tzv. valašské lovčí právo.

Pohnutá a dlouhá historie významného hradu v lidské fantazie zažehla desítky motivů pro tvorbu pověstí situovaných do prostředí hradu Lukova. Jižní parkánová zeď se jmenuje Vítkova. Pod ní, na dně příkopu našel smrt mladý panoš Vítek, jenž se zamiloval do krásné Johanky, dcery mocného pana ze Šternberka, v jehož službách si chtěl mladík vydobýt rytířské ostruhy.

Láska Vítkova byla Johankou opětována, otec však v májovém podvečeru náhle zjistiv, co se děje, jednal nadmíru prchlivě a proklál srdce mladíka mečem. Tělo panošovo padlo z věže pod jižní hradbu. Panna omdlela a pak již jen chřadla až krátce nato umřela.

Na hradě se prý také nalézala hladomorna, měla být zřízena po marné snaze vykopat studnu. Jako i jinde, zmiňuje se na Lukově existence tajné chodby, a to ne jedné. Jedna měla vyúsťovat v lese u skalisek Králky, druhá při jižní obvodové hradbě, další pak ve skalách na severním úbočí hradního kopce. Použila ji prý k úniku před Švédy rodina hradního purkrabího.

Snah dobýt hrad silou se týká i pověst o neobvyklém jméně místa sousedícího s hradem - Kanečkově. Jedno dlouhé obléhání vyčerpávalo hladem oblehatele i obležené, až chytrý hradní pán nechal porazit posledního kanečka a nařídil vrhnout jej prakem ku stanu velitele v ležení nepřátel. Pro vůdce v ležení to byl důkaz, že jsou na hradě, na rozdíl od nich, výborně zásobení a dobývání je tak marné i nepřátelé zanechali své snahy a odtáhli.

Klasickým tématem je ukrytý hradní poklad, ten lukovský měl nechat tajně zazdít v podzemí sídla mladý příslušník šternberského rodu před odjezdem do boje. Šlechtic však zahynul ve vřavě bitvy s Turky a ukryté bohatství již nikdo nenalezl. Lásku prostého lidu si svou milosrdností získala jedna z manželek jistého lukovského pána. Každý den sjížděla z hradu k soše Panny Marie a podarovávala potřebné. Její poslední cesta kolem sochy však byla velmi smutná, jela v zajetí nepřátel, co dobyli Lukov. Socha se za ní pro její dobrotu ohlédla a od té doby nehledí kamenná Panna k hradu, ale k Fryštáku.

Další pověsti pojednávají o místech v okolí hradu. Z Katovy studánky na severním úpatí hradního kopce u cesty z Vlčkové do Lukova prý vytéká pramínek krvavě červené vody. Děje se tak proto, že v ní byl myt katův meč od krve nespravedlivě odsouzeného syna vlčovského fojta Jury, jenž byl obviněn a odsouzen za neprokázané pytláctví k utětí ruky.

Jura se bránil a řekl, že jeho krev dokáže nevinu. Krev pak nešla umýt z meče, až po ponoření do studánky se čepel zbavila své hrůzné pokrývky, ale voda studánky je od té doby červená. V nedalekém rybníce Bezedníku, kam se chodila koupat jedna hradní paní, žil prý vodník. Paní zde při koupeli ztratila perlový náhrdelník. Údajně jej zcizil vodník, jenž se pak bavil přebíráním perel po nocích.

Na severozápadě Hostýnské vrchy bezprostředně navazují na své podhůří, Kelčskou pahorkatinu. Její dva nejvyšší vrchy jsou Kozinec (479,1 m) nedaleko Chvalčovy Lhoty a Bedlina (455,3 m) mezi Bystřicí a Slavkovem pod Hostýnem. Bedlinu prý nanosili v čepicích Tataři. Pověst má být důkazem o počtu lidí v táboře Tatarů, při známém legendárním obléhání Hostýna asijskými nájezdníky v roce 1241.

Bystřice a Slavkov pod Hostýnem

Zámek v Bystřici pod Hostýnem, do jehož blízkosti nás dovede modrá a žlutá turistická značka z nádraží tamtéž, ještě dnes svou dispozicí prozrazuje hmotu gotické vodní tvrze skrytou ve zdech. Tvrz byla založena zřejmě na počátku 15. století po té, co sem bylo přenesena správa panství z nedalekého hradu Obřany.

Ke konci 16. století byla nově opevněna v obavě před hrozbou tureckého vpádu, v dalších stoletích byl dále přestavována a dobově upravována v pohodlnější sídlo. Směrem k městu komplex chrání zděný příkop a za ním půloblouk renesanční zástavby s branskou věží, obé na starších základech. Za uvedenými stavbami stojí čtyřkřídlý zámek, jehož severní barokní trakt překryl nejen starší severní část tvrze s nárožní věží, ale i její vnitřní příkop a val.

