Výstup na Pik Lenina (7 134 m), túra na Pamíru

Trasa tradičního výstupu na horu Pik Lenina (7 134 m)

"Kdesi něco zahřmelo a sjelo. Foukal vítr a sněžný prach byl všude. Výška dává o sobě znát stejně tak jako trhliny pod nohama. Spadnul jsem, vynadal sám sobě, vyhrabal se ven, zatáhl za lano a znova jsem šel. V jeden moment se Dmitrij, který šel první, propadl po pás, a vzápětí se propadla Ksenja. Zakopla a spadla též, zarazil jsem cepín do sněhu, ten ale projel skrz na skrz až nadoraz. Do hajzlu… to vůbec nebylo dobré… Byli jsme uprostřed zasněženého pole plného trhlin na svahu hory Pik Lenina. Výška 5 100 m."

Vše začínalo nevinně. Když jsem sbalil všechny potřebné věci a dal oba batohy na váhu, zjistil jsem, že mám přes 46 kg… Nooo, to není dobrý, řekli jsme si navzájem se svou přítelkyní. Do letadla mužů vzít jen 30 kg zavazadla a 8 kg jako ruční bagáž. Ale 46 kg to je moc.

Nezbylo nic jiného, než vše znova přeskládat, přebalit a vyhazovat to, co nemusím akutně mít s sebou. Osekával jsem vše co jsem mohl i nemohl. Tak se to opakovalo ještě několikrát.

Čtěte také: Chan Tengri, horolezecká expedice na Ťan – Šan

Jel jsem na Pamír, na Pik Lenina a na průzkum jižní strany svahu s celkovou dobu pobytu 48 dní. Jel jsem sám, ale na Pamíru jsem se měl připojit k ruské skupině pod vedením Jury Jermačeka, která odjela už před týdnem.

Když jsem se konečně po 3 hod. a "x" přebalováních a vážení batohu dostal do hranici 40 kg, oba jsme se shodli, že tak už to může být. Výškové boty, které váží přes 4 kg, si pak obuji do letadla na sebe. A v horším případě vezmu ještě 18 m lano též na sebe. Takže vše vyřešeno. O hodinu později, jsme s přítelkyní vyrazili směr Přerov - Brno - Vídeň, letiště.

Let Vídeň - Istanbul - Oš byl bez problémů, až na to, že teplota v Istanbulu byla +30 °C a v Oši +35 °C a v těch výškových botách jsem měl fakt co dělat. Naštěstí, při letu do Oše jsem se seznámil s místním podnikatelem Ulanem a ten mi nabídl, že mi pomůže sehnat auto do BC pod pikem Lenina a také mně pozval na návštěvu, odpočinout si a zároveň se seznámit se svou rodinou. Proč ne?

Po odpolední pauze, povídáni a obědě s jeho rodinou v restauraci "Carsky dvůr" dojelo i domluvené auto - Jeep, s pohonem na všechny čtyři. Pak jsem mohl vyrazit na cca 300 km cestu směrem do BC pod pikem Lenina.

Cesta sama o sobě byla pohoda. Bodejť ne, když celou cestu z Oše k čínské hranici a také směrem do Dušanbe, dělají najatí čínští stavbaři. Dříve, v minulých letech se na netu psalo o hrozné cestě, ale teď je to vše jinak. Místy ještě něco dodělávají, ale velmi rychle. Dokonce cestou přes 3 500 m n. m. průsmyky bylo vše naprosto v pořádku.

Rovné cesty zde může závidět kde která obec u nás v ČR, spolu s naší slavnou D1. Zato, když jsme po 250 km dojeli k rezavé ceduli s šipkou a nadpisem "Peak Lenin 7 134 m, Welcome!" se cesta proměnila v tankodrom. Zde se skutečně nic nezměnilo a majitel Jeepu, měl co dělat, aby měl auto pod kontrolou.

Posledních 30 km jsme jeli přes 2 hod. Auto sebou házelo a člověk se musel držet uvnitř všeho, co měl pod rukou. Má GPS ukazovala necelých 5 km do cíle, ale jeli jsme dalších dobrých 30 min, než jsme konečně dojeli do BC 3 650 m n.m. Ufff. Jednotlivé budovy naznačovaly minulou éru dobývání vrcholu.

Ale ten pohled na zasněžené vrcholky hor a na samotný pik Lenina byl nádherný. Stmívalo se a za horami vycházel necelý úplněk. Bylo krásně teplo. Postavil jsem stan a šel spát.

