Je setkání s vlkem či rysem v přírodě nebezpečné?

Tato plachá zvířata se člověku spíše vyhýbají

O vlcích si lidé odedávna vyprávěli hrůzostrašné historky a příběhy, jak se šelmy vrhly na nic netušícího bezbranného člověka a podobně. Také v mnoha pohádkách a filmech vystupují vlci jako krvelační zabijáci.

Takovou pověst si ale nezaslouží - ve skutečnosti jsou to velmi plachá zvířata a člověku se raději vyhýbají. A to i v případě, že jde o smečku nebo vlky hladové - vlci zkrátka nepovažují člověka za možnou kořist, ale za tvora, který pro ně znamená možné nebezpečí. Proto jsou také setkání lidí s vlky jen velmi vzácná a letmá.

Vzhledem k výše popsané pověsti vlků bude pro mnohé možná překvapivá skutečnost, že za několik posledních století se nenašel v Evropě ani v Americe důkaz, že by zdravý vlk kdy napadl či dokonce usmrtil člověka.

Čtěte také: Vlk, rys i medvěd se vracejí do českých hor… ale nemají to jednoduché

Po staletí živené obavy z těchto šelem však není jednoduché vymýtit. Postoj lidí k vlkům je stále utvářen spíše smyšlenými historkami a mýty než vědecky zjištěnými fakty. Předsudky tak podkopávají objektivní přístup k těmto zvířatům. Právě hluboce zakořeněný strach, averze a špatná informovanost obyvatel je v současnosti tím, co brání návratu vlků k nám.

Ačkoli nelze vyloučit ojedinělý případ, kdy zraněný či nemocný vlk se může vůči člověku chovat agresivně, mnohem větší nebezpečí než vlci představují pro lidi toulaví psi, kterých se např. v českých horách pohybuje více, než vlků.

Je pravda, že vlci občas napadají hospodářská zvířata, zejména ovce. Zprávy o škodách napáchaných vlky však většinou přehánějí, daleko častěji bývají viníky zdivočelí psi - jejich způsob útoku totiž není snadné rozpoznat od vlčího.

Odehnat smečku vlků nebo toulavých psů přitom zvládne jediný správně vycvičený pastevecký pes. Šelmy totiž velmi nerady riskují jakékoliv zranění, a když vidí, že stádo chrání veliký pes, raději se vydají hledat snadněji získatelnou kořist. Odradí je také elektrické ohradníky či přítomnost lidí v okolí.

O rysovi sice nekolují žádné historické zkazky o požírání lidí a je to nejmenší druh ze všech tří velkých šelem žijících u nás. Přesto se někteří lidé případného setkání s ním obávají a považují ho za zákeřné a nevypočitatelné zvíře. Přitom opět neexistuje nejméně z posledních několika století zdokumentovaný případ, že by zdravý rys vážně poranil nebo zabil člověka.

Jsou sice známy ze Slovenska asi tři případy střetů rysů s lidmi, při těch však došlo jen k lehkým poraněním člověka (škrábance) a šelma ihned odběhla.

Tyto události ale nebyly podrobněji zkoumány (vyšetření na vzteklinu) a důvody, které v těchto ojedinělých případech rysa k útoku vedly, tak zůstávají nejasné. Všechny tyto tři případy navíc pocházejí z prostředí myslivců či zoologů, kteří se v rámci své činnosti v horách mohou dostat do blízkosti šelmy pravděpodobněji, než běžný turista.

Stejně jako vlk a medvěd je i rys ve skutečnosti velice plaché zvíře, člověka zcela jistě nevnímá jako svou potenciální potravu, ale naopak se mu snaží vždy včas vyhnout. To samozřejmě nevylučuje, že se někomu může podařit rysa zahlédnout (což je pravděpodobné především v noci či za šera), v tom případě si však dotyčný šťastlivec místo panického útěku může raději náležitě vychutnat vzácné pozorování, dá-li mu k tomu šelma dostatek času než zmizí.

Rozšířená představa, že rys číhá na kořist na stromě, odkud jí skáče za krk, je pouze pověra. Při tomto počínání by nejspíš padl únavou: ve skutečnosti se musí ve svém teritoriu neustále přemisťovat a slídit.