Hřebeny Slovenského rudohořím trek na Velký Radzim

Velký Radzim: Rudohorský Karpattrek (5)

Noc na Chatě Volovec (1 132 m) byla nějak krátká. Za okny již svítá a mí večerní spolustolovníci již balí batohy. Copak nevědí, že ranní ptáče si dříve zlomí nohu? No nic, vstávám také, balím bágl a připravuji se na dnešní etapu, která bude koštovat přes 32 km.

Ranní káva, ranní foto před chatou, loučení a další pochod. Po žluté se vracím na hřeben Volovských vrchů. Během návratu do sedla mi dělají společnost krásné výhledy na Slovenský kras, na hřeben maďarské Mátry s nejvyšším vrcholem Kékeš (1 014 m), Veľký Radzim v Revúcké vrchovině, Stolicu (1 476 m) i Královou holi v Nízkých Tatrách.

Hřebenem do sedla Súľova

Konečně jsem nazpět na hřebeni, po kterém pokračuji vlevo, tedy k západu. Sestupuji do sedla Volovec (1 155 m), ve kterém se žlutá značka opět odpojuje a naopak se od severu připojuje zelená značka z Henclové. Za sedlem se po levé ruce objevuje další vrchol se jménem Volovec (1 213 m). Nějak je tady převolovcováno…

Čtěte také: Hřebenem Volovských vrchů na Skalisko a Volovec, Rudohorský…

Chodník vede každou chvíli nahoru nebo dolů, terén je poměrně členitý a málo přehledný, místy je potřeba pozorně hledat značku, neboť průběh další trasy není tak zcela jednoznačný. Slunce krásně hřeje a výhledy jsou poměrně dobré, opar je slabý a příliš neruší.

Přes kótu 1 143 m a Čertovou holi (1 245 m), kde chodník vede po jižním úbočí po vcelku pěkné lesní cestě se za vynikajících výhledů na Královou holi posouvám dále k západu. Oproti východní části Volovských vrchů se výhledy značně změnily, těch 100 km je docela znát.

V jednom z úseků se otevírají pěkné výhledy do Dlhé doliny, která se k hřebeni táhne od jihu od Gemerské Polomy. Je to jisté osvěžení, neboť stráně doliny pokrývají relativně málo tknuté lesy. Od sedla Volovec se objevovaly spíše holiny a vytěžené stráně. Místy se dokonce objevují malé louky, které pravděpodobně někdo kosí, neboť tam vidím seníky.

Z rozcestí Pod Hoľou (1 210 m) začíná hodně táhlé a téměř nekonečné klesání do sedla Súľová. Pod vrchy Hoľa (1 268 m) a Peklisko (1 078 m) vede červená hřebenovka stále dolů po široké, ale značně rozježděné lesní cestě. Slunce peče jako zběsilé, ještě že se z cesty otevírají krásné výhledy, kterým vévodí Stolica, nejvyšší hora Stolických vrchů a Slovenského rudohoří a Kráľova hoľa (1 948 m) v Nízkých Tatrách.

Níže se objevují výhledy na skalní štíty Vysokých Tater, které jsou doslova jako na dlani. Jen přeskočit Slovenský ráj. Dole v údolí se objevují domky obcí Delava a Hnilec, nad kterými se zvedají poslední vrcholky Volovských vrchů.

Konečně jsem na silnici č. 533, po které se vpravo přesouvám kousek do sedla Súľová (910 m), ze kterého mě čeká další a pěkně prudké, doslova pekelné stoupání. Pekelné proto, že země je rozpálená sluníčkem a vzduch se teplem tetelí. Navíc ten prach, jenž leží na vyprahlé a lesáky rozježděné lesní cestě, do které se zakusují hluboké erozní rýhy. Po dešti bych tudy určitě jít nechtěl, to tady musí bouřit hluboká a kalná řeka…

Stromiš a Vlachovo

Co jsem na výšce ztratil sestupem do sedla Súľová, to musím opět vystoupat směr Stromiš (1 192 m). Když se dostanu pod vrch Smrečinka (1 266 m), tak se prvotní strmé stoupání poněkud zmírní a otevřou se krásné výhledy východním směrem. Mohu se tak pokochat liniemi hřebenů, které jsem procházel v předchozích dnech. Krátký sestup a následuje další stoupání.

