Fauna a flóra v slovenském pohoří Považský Inovec

Příroda Považského Inovce, fauna a flóra

Fauna a flóra Považského Inovce je neobyčejně bohatá. Díky charakteru Považského Inovce tady převažují společenstva lesů a lesostepí, zvláštní postavení pak mají společenstva vodních biotopů. Ve větší míře je také nutno počítat s tzv. kulturní stepí.

Přestože se na současné skladbě místní fauny dosti negativně podepsaly zásahy do starých lesních porostů ve vrcholových částech Považského Inovce, je místní fauna velice pestrá. Některé živočišné druhy, jako například tesařík alpský či jasoň červenooký, v některých oblastech téměř vymizely, jiným se pro změnu daří dobře.

Velké šelmy

V oblasti Považského Inovce se lze občas setkat s největší slovenskou šelmou - medvědem hnědým (Ursus arctos), který dosahuje hmotnosti až 250 kilogramů. Jsou ale známi i jedinci s hmotností okolo 340 kilogramů! Občas se sem zatoulá vlk (Canis lupus). Nemám ale žádné důvěryhodné informace o tom, že by se tady vlk vyskytoval trvale.

Z dalších šelem určitě stojí za zmínku rys ostrovid (Lynx lynx). Rys ale žije příliš skrytým způsobem života, než abyste jej mohli běžně spatřit ve volné přírodě. Jeho početní stavy jsou navíc poměrně nízké. Rys jako největší na Slovensku žijící kočkovitá šelma má zcela nezaměnitelnou stavbu těla, rovněž štětičky na uších jsou dalším neklamným poznávacím znamením.

Malé šelmy

Podobně je na tom kočka divoká (Felis silvestris), která rovněž žije poměrně utajeným způsobem. To je také jeden z důvodů, proč jsou její stavy, a to nejen v tomto pohoří, známý jen s velkou nejistotou.

Z dalších menších šelem nelze nejmenovat lišku obecnou (Vulpes vulpes), která úspěšně osídlila všechna pásma tohoto pohoří a je poměrně hojným druhem. Liška dorůstá délky 60 až 90 centimetrů, v kohoutku dosahuje výšky okolo 40 centimetrů. Hmotnost se pohybuje v průměru okolo 7 kilogramů.

Liščí jídelníček je poměrně pestrý, rozhodně se o lišce nedá říci že by byla vybíravá. Hlavním zdrojem její potravy jsou sice myši, ale ráda si smlsne i na zajících, koroptvích, ale také domácích slepicích. Proto nepatří k nijak vítaným návštěvníkům kurníkům a je proto často považována za škodnou. Loví ale i vodní ptáky, rovněž odklízí uhynulá zvířata. Nepohrdne ani dešťovkami, kobylkami a vůbec dalšími druhy hmyzu. V létě si liška dokonce pochutnává na borůvkách.

Na Považském Inovci ale lze potkat i jezevce (Meles meles), tchoře tmavého (Putorius putorius), kunu lesní (Martes martes), kunu skalní (Martes foina) a některé další. Zajímavostí určitě je, že se oba druhy kun sobě navzájem vyhýbají. Je to ukázkový příklad toho, jak si dva poměrně podobné druhy co do velikosti i potravních nároků rozdělí životní prostor. Kuna lesní dorůstá délky 43 až 51 cm, ocas 20 až 26 cm. Může dosáhnout hmotnosti až 1,8 kilogramů. Kuna lesní dokáže velice obratně šplhat i skákat, v čemž předčí i veverky, které tak tvoří část jejího jídelníčku. Prakticky stejné velikosti dosahuje kuna skalní, která může dosahovat hmotnosti až 2 kilogramy.

Z hlodavců se v oblasti Považského Inovce vyskytují veverky, různé druhy plchů, setkat se lze i s v minulosti téměř vyhubeným syslem. Z hmyzožravců je to ježek, krtek, rejsek, různé druhy piskořů aj.

