Čímické jezírko, Šumavské podhůří

Rozlehlá oblast Šumavského podhůří do sebe zahrnuje několik podcelků. Jedním z nich je Bavorovská vrchovina. Aby toho nebylo málo, pokračuje dělení na jednotlivé okrsky a ten, ve kterém se nachází cíl naší cesty se nazývá Budětická vrchovina s nejvyšším vrcholem Čepičná (671 m n.m.).

Určitou část Budětické vrchoviny tvoří Horažďovicko - sušické vápence, mezi kterými si řeka Otava prorazila cestu. V celé Bavorovské vrchovině má tato oblast nejbohatší flóru. Zároveň ale také je nejvíce narušená člověkem. Mám na mysli četné vápencové lomy, ve kterých, kromě jednoho, již těžba vápence skončila. A zase musela nastoupit příroda, aby alespoň částečně napravila lidské konání. A protože příroda umí i zázraky, vytvořila pod jižní stěnou hory Kočí břeh (566 m n.m.) krásné Čímické jezírko.

Prosinec bez sněhu moc výletům nepřeje a tak jsme si pro začátek cesty vybrali obec Čímice. Ta se nachází asi 2 km jižně od známějších Žichovic a rozkládá se na jihovýchodním svahu hory Křešňovec (596 m n.m.) v nadmořské výšce 480 m. První písemná zmínka o obci je z roku 1543. Dva zemědělské dvory patřily ke Srakonickému a Žichovickému panství. Na návsi najdeme větší kapli zasvěcenou sv. Cyrilu a Metodějovi z let 1862 - 63. Zajímavý je pomník padlým ve světových válkách. Domy jsou ve většině novějšího data, i když zde najdeme stopy selského baroka. Hezký dům s pavlačí je ve střední části návsi, ale to již se vydáváme na malý okruh okolí, po polní cestě směr západ.

Čtěte také: Plaskou pahorkatinou k jezírku bez života

Za vsí se s přibývající výškou otevírají výhledy k jihu na Javornickou hornatinu. Na JV vystupuje Pálená hora (697 m n.m.) a Želenov (664 m n.m.). Na východě jsou vidět Nezamyslice a nad nimi pásmo menších kopečků, z nichž je nejvyšší Máj (557 m n.m.). Na SV máme Žichovice s renesančním zámkem a v pozadí Kozník (637 m n.m.) a jeho okolí. Přicházíme k okraji lesa na svahu Křešňovce a obracíme kroky k východu. Sestupujeme do sedla pod Kočím břehem, odkud je výhled do údolí Otavy a přibližně po dalších 100 m stojíme na břehu jezírka.

Přístup k hladině je možný pouze na několika místech z jižní a západní strany. Většinou skály vystupují přímo z vody. Nejvyšší jsou na severní a východní straně. Ze stromů si toto místo oblíbily borovice a modříny. Z listnatých stromů tu je nejvíce bříz. Méně je jeřábů a další druhy zde rostou jen ojediněle. Nejnižší patro tvoří trávy a mechy. Voda v jezírku je průzračná a je domovem několika druhů obojživelníků. Na první pohled je znát zájem ze strany turistů, především na jaře a v letě. Skály zřejmě využívají i horolezci.

Bělostné skály se zrcadlí na temné hladině, se kterou si pohrává vítr. Zčeřené vlnky postupně narážejí do skal a jejich šplouchání je jediným narušením přímo posvátného klidu. Prostupující paprsky zapadajícího Slunce, rozehrávají nad jezírkem kouzelnou hru světel a stínů.

Silnější náraz větru rozšuměl borovice na vrcholu skály a několik malých opeřenců letí nad hladinou a mizí v lesním šeru na protějším břehu. Znovu se vše uklidňuje, jen vlnky stále stejně zpívají svoji píseň. Sluneční paprsky pozvolna postupují k vrcholu skály a hladina jezírka ještě přechází do temnějších barev. Přichází chvilka loučení, poslední pohled na hladinu a odcházíme.

Z okraje lesa máme Čímice jako na dlani. Znovu se před námi z trochu jiného pohledu objevuje vše, co jsme cestou sem již viděli. A zase máme před sebou malý div. Mezi stromy na mezi je jabloň, která si popletla roční dobu. Okolní stromy dávno odložily své šaty, ale jabloň má zelené listy a vůbec nebere na zřetel, že za pár týdnů budou vánoce. Prostě má ještě léto.

Čímické jezírko na turistické mapě

Sestupujeme polní cestou ke vsi a po 10 minutách jsme u prvních domků. Rozebíhá se před námi hejno slepic a postupně se rozštěkávají hlídači domů. Jsme u konce našeho malého výletu. Celá cesta se vejde do 4 km. Vše je na mapě KČT č. 68 Pootaví. Nejbližší vlakové nádraží je v Žichovicích, odkud je to k jezírku necelé 2 km a vede sem zelená značka.