Dva kilometry jižně od Bystřice při úpatí Hostýna leží Slavkov po Hostýnem, zde ve středověku také stávala nad jeho horním okrajem tvrz. Skromné písemné zmínky o sídlu se váží k roku 1349, kdy tvrz spolu se sousední vsí jménem Brusné vlastnil Oneš Trdlo se svou matkou Bětkou. Oneš však obě vsi záhy prodal Bočkovi z Kunštátu, jenž zde budoval, jak je výše zmíněno, v druhé půlce 14. století rodové panství.

Nepatrné důkazy někdejší existence panského sídla na hraně svahu nad strží dnes představují jen terénní nerovnosti - zbytky příkopu - na pozemku domu č. p. 18. Centrální pahorek oválného tvrziště byl z většiny v 70. letech 20. století odtěžen majitelem.

Chlum

Nad obcí Bílavsko, asi kilometr západním směrem od okraje Slavkova a půldruhého kilometru na jihozápad od vlakového nádraží v Bystřici se zvedá výrazný vrch Kelčské pahorkatiny Chlum (418,4 m), jenž na svém temeni nese již málo čitelné zbytky hradní stavby, která se rozlohou přes jeden hektar řadí k největším moravským hradům.

Skromného zdiva středověkého sídla bylo hojně použito roku 1650 pro stavbu dvorce Chlum půl kilometru jižněji. Archeologické doklady osídlení kopce vztahují již ke konci 13. století, písemné zmínky však mlčí a místo zachycují až na počátku 15. století, kdy se píše po hradě Heralt z Loučan a Kunštátu. Sídlil zde i jeho syn, oba byli známí svými loupežnickými tendencemi. Kolem husitských válek hrad zaniká.

Dnes víme, že se jednalo o sídlo po stavební stránce na svou dobu poněkud netypické. Zástavbu převážně ze dřeva a hlíny jen místy doplňovaly kameny kladené na sucho či na hlínu. Přístupová cesta byla vedena ze severovýchodu. V nejvyšším bodě areálu se nachází pozůstatky jádra hradu, vybaveného zřejmě obytnou věží s dřevěnou nástavbou na kamenné podezdívce. Jádro obkružuje příkop a val, na jihu do příkopu vybíhá zemní bašta.

Na severu se nacházelo předhradí, taktéž chráněné valem a příkopem, na severní straně na předhradí navazoval obdélný hrazený prostor, sloužící zřejmě za opevněné tábořiště bojové družiny. Místo stavby hradu ve výrazné poloze je asi nejsnáze dostupné z obce Bílavsko, jejíž domky jsou rozesety při západním úpatí kopce.

Dle pověsti spojoval Chlum a blízké Křídlo kožený most. Hrad figuruje též v pověsti o pokladu. Dle ní měl sedláka z nedaleké vesnice po tři dny navštěvovat duch, přičemž žádal zemědělce, aby vzal měch a šel s ním. Až třetí noc již unavený muž požadavku ducha vyhověl. Éterická bytost zavedla sedláka na místo hradu a kázala mu vejít za keř do sklepení plného pokladů.

Šťastlivec si nabral do pytle, kolik unesl, nesměl si však po cestě domů odpočinout. Na kraji vesnice však duchovi rady neposlechl a na chvíli si oddechl. Pytel se stal najednou lehkým a když sedlák nahlédl dovnitř, našel tam jen staré hadry, které rozezleně vyhodil. Ráno pak náhodou nalezl pár zlaťáků v měchu a již marně si nadával za vyhozené hadry a neuposlechnutí duchovy instruktáže.

Použitá literatura

• Fiala Z., Hosák L., Pavel J., Janáček J., Kotek L. (1981): Hrady, zámky, tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (I) Jižní Morava, Svoboda, Praha
• Fiala Z., Hosák L., Pavel J., Janáček J., Kotek L. (1983): Hrady, zámky, tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (II) Severní Morava, Svoboda, Praha
• Plaček M. (2002): Opevněná středověká sídla šlechty - nové a revidované lokality. In: Přehled výzkumů Archeologického ústavu Brno, svazek 44, str.157-171, Brno
• Plaček M. (2007): Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, 2. vydání, Libri, Praha
• Pospíšil J. (2003): Svatý Hostýn a jeho kraj v pověstech, Lípa Vizovice, Vizovice
• Tým autorů (1988): Geomorfologické poměry, horopis. In: Hostýnské vrchy, Vizovické vrchy, str. 12-15, Olympia, Praha
• Mapa KČT 94: Hostýnské vrchy, aktualizovaný dotisk 1997

Internetové zdroje

• Chráněná území Zlínského kraje
• Lukovské pověsti - http://www.lukov.cz a http://sphl.ecn.cz