Konečně se dostávám pod vrchol Stromiše. Vyhlížím žlutý sloupek turistického rozcestníku, ten však stále nikde. Již tady ale měl být! Když vycházím na širokou lesní cestu je to již opravdu divné. Shazuji batoh a tlemím do mapy jako tele na nové vrata. I podle mapy jsem již měl narazit na žlutou turistickou značku. Tu však nikde nevidím. Aha, tady je jedna a tady další, obě ale zamalovány khaki barvou…

Že by byla značka zrušena? No nic, nahazuji batoh a vyrážím. Vzpomínám si na Štefánika a jeho výrok "Ja sa prebijem, lebo sa prebiť chcem". Však já se těmi lesy a cestami do Vlachova také probiju. A třeba i bez značky. Po 50 metrech se ale zastavuji a říkám si: co ale mí následovníci? Snažím se něco kloudného vymyslet a pak blik: tu značku přece nemohli jen tak bez náhrady zrušit, vždyť nějaké značené spojení do Revúcké vrchoviny musí existovat.

Vracím se tedy na rozcestí a pokračuji dále po červené. Žlutou jsem dosud nepotkal, takže musí být severněji. A také že ano, rozcestí Pod Stromišom bylo zrušeno a místo něj dnes stojí rozcestník na křižovatce cest nazvané Pod Smrečinkou (1 130 m). Vede sem žlutá jak z Vlachova (Brdárky, 4 h 5 min), tak z Babiné a Hnilce (3 h 40 min). Pozor na mapy, v žádné průběh trasy nesedí!

Po široké šotolinové lesní cestě sestupuji za úchvatných výhledů na Královou holi a Vysoké Tatry dolů. Nakonec potkávám i rozcestí Pod Stromišom (1 030 m), které je zcela jinde, než udává mapa. Novotou vonící dřevěná tabulka ukazuje doleva k lovecké chatě a prameni vody (300 m). Protože je horko a zásoby se tenčí, odbočuji k prameni, kde malá boudička s korýtkem rovněž září novotou.

U chaty štěká pes, slyším hlasy, nikoho ale není vidět. Pokračuji tedy dále a asi za čtvrt hodiny mě dojíždí auto, že prý jestli nechci svézt do Vlachova. Borci jsou překvapeni, když odmítám, nemohu ale svou trasu ošvindlovat. Navíc chci cestou fotografovat. Louky, které jsem viděl níže, slibují hezké výhledy.

Ještě párkrát se ale potkáváme, borci tady přitloukají dřevěné tabulky stezky muzikantů. Mezi řečí se dozvídám, že ty dřevěné tabulky jsou dnes nové, stejně jako studánka. Že jsem první, kdo z ní nabíral vodu. Každý rok někde něco kolauduji…

Na rozcestí Pod Stromišom se definitivně loučím s červeně značenou trasou SNP a pokračuji po žluté značce kolem Suchého vrchu (972 m) na louky nad obcí Vlachovo, ze kterých se otevírají pěkné výhledy na Veľký i Malý Radzim, nejvyšší vrcholy Revúcké vrchoviny.

Konečně jsem v obci Vlachovo (400 m), pěkně jsem ztratil nadmořskou výšku. Zapadnu do místního motelu, kde si dávám kofolu a dvě piva. Cestou člověku pořádně vyschne a mě dnes ještě čekají minimálně tři hodiny pochodu. Nezdržuji se proto dlouho a pokračuji v cestě. Volovské vrchy pro tentokráte definitivně opouštím a vrhám se do krátké exkurze v Revúckých vrších.