Vysoká a černá zvěř

Z velkých savců se tady lze setkat prakticky se všemi druhy lovné zvěře. Vyskytuje se tady jak jelen (Cervus elaphus), tak srnec (Capreolus capreolus), ale i divočák (Sus scrofa) nebo introdukovaný muflon (Ovis musimon) a daněk (Dama dama). Daněk byl tady vysazen uměle; na Kulháni v blízkosti Topolčanského hradu se totiž v minulosti nacházela obora patřící hraběti Strummerovi.

Daněk skvrnitý patří díky svému lopatovitému paroží k nezaměnitelným druhům. V kohoutku dosahuje výšky 80 až 110 centimetrů, hmotnosti 40 až 110 kilogramů v případě samců a 25 až 50 kilogramů v případě samic. Daněk dává přednost listnatým lesům do výšky asi 500 metrů. Daňci žijí ve stádech vedených nejzkušenější samicí, samci žijí samotářsky. Ke stádu se přidávají pouze v době říje, která u nich obvykle probíhá od konce října do poloviny listopadu.

Ptáci

Ptáci jsou zastoupeni rovněž vysokým počtem druhů, v hustých lesích i na skalních nepřístupných místech nacházejí vhodné hnízdní podmínky i některé vzácné druhy. Na prvním místě si určitě zaslouží jmenovat ohrožený orel královský (Aquila chrysaetos), dále sokol raroh a nebo vzácně výr skalní (Bubo bubo). Z běžnějších dravců se tady vyskytuje káně lesní (Buteo buteo), jestřáb lesní (Accipiter gentilis), poštolka obecná (Falco tinnuculus) a nebo krahujec obecný (Accipiter nisus).

Na vodních nádržích a nebo v mokřadních biotopech žije velké množství vodních ptáků, jako například lysky, kachny, potáplice, ale i čáp bílý (Ciconia ciconia) a čáp černý (Ciconia nigra), setkat se lze ale i s kormorány, volavkami, labutěmi či bukačem velkým (Botaurus stellaris). Bukač má jednu zvláštnost. Má tak měkké peří, že létá neslyšně jako sova. Loví především žáby a myši, ale také různé druhy hmyzu. Patří k tažným druhům ptáků. Na jih odlétá již v září.

Plazi a obojživelníci

Poměrně hojně jsou tady zastoupeni plazi i obojživelníci. Setkat se lze jak s největším hadem střední Evropy - užovkou stromovou (Elaphe longissima) dorůstající délky až dvou metrů, ale i se zmijí obecnou (Vipera berus), která se objevuje především na suchých a sluncem prohřátých stráních ve vyšších polohách.

Bezobratlí, kudlanky

Největší druhové bohatství Považského Inovce ale představují bezobratlí. Ve zdejších lesích či lesostepích se lze setkat s druhy, které se jinde vyskytují jen poměrně málo. Jedním z nich je určitě kudlanka nábožná (Mantis religiosa), která dorůstá délky až 7,5 cm. Vzácný druh, který je typický svou prodlouženou předohrudí a malou a velice pohyblivou hlavou. Kudlanka je obvykle zelené a nebo žlutozelené barvy. Živí se hmyzem, patří k jedněm z největších predátorů.

Brouci

Po mnoha a mnoha letech jsem tady opět pozoroval například nosorožíka kapucínka (Oryctes nasicornis). Tento nezaměnitelný druh poměrně vzácného brouka s nahoru obráceným, mírně dozadu ohnutým rohem na hlavě dorůstá velikosti 2 až 4 centimetrů. Larvy (ponravy) se živí trouchnivějícím dubovým dřevem. Jejich výskyt je tedy vázán na dubové lesy, kde se v pařezích ponravy vyvíjejí asi 3 roky. Dospělí jedinci se živí mízou vytékající z dubů.

Brouci patří v tomto pohoří k vůbec nejbohatěji zastoupeným druhům hmyzu. Vedle již zmíněného nosorožíka tady žije velké množství tesaříků, střevlíků, svižníků, krasců, slunéček či zlatohlávků. Jen namátkou si vyjmenujme některé druhy.

