Kamenné památky na Boubíně a poslední vlk na Šumavě

Život na Šumavě v minulém století známe s kdysi oblíbených Klostermannových románů. Způsob života zdejších horalů se od té doby zcela změnil a poněkud se změnila i tvářnost hor. Vydejme se do Šumavských hvozdů téměř stejných jako za časů hrdinů Klostermannova románu "Ze světa lesních samot", kde kamenní svědkové nám připomenou tehdejší osoby a události. Navštívíme přitom místa, o nichž se někdy nezmiňují ani turistické průvodce. Na řadu z nich nevedou ani turistické značky, a přece stojí za námahu k nim jít, pokochat se půvabem hor a v jejich zadumaném klidu si připomenout děje dávno minulé.

Ulovení posledního vlka

Jako východiště zvolíme železniční zastávku Lipka na trati Strakonice - Volary. Někdejší dřevařská osada leží v nadmořské výšce 900 metrů, tedy ještě o pár metrů výš něž horská stanice Štrba.

Žlutě značená cesta nás asi po třech kilometrech zavede do sedla pod Světlou horou (1 123 m), odtud se dáme vpravo po červené značce na hřeben Světlé hory do výše 1 120 metrů (vrchol je poněkud vpravo od chodníku), kde stezku opustíme a půjdeme po hřebeni vlevo k jihu neznačenou pěšinou.

Budeme-li pozorní, spatříme asi po 400 metrech na levé straně malý kamenný památníček Vlčí kámen (Wolfstein) s datem 2.12.1874. Na tomto místě skolil výstřel knížecího stavitele z Vimperka Jana Štěrbíka posledního původního šumavského vlka. Byl dlouhý 154 cm a 80 cm vysoký. V památné knize schwarzenberského revíru Knížecí Pláně, čerpající z "Geschichte von Winterberg und Umgeburg" schwarzenberského lesního hajného Josefa Puhaniho, o tom čteme:

"Na začátku podzimu 1874 byl na panství Spůle a Zdíkova pozorován vlk, který zadávil z pasoucího se dobytka dvě jalovice deset ovcí. Když začátkem listopadu napadl první sníh a dobytek byl hnán z pastvin do obcí, začal vlk střídat jeden revír za druhým. Bezpečný úkryt nalezl v porostech Světlé hory, kde byl 30. listopadu vystopován v okolí Mergartu-zahrádek.

Ještě téhož dne uvědomil revírník Jan Böhm lesní úřad ve Vimperku a následujícího dne lesní správu v Lipce, která zorganizovala sledování. 2. prosince napadl čerstvý sníh a zaměstnanci lipeckého polesí Štumpf a Haselberger objevili stopu v části lesa zvané Lichtenberg. Ihned to sdělili polesnému Pivníčkovi, takže v jedenáct hodin se na místo srazu Windflach dostavilo dvanáct střelců.

Mezitím vlk přešel do polesí Forchenhaid. Přihnalo se velice špatné počasí, začal padat sníh. Když byla skrýš objevena, vyrazil vlk přímo proti houštině, kde byli střelci rozmístěni. Několik jich v panice vyskočilo na hranici dříví, část vylezla na strom. Vlk ale běžel dál, až nakonec byl obehnán a šťastným střelcem dvěma ranami uloven…"

Boubín na turistické mapě

K vrcholu Boubína

Jen několik metrů za památníčkem je na okraji lesa nad skalkou dřevěné sedátko s tabulí a vypáleným textem básně od neznámého šumavského poutníka na jedné z "alpských" vyhlídek u Švajglových Lad; hledíme odtud přes nekonečné moře lesů, jejichž šumění se snoubí se zpěvem ptactva, rušeného jen zahoukáním šumavské lokálky v dáli.

Na další cestu musíme sestoupit na křižovatku žluté a červené značky zpět do sedla pod Světlou horou a pokračovat po červené značce na Obří horu (1 185 m). Asi jeden kilometr severovýchodně od značky je vrchol Obrovce, o němž plzeňský archeolog Beneš předpokládá, že v jeho místech stálo laténské hradiště. Svoji nadmořskou výškou 1 146 metrů překonává Obrovec známou horskou pravěkou pevnost Obří hrad nad řekou Losenicí i hradiště Sedlo u Sušice.

Červená značka nás z Obří hory zavede do sedla mezi Obrovcem a Boubínem, kde překročíme koleje volarské lokálky. Nikde u nás nenajdeme železniční koleje normálního rozchodu tak vysoko položené jako zde, neboť koleje protíná tisícimetrová vrstevnice.

