Ortleské toulání, Ortles (1)

Po poradě, nezbytném naplánování akce a rozdělení společných věcí mi přišla následujícího dne SMSka: "Dival jsem se, nejake clanky jsou na lezec.cz…, vypada to na poradny krpal s klicovym mistem 85 stupnu v ledu, prvovýstup mají tusim bratri Messnerove, zadarmo to nebude ani nahodou…"

S tímto na paměti parkujeme v Soldě na stejném místě jako minule a neskutečně krásným terénem jdeme pod kopec. Pod chatou Tabaretta odbočujeme z chodníku doleva přímo ke žlabu. Možná z pověrčivosti, ale radši nefotím obrovský kámen s pamětními deskami těch, kterým se to nepovedlo.

Pod stěnou je jediný rovný flek pro stan a na něm stojí Gemma! Je prázdná, takže dvě tečky kousek pod vrcholem jsou určitě kluci, se kterými se domluvíme česky! A skutečně. Kolem 9. večer se vrací a potvrzují dobré podmínky i předpověď. Mají za sebou i "Palavičíniho" a podobné cesty a tak upozornění, že těch 1 500 výškových metrů je fakt dálka, rozhodně bereme vážně.

Čtěte také: Hintergrat na Ortler

Vstáváme hodinu po půlnoci a 02.10 se mačky poprvé zakusují do sněhu. Petr nastupuje hned za mnou, zatímco Miloš zůstává dole, vyrazí později normálkou a sejdeme se v bivaku Lombardi.

Kuloár má dvě nebezpečná místa, kde musí profičet všecko, co bude padat. Nazvali jsme je 1. a 2. zúžení a je jasné, že zrovna tam se zdržovat nebudeme. U prvního jsme celkem brzy a kromě toho, že nás opouští jedna tenká rukavička a padá do nenávratna, je vše v poho.

Pomalu se začíná rozednívat a jakoby přibývající světlo zvedalo svah, který nabírá na strmosti. U druhého zúžení je dost ledu a každý volíme jinou variantu výstupu. Pořád lezeme sólo. Zatím nic nepadá, kromě pár krystalků a sem tam nějaká ta kulička či ledový střípek.

Pod oním klíčovým místem zastavujeme. Navazujeme se, něco vyfotíme a natočíme, dáme tatranku… Už vidíme na asi 10 metrů vysokou stěnku a je jasné, proč je klíčová. Messner šel asi rovně.

Vrtáme pár vývrtek ať je štand ťip ťop. Petr jistí. Utahuji poutka a jdu. Konečně využiji lyžáky, které mám schválně kvůli postupu po předních hrotech.

Ke zmíněným 10 metrům třeba připočítat ještě pár "nástupových", které jsou už tak dost do kopce. Takže z 10 může být 15. Jde to dobře, jen ve dvou třetinách zjišťuji chybičku. Necvakl jsem si poutka do úvazku, takže si prostě neodsednu! Musím to vykřápat až nahoru…

Málem mi upadly ručičky, ale jsem tam! Pár minut vydýchávám, pak zajistit a dobrat Petra. Předat železo a ať si to dál užije zas on. V poslední třetině se žleb rozšiřuje a brodíme se v až 60 cm hlubokém rozměklém firnu.

Jištění je tu obtížné a hlavně pokud by to "vyfičelo" všecko až na tvrdý podklad, nepomůže nám nic. Tak radši hybaj co nejrychleji na vrchol. Až na hřebínku pod ním si oddechneme. Pak je to jen půlhodinka s minimálním rizikem a jsme u kříže na vršku.

Nástup 02.10, vrchol 12.20. Skoro současně přichází asi devítičlenná skupina Němců, kteří vystoupili hřebenem Hintergrat. Dost mě vytočili. Odmítají symbolický přípitek 80procentní slivovičkou z naší mini plastové flaštičky (samo, že neví o její vysoké voltáži) a ještě se tváří pohoršeně. Je vidět, že máte nadbytek a nevážíte si skromné nabídky! Jejich chování je vůbec divné a neodpovídá důstojnosti místa, ani způsobu jeho dosažení. A to musí něco umět. Hintergrat je taky parádní cesta.

Na sestup normálkou měním lyžáky za pohory, které mi teď připadají jako pletené papučky. Cestu si pamatuju z loňska a brzy jsme u bivaku. Tři hodiny pospíme a protože Miloš stejně nejde, pokračujeme v sestupu. Kolem chaty Payer k Tabarettě a zhruba o půl jedenácté večer jsme zpět u stanu. Miloš nestresuje a spokojeně chrní.

Při lezení jsme použili pouze vývrtky. Vše ostatní v batohu působilo jen jako důkaz, že natěžko to jde taky.

• Pokračování článku