Poměrně vzácným druhem, který si oblíbil suchá a slunná stanoviště je svižník (Cicindela sylvicola), který svou charakteristickou hnědožlutou kresbou velice dobře splývá s písčitým podkladem oblíbených stanovišť. Dorůstá délky až 1,5 centimetru. Střevlík kožitý (Carabus coriaceus) patří se svou délkou 4 centimetrů k největším druhům. Nepatří k nijak hojným. Oblíbil si především smíšené lesy a zahrady. Tento druh vyniká svou velkou žravostí. Jako potrava mu slouží dešťovky, housenky či plži, velice rád si ale pochutnává i na spadaném ovoci.

I do těch nejvyšších poloh vystupuje střevlík měděný (Carabus cancellatus) dorůstající délky až 2,5 centimetrů. Listnaté lesy si také oblíbil střevlík hajní (Carabus nemoralis), který se svými 3,3 centimetru patří rovněž k největším druhům brouků. Vodní nádrže si oblíbil potápník vroubený (Dytiscus marginalis), který se obvykle zdržuje v hustě zarostlých pobřežních zónách malých a středních nádrží.

K naopak nejhojnějším druhům patří páteříčkovití. Například páteříček malý (Cantharis rustica) si oblíbil kvetoucí louky, kde jej lze spatřit jak hoduje na květech. Podobně je na tom páteříček sněhový (Cantharis fusca), který si rovněž oblíbil kvetoucí louky a dorůstá, stejně jako páteříček malý, délky 1 až 1,5 centimetru. Naopak lesy, či spíše okraje lesů (především dubových) si oblíbil páteříček tmavý (Cantharis obscura).

Hojně jsou zastoupena rovněž slunéčka. Slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata), stejně jako slunéčko čtrnáctitečné (Propylea quatuordecimpunctata) jsou velice hojné. Oba druhy jsou velice užitečná, dokáží spořádat neobyčejné množství mšic. Proto se občas na polních monokulturách využívají jako efektivní biologická obrana. K největším druhům této čeledi patří s délkou jednoho centimetru slunéčko velké (Anatis ocellata). Setkat se s ním lze nejen v nížině okolo Považského Inovce, ale i v nejvyšších partiích tohoto pohoří. Tento druh si oblíbil především jehličnaté lesy.

Nakonec se zastavme u tesaříků, kteří jsou druhově nejbohatší čeledí Považského Inovce. Poměrně málo známým druhem je kousavec (Rhagium mordax) s délkou těla 1,3 až 2,2 cm. Oblíbil si listnaté a smíšené lesy. Setkat se lze i s tesaříkem pilunou (Prionus corriarius) s délkou těla až 4,5 cm. Přestože jde o poměrně hojný druh, nebývá pozorován příliš často. To proto, že tito brouci bývají aktivní především za soumraku.

Tesařík tesaříkovitý (Pachytodes cerambyciformis) si oblíbil okraje lesů, kde jej lze spatřit v červenci a srpnu. Dorůstá délky okolo jednoho centimetru a kresba jeho krovek bývá značně variabilní. Tesařík alpský (Rosalia alpina) býval v minulosti poměrně hojný, dnes jej lze ale spatřit spíše sporadicky. Dorůstá délky asi 1,5 až 3,8 cm a díky svému sametovému zbarvení je určitě nezaměnitelný s žádným jiným druhem.

Tesařík alpský si oblíbil především staré bukové lesy, proto je tak nutná ochrana starých bukových porostů. V trouchnivějícím dřevě starých buků se totiž vyvíjejí larvy, které ke svému zdárnému vývoji potřebují několik let. Vzácně lze pozorovat i tesaříka obrovského (Cerambyx cerdo), který patří k ohroženým druhům. Dorůstá délky až 5,3 cm a patří tak k největším evropským druhům brouků.

Motýli, denní druhy

Na závěr krátké exkurze do světa hmyzu Považského Inovce se ještě zmíním o motýlech, bez kterých si louky a stepi nedokážu vůbec představit. K největším a nejkrásnějším druhům motýlů určitě patří otakárci. Otakárek fenyklový (Papilio machaon) je skutečný cestovatel, osídlil velkou část Eurasie. Na Považském Inovci jsem jej pozoroval ve všech výškových pásmech. Oblíbil si především okraje lesů.

Otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) patří k poněkud méně hojným druhům. Poletuje obvykle v květnu a v červnu, na Považském Inovci lze ale pozorovat i motýly druhé generace uprostřed léta. Severněji se druhá generace objevuje jen zřídka. Kdysi býval na Považském Inovci poměrně hojný jasoň červenooký (Parnassius apollo), v současnosti jsem jej ale na Inovci nepozoroval a ani se mi nepodařilo získat důvěryhodné informace o jeho výskytu v této oblasti. Dá se ale předpokládat, že na některých vhodných lokalitách (s vápencovým podkladem) se objevuje i dnes.

Sice méně ozdobným, ale zato relativně hojnějším je jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne). Z bělásků se tady objevují prakticky všechny známé druhy, podobně je tomu i v případě baboček. Velkým a nápadným zde žijícím druhem je bělopásek topolový (Limenitis populi), který patří k největším denním druhům motýlů. Vystupuje i do větších nadmořských výšek, spatřit jej lze i okolo 800 až 900 metrů nad mořem. Oblíbil si především okraje smíšených lesů a okolí potoků či rybníků. Vedle již uvedených čeledí tady ale žijí různé druhy žluťásků, perleťovců, okáčů, ostruháčků, ohniváčků, modrásků aj.

Motýli, noční druhy

Prakticky nepovšimnuty ale zůstávají noční druhy motýlů. To pro jejich způsob života, neboť za potravou se tyto druhy vydávají až za soumraku a nebo za tmy. Přitom si se svými denními příbuznými nezadají ani co do velikosti a mnohdy ani co do krásy jejich křídel. Určitě nejznámější čeledí jsou lišaji. Díky své kresbě je bezesporu nejznámějším lišaj smrtihlav (Acherontia atropos), ze kterého asi pověrčivý člověk moc velkou radost mít nebude, ale entomolog určitě zajásá. V minulosti býval tento druh stěhovavým; ano skutečně přelétal do teplejších krajů! Poslední invaze ale byly pozorovány v letech 1953 a 1956. Lišaj smrtihlav je velikým mlsounem, který si rád pochutná nejen na prýštící míze, ale i medu divokých včel.

Z menších druhů musím zmínit lišaje pryšcového (Celerio euphorbie) a lišaje borového (Sphinx pinastri), který si oblíbil jehličnaté lesy nížin a pahorkatin. Krásnými druhy jsou také lišaj topolový (Laothoë populi) a lišaj paví oko (Smerinthus ocellatus), který za své jméno vděčí kresbě na spodních křídlech.

Flóra Považského Inovce

Také flóra tohoto pohoří je velice bohatá. Díky vhodným fyziogeografickým podmínkám se tady vyskytují jak typicky horské druhy západokarpatské oblasti, tak teplomilné a suchomilné druhy panónské fytogeografické oblasti, tedy jak horské, tak teplomilné druhy. V bylinném patře roste velké množství chráněných a ohrožených druhů. Ať již ve vyšších polohách a nebo v polohách nižších na vápencovém či dolomitovém podkladě.

Objevují se tady různé druhy hadího moru, kakostů, bodláků, kostřavy, konikleců, hlaváčků, zvonků, objevuje se ale i lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) a velká řada dalších.

Velký význam mají zdejší lesy. Ty kdysi pokrývaly celou oblast Považského Inovce. Nalezneme tady zbytky původních doubrav s takovými druhy jako je dub cer (Quercus cerris), který dorůstá výšky až 35 metrů, a který bezpečně rozeznáme nejen podle listů, ale i podle plodů s číškou s dlouhými nitkovitými šupinami; dub letní (Quercus robur), dub zimní (Quercus petraea) nebo javoru.

V nejsušších a nejteplejších místech roste i dub pýřitý (Quercus pubescens). Dále se objevuje smrk, borovice, habr, bříza či lípa. Převládajícím druhem je ale buk lesní (Fagus sylvatica), vytvářející největší a nejsouvislejší stromové porosty tohoto pohoří. Buk lesní dorůstá výšky až 40 metrů a roste i v těch nejvyšších a nejchladnějších polohách pohoří. V blízkosti vodních toků a mokřadních systémů lze nalézt vrbu a některé další tady nejmenované druhy stromů.