Po chvíli se připojí zleva modrá značka, která společně s červenou vede k železniční stanici Kubova Huť, jež svými 995 metry je nejvýše položenou v Čechách. Z nejbližší stanice Zátoň sem trať překonává stoupání 28 promile, což je již na hranici mezi normální a ozubenou dráhou. Na styku s modrou dosavadní červenou značku opustíme a dáme se po modré k boubínskému masivu.

Přibližně po třech kilometrech stoupání leží v nadmořské výšce 1 290 metrů trojboký hranol; je to jeden metr vysoký hraničník z přírodního kamene z roku 1865 na rozmezí tří bývalých revírů - kubohuťského, zátoňského a včelenského. Byl pojmenován po vimperském lesmistrovi Josefu Johnovi, na jehož podnět byla vyhlášena boubínská rezervace, dnes třetí naše nejstarší.

Asi 70 metrů výš stojí na vrcholu Boubína hranol, označený na jedné ze stěn nápisem: "Kardinál Friedrich Fürst v. Schwarzenberg" a pod nápisem je letopočet 1867. Mezník byl pojmenován po nejmladším pražském arcibiskupovi, který žil v letech 1809-1885. Byl to člověk nelíčené zbožnosti, oplývající dobročinností k druhým a největší osobností a pokorou.

Tam v krásné Šumavě

Sledujeme dál modrou značku. Po dvou kilometrech sestupu se u vrat obory ocitneme na křižovatce u nápisu "Křížový smrk", který je vyryt v cementové vrstvě dalšího z památníků. K jeho postavení na rozmezí bývalých revírů Včelná, Zátoň a Mlynářovice došlo v těsné blízkosti obrovského smrku, zvaného "Křížový", v pořadí třetího nejvyššího na Šumavě, který až do doby, než uschl, přerůstal svoji výškou 58 metrů všechny ostatní okolní porosty. Byl téměř 400 let starý. K jeho místům se váže legenda o tragické smrti lapky Kramla.

Klesáme dál po modré až k okraji Boubínského pralesa. V místě, kde se naše značená cesta napojuje k naučné stezce, jsou další mezníky s nápisy "Fürstensteig" a "Fürstenweg"; tudy jezdili Schwarzenbergové jako majitelé území na zdejší loveckou chatu zprvu kočárem, výš pak museli pěšky. Sestupujeme pořád spodním okrajem pralesa až k Boubínskému jezírku. Ač dokonale s okolní přírodou harmonuje, je umělé, a jako mnoho dalších šumavských nádrží, nazývaných "švelí", umožňovalo plavbu polenového dřeva do sklárny v Lenoře.

Od jezírka sledujeme zelenou značku(zpočátku souběžně s modrou po jihozápadním okraji údolí Kapelského potoka) a asi po sto metrech vlevo od cesty kamennou lavičku s nápisem "Ida Sitz" (Idino sedátko). Lavička byla pojmenována po lichtenštejnské princezně, provdané za Adolfa Schwarzenberga, která tato místa, kam dojížděla kočárem z Hluboké nad Vltavou, měla velice oblíbena. Po princezně byla pojmenována i blízká pila, někdejší hájovna, dnes informační středisko správy Národního parku Šumava.

Míjíme nedaleko železničního viaduktu tábořiště a asi po jednom kilometru dále je železniční zastávka Zátoň; odtud stoupáme lesnickou asfaltovou silničkou po úbočí hory Bobík až k rozcestí U obrázku. Zde opustíme zelenou značku a odbočíme vpravo na lesní cestu, vedoucí po východním úbočí Zátoňské hory do Lenory.

Ještě však před železničním přejezdem se dáme pěšinou vlevo, kde necelý 1 km stojí ve srázu nad vltavským údolím další památník, k němuž žádná cesta nevede. Patří Andreasi Hartauerovi, skláři a šumavskému rodákovi, který jako hudebník-textař proslavil Šumavu písní "Tief drinn im Böhmerwald" (Na krásné Šumavě kolébka má stálá), která patří ke klasickému odkazu české a německé dechové hudby.

Andreas Hartauer pocházel ze Staré huti na katastru obce Stachy na jihovýchodním svahu Popelní hory na Churáňovsku, kde se narodil 28. listopadu1839. V roce 1883 se pro zajištění existence odstěhoval s manželkou po pobytu v severních Čechách do Horního Rakouska, kde se usadil ve městě Sankt Pölten. V Rakousku také 18. ledna 1915 zemřel. Od pomníčku jsme za několik minut v Lenoře, kde naše třicetikilometrové putování za některými kamennými svědky šumavské minulosti končí.