Další den byl nádherný a slunečný. Udělal jsem menší aklimatizační túru v okolí do výšky 4 200 m n.m.

Cítil jsem se perfektně. Žádná bolest hlavy, žádný průjem, či nevolnost. V nohách a v těle jsem cítil sílu a chuť jít dál. Navštívil jsem menší hřbitov, abych měl lepší myšlenky, minutu tiše postál… Jo, jo, dříve či později tam budeme všichni.

V BC seznámil jsem se s místním panem Pajzeldou, který převáží na koních náklad do C1 a zpět do BC. Srdečně mně pozval do své jurty, seznámil se svou rodinou a dětmi, které pracují také jako převozníci na koních.

Hned jsme se domluvili na převozu mých dvou batohů zítra do C1. Pak jsem se stavil na přátelskou návštěvu do agentury Gory Asie a byl mile překvapen, když mi hned nabídli oběd, čaj a také plyn k prodeji pro výstup na horu. Rozpovídali jsme co a jak a líbila se mi jejich vstřícnost a upřímnost. Hned byl svět lepší.

Ráno pan Pajzelda se svým 11letým synem naložili můj náklad a náklad pro lidičky, kteří byli v C1 na koně, předal mu velení a vyrazili jsme nahoru. Čekalo mně 15 km cesty s převýšením 1 km. Den byl opravdu krásný, azúro a příjemně teplo.

Pik Lenina na mapě

O něco později mi mladý nájezdník nabídl, ať jedu na koni, když už jdu stejným směrem. Nooo… na koni jsem naposledy jezdil tak před pěti lety na Moravě. Ale jako živý potomek Tatarů mám jízdu na koni v genech. A tak jsem hravě naskočil na volného koně, a jeli jsme společně.

Po cestě, než vyšlapete do průsmyku "Putešestvinikov" 4 100 m, tak projdete přes louky které jsou plné svišťů. Stačí jen zapískat a už zvědavě koukají a nechají se v klidu vyfotit zblízka.

Samotná cesta do C1 nebyla bez problémů. V některých místech byly svahy dost kruté, ale hlavně šotolinová cesta pořád žila a sjížděla shora dolů. V jednom místě jsem musel z koně rychle seskočit, protože jsem se bál, že kůň spadne dolů. Shora se sesypala část skály a sypala se naším směrem. Zvedl se prach a my jsme couvali zpět z nebezpečného úseku.

V jednom momentu byla má prdelka fakt malinká… Kamera mezitím natáčela vše co mohla. Až vítr rozfoukal prach, opatrně jsme pokračovali dál. Tak se to ještě opakovalo několikrát. Adrenalin v žilách stoupal, přitom pohled na pik Lenina a na celý hřeben byl nádherný. První věc, která mně napadla, když jsme dorazili do C1 bylo dát si pořádného panáka.

V C1 mně uvítali velmi dobře, protože jsem byl s vedoucím ruské skupiny Jurou Jermačkem domluven, že dorazím k nim. Dostal jsem hned oběd, čaj a něco málo na uvítanou. Postavil jsem svůj stan a také malý český praporek, takže náš tábor byl už mezinárodní. Skupina měla 38 lidiček, z toho dva jeli hned zpátky dolu, protože dostali vysokou teplotu. Celý den byl parádní a slunečný a já, pro lepší pocit v těle, udělal menší výšlap do okolních kopců, které se tyčily od 4 000 do 5 000 metrů.

Další den zrána skoro celý ruský tábor šel nahoru do C3, protože zde byli o týden déle a už postupně byli v C2 5 415 m a C3 6 100 m, takže teď je čekal jen samotný útok na vrchol Pik Lenina. V táboře zůstali jen čtyři lidi, kteří měli teplotu a kuchařka. Já jsem pro jistotu také zůstal, aby pro tělo nebyl takový výškový skok. Den uběhl velice rychle, protože jsem pořád někam chodil kolem C1, na ledovec, na nástupní cestu pod horu a pořád jsem natáčel a dělal záběry pro film.

Také v sousedním táboře "Gory Asie" jsem se seznámil s holkou - Ksenjou, která dorazila později a neměla parťáka na cestu do C2 a tak mne oslovila, zda můžeme jít spolu. Zaváhal jsem, ale souhlasil. Navíc přes trhliny je lepší jít ve dvou. A tak jsme se spolu domluvili na zítřejší cestu směrem k C2. V táboře "Gory Asie" se mi líbilo, jak měli udělané jednoduché umývadlo pro umytí a ranní hygienu… s výhledem na Pik Lenina.

• Dokončení článku