Paklenica, lezení lehkých vícedélkových cest

Paklenica je rájem horolezců a ideálně se tu dá spojit lezení s relaxací u moře. Je naprosto úžasné ráno a dopoledne se lopotit na skalách a pak zchladit unavené tělo v mořských vlnách. Mezi desítkami cest lze najít i lehčí vícedélkové cesty, jako jsou například cesta Prijatelju moj (3+, 80 m) na Ovčji Kuk či nádherná hřebenovka Oliver Dragojevič (3+, 150 m) na Velikém Viterniku.

Oproti soutěsce Klanca, kde si mnohdy člověk musí vystát frontu, aby si vůbec zalezl a když už leze, tak jsou na něj neustále namířeny fotoaparáty desítek turistů, kteří Klancou proudí tam a zpět, si na těchto vícedélkových cestách užijí lezci samoty a klidu.

Prijatelju moj (3+, 80 m)

Ve skalách začíná být už po desáté hodině dopolední úmorné vedro, takže je potřeba si za příjemným lezením ve stínu trošku přivstat. Budíček v šest hodin sice není nijak závratně brzo, ale máme vyzkoušeno, že tento čas bohatě stačí k tomu, aby si člověk pár hodin zalezl ve stínu.

Čtěte také: "Odpočinková" túra z Malé do Velké Paklenice, turistika v Chorvatsku

Kolem sedmé hodiny si házíme na horním parkovišti národního parku na záda batohy a vyrážíme směr Ovčji Kuk. Nějakou chvíli nám zabere najití vhodného místa, kudy se dostat přes potok na druhou stranu soutěsky. Pak už zbývá jen kousíček stoupání suťoviskem pod nástup. Velmi dobře odjištěnou cestu Prijatelju moj (3+, 80 m) nacházíme snadno, protože je dobře označená. Narozdíl od ostatních cest na tomto Kuku, které nejsou pro změnu označeny vůbec.

Zhruba v 8 hodin začíná Zdenda tahat první délku. Cesta je pěkná, chyty a stupy ostré, neolezené, takže docela brzy buduje Zdenda zhruba ve čtyřicet metrech štand. Dolézám ho bez problémů a na štandu si užívám nádherných výhledů na další okolní štíty. Dlouho se však kochat nemohu, protože Zdenda hlásí, že budu-li se kochat ještě dlouho, tak jsme nemuseli kvůli stínu vstávat tak brzo.

Desátá hodina se pomalu blíží a s tím i spalující slunce. Vytahuje tedy druhou a poslední délku, která se jeví i trošku lehčí, než prvních čtyřicet metrů. Má však jiné úskalí - po chvíli na sebe přestáváme vidět. Ovčji Kuk leží kousek nad horskou bystřinou a tekoucí voda dělá docela velký randál. Na druhém břehu potoka lezou nějací horolezci hřebenovou túru a řvou na sebe jak na lesy. Zatímco my slyšíme každý jejich povel docela zřetelně, oni kvůli odrazu skal a rachotu vody sebe neslyší. A stejně jsme na tom i my. Nevidíme se a neslyšíme se. I když také na sebe hulákáme z plna hrdla a horolezci na druhém břehu nás jistě výborně slyší, my sebe vůbec. Situace jak vystřižená z knihy Smiech na laně od Ivana Baja.

Snažím se tedy orientovat podle pohybu lana, jestli Zdenda leze, buduje štand, dobírá, jistí mě a jestli můžu začít lézt. Odhad proběhl správně. Posledních pár metrů pod vrcholem už je pohodový a lehký terén a také na sebe konečně vidíme. Na vršku, kterého jsme dosáhli zhruba o čtvrt na deset, pere sluníčko, ale je tam krásně. Docela dlouho posedíme - kocháme se, fotíme a užíváme si klidu, zpěvu ptáků, skal a hlavně výhledů. V dáli se zrcadlí hladina moře, hluboko pod námi se klikatí silnička a všude okolo samá skála.

Po sbalení lan se vydáváme na sestup ostrou sutí a zmijovištěm. Na hada narážíme hned pod vrcholem - do křoví se odplazí pěkně vypasený, dlouhý, tlustý had. Není jedovatý, ale to jsme se dozvěděli až později. Po sestupu se přesouváme do Klanci, kde doufáme v ještě trochu stínu. Marně. Sluníčko se do skal opírá už i tam. Přesto ještě něco málo lezeme.

Oliver Dragojevič (3+, 150 m)

Na Veliki Viternik bude svítit sluníčko už od samého rána, tak je jasné, že je potřeba opět velmi brzo vstávat. O půl šesté jsme na nohách a krátce po sedmé hodině jsme už na hřebeni cesty Oliver Dragojevič (3+, 150 m) a budujeme první štand.

Cesta není nikterak jištěna, takže do akce přichází skoby, kladivo, smyce a frendy. Poté, co na sebe nabalíme lezecký materiál, Zdenda vyráží. V jednom místě nás čeká těžší, morálové místo. Je třeba překonat skalnatý, mírně převislý práh. Nakonec Zdeněk naráží na starou skobu. Sice ji příliš nedůvěřuje, přesto do ní cvaká expresku. Aspoň pro morál. Nad ní je totiž těžší místo, které je hodně na ruce.

Zdenda to zvládá přelézt. Pak už je cesta lehčí a v příhodném místě buduje pomocí skob štand. Je odtud pěkný výhled na část další cesty. Jedná se o místy hodně uzoučký hřeben a občas je potřeba přelézt nebo oblézt skalnatou věžičku. V některých místech zakládáme vlastní jištění. Sluníčko začíná pořádně připalovat, ale my nemáme jinou možnost, než lézt dál (tedy krom možnosti slanit a ukončit výstup, ale to rozhodně nechceme). Já se občas při vytloukání skob praštím kladivem do kolena, ale to je tak jediný problém, který po cestě máme.

Plynule postupujeme dál. Budujeme a následně zase rušíme štandy, přemotáváme lano a to celé pořád dokola až do jedenácté hodiny, kdy dolézáme na konec. Děláme pár fotek a neskutečně se těšíme, až sundáme lezečky, které tlačí a tlačí.

Dolů sestupujeme ostrou klouzavou sutí, kde to vypadá, že pod každým šutrem je schovaná zmije. Zdenda celou cestu před nás hází kameny a snaží se je vyplašit. Asi úspěšně, protože žádnou naštěstí nevidíme.

K autu se dostáváme čtvrt hodiny před polednem. Odjíždíme do kempu, kde hodinku odpočíváme a pak míříme na pláž, kde se v moři rochníme do tří. Navečer se vracíme do Klanci, kde až do večera lezeme jednodélkové cesty.