Veľký Radzim a Brdárka, Revúcka vrchovina

Přecházím po přechodu silnici č. 67 vedoucí z Dobšiné dále do Gočova, Henckoviec a Betliaru a po žluté TZ přecházím místní železniční trať. Další trasa vede po lesní cestě, která se místy zvedá vcelku svižně. Značení je docela dobré. Žlutá značka se objevuje vcelku pravidelně, byť v mnohem větších odstupech, než je člověk zvyklý.

Důležité je sledovat vyšlapanou pěšinu a používat selský rozum. Ti co na něj nespoléhají pak třeba GPS, které ale ne vždy funguje. Vzpomínám na včerejší známé, kteří jdou cestu SNP a jsou řádně vybavení. Včetně GPS a dalších udělátek, přesto si po Volovec pořádně pobloudili. Dokonce se jim někde podařilo tak zakufrovat, že ztratili přes 400 výškových metrů… Podtrženo a sečteno - na sedláky nedám dopustit!

Cesta jde cikcak, na několika místech stezka prudce mění směr až mě konečně přivádí na krásné louky s dech beroucími výhledy. Mírně zvlněné a oblé vršky táhnoucích se v nekonečných řadách vypadají v podvečerním světle opravdu fantasticky. Škoda jen, že nedokáži většinu vršků pojmenovat, tuto část Slovenského rudohoří téměř neznám. Nakonec i proto jsem tady. Vyhlížím i nějaký šikovný seník, ale nikde nic. A pokud ano, pak je někde pěkně zašitý a já vzhledem k nedostatku času nemám možnost to tady podrobněji prozkoumat.

Na dosah mám Velký Radzim, jenž z luk vypadá fantasticky. Pod vrchem Spúšťadlo (860 m) míjím upravený pramen vody a konečně se dostávám do sedla Hora (772 m). Jsem přímo pod svahy hory Veľký Radzim (991 m) a na rozcestí zvoucí na skalní vyhlídku nesoucí jméno Vdovčíkovo kreslo (870 m). Na samotný vršek Velkého Radzimu značka nevede, byť vyšlapaná pěšinka napovídá, že své občasné návštěvníky má.

Výhled z Vdovčíkova křesla je impozantní. Na jihu se vlní vršky výběžků Stolických vrchů a dále se rozprostírají nekonečné nížiny. Ty mě nyní ale nelákají. Na chvíli usedám na vyhlídce. Měkké načervenalé světlo zapadajícího Slunce vytváří úžasné scenérie a barví nekonečné lesnaté hřebeny do všech představitelných odstínů teplých barev. Snad alespoň trochu z té nádhery vám přiblíží nedokonalé fotografie připojené k tomuto článku. Osada Brdárka je již zcela ponořena do stínu.

Noc s plší rodinkou

Den se krátí a je potřeba myslet na sestup a nocleh. Scházím do osady Brdárka (595 m), kde mě vítá štěkot psů, mečení koz v chlívku a slepice. Největší slovenský treker Miro mi říkal, že tady má známé a že se tady dá spát. Prý tady provozují agroturistiku. Procházím osadou, ale kromě domácího zvířectva nikde nikdo. Ptám se kozy na nocleh, ta ale mlčí. Tedy mečí. Ptám se psa, ten ale cení zuby a o ničem neví. Slípek se raději neptám. Jsou to slepice… Zkouším mobil, ten je však signálu prostý.

No nic, agroturistiku nechám agroturistice a mířím na louky nad Brdárku. Potkávám posed, je ale poněkud malý, takže rozkládám bivak dole. Je tady i malé ohniště, ale vzhledem k suchu oheň raději nerozdělávám. Medvědi se mi doufám vyhnou.

Vyhnuli, ale zato mě v noci navštívila rodina plchů. Lítali jako splašení, dospělý plšák na mě z posedu prskal. Asi jsem mu zabral loučku pro jeho noční reje. Dokonce přiletěla sova, která si chtěla prohlédnout nezvaného hosta. No a jak to bylo dál? O tom vám napíši za týden po návratu z Týdne VHT.

Kilometráž páté etapy

• Pokračování článku

Další související články: