Mont Blank jen tak aneb Mont Blanc po italsku

Je 22.6.2007 a my konečně po dlouhém plánování vyrážíme a uprostřed tropických veder se těšíme na sněhové hřebeny, převěje a podobné chladivé věci. Proč po dlouhém plánování? Protože podle průvodců je pro naši výstupovou trasu nejvhodnějším obdobím začátek léta.

A to je problém. Právě tehdy totiž vrcholí přípravy na velmi důležité soutěže v požárním sportu, které jsou pro nás hasiče neméně důležité. Například v minulosti nám změna termínu důležité soutěže zrušila již nachystanou akci a odsunula ji na neurčito. To už zamrzelo, protože i zimní příprava na rumunském Retezatu proběhla skvěle. Ovšem pozdější kompenzace v podobě zisku - mistrů republiky byla královská. A ne nadarmo jedno moudré horolezecké pravidlo říká "hora ti neuteče".

Prvním cílem je Ortler

Prvním cílem je Ortles - německy Ortler - 3 906 vysoký kopec, nejvyšší vrchol bývalého Rakousko - Uherska. Dnes se za ním musíme vypravit do severní Itálie. Je to asi 1000 km, takže po noční jízdě zastavujeme ve vesničce jménem Solda. Batohy jsou nabalené na tři dny, zbytek věcí zůstává v autě a vcelku brzy vyrážíme. Nejprve lesem a travnatými úbočími, pak suťoviskem k chatě Tabaretta. Odtud je krásně vidět severní stěna s 1 200 metrů vysokým kuloárem, údajně nejvyšším ve Východních Alpách. Pár borců si právě chystá výbavu. Taky bychom si dali říct, ale to až příště… Naše cesta vede dál na hřeben a po něm k chatě Payerhűtte. U ní stavíme stan a vaříme první večeři.

Už se zdá, že se nemůže nic stát, jen schovat batohy a zalehnout. Nejdřív podávám bráchův a než se stačím otočit pro svůj vidím, že to "nic se nemůže stát" je "v háji". Ve zlomku sekundy mi hlavou proletí pojmy z deskriptivní geometrie jako sklopení, posunutí a otočení, ale už se to nedá stihnout. Batoh padá asi 20 m svislým žlábkem a podle zvuku jen odhadujeme, čím právě narazil na skálu. Zasmrdí plyn - bomba to má za sebou. Ještě hodnou chvíli slyšíme poskakování hrnků po suťovisku. Spršku sprostých slov jistě každý omluví. Z jedné strany kamera, ze druhé foťák a všechno je to někde pod námi v černé díře. Takže kromě klidného spánku jsem se ještě několik hodin romanticky procházel po suťovisku a postupně nacházel své "poklady". Stal se skoro zázrak, kromě bomby a zdemolovaného hrnku přišel k mírné úhoně jen nový titanový vařič.

Výstup k bivaku Lombardi

Ráno pokračujeme hřebenem k ledovci a po něm ještě asi půl hodiny k bivaku Lombardi. Zprvu se nechce věřit, že je od chaty vzdálený ještě 4 hodiny chůze, ale je to skutečně tak. Hřeben je velmi členitý a počet postupně se objevujících se věžiček, které se musí obejít či přelézt, je úctyhodný. Navíc naší pozornost bystří právě probíhající záchranná akce, při níž vrtulník sváží zraněného horolezce ze skupiny před námi. Po obědové pauze a pár hodinách spánku vyrážíme kolem šesté na večerní výstup. Cesta prošláplá našimi předchůdci je dobře patrná. Jen jeden výšvih je tak strmý, že přichází na řadu technika lezení po předních hrotech maček a cepíny se zakusují do ledu. Počasí se postupně kazí, takže rozhled z vrcholu není moc idylický. Mraky, mlha, vichřice. Naštěstí sestup není náročný a v deset večer jsme zpátky u bivaku.

Další den je ve znamení sestupu a další noc ve znamení přejezdu pod Mont Blanc po italských okreskách. Zejména jejich značení by zcela jistě ospravedlnilo vznik několika nových sprostých slov. Rovněž i tankování LPG nás stálo mnoho psychických sil. Ale povedlo se, zbývá jen vybrat a koupit mapu a brzy parkujeme v cíli cesty, v údolí Val Veni. Tentokrát bereme zásoby možná až na 10 dní a pomalu se plazíme k ledovci Miage. Zdrží nás prohlížení morény zpestřené pádem z příkrého břehu a hlavně focení a filmování alpských koz. Krátce poté scházíme na ledovec, který je zde pokryt miliony tun kamení. Snažíme se napojit na chodník zakreslený v mapě. Chvílemi prší. Asi po třech hodinách stavíme stan. Dnešní cíl je splněn.

Výstup do Col du Miage

Pro nejisté počasí vyrážíme ráno velmi pozdě. To ale netušíme, že čtyřhodinový výstup do sedla Col du Miage se nám protáhne na 11 hodin. Popis v průvodci nesedí a pro velký sklon jistíme do nekonečna jednu délku za druhou. Ve 21 hodin jsme konečně v sedle a kocháme se pohledem na Slunce zapadající do až po obzor se táhnoucích mraků. Stavíme opět stan, protože chata není opuštěná a zadarmo, jak jsme byli ujištěni, ale s chatařem a za 17 euro. Na průkazku ČHS by snad šla uhádat sleva na 10.50. Nevadí. Výbavu máme a nepřijeli jsme přece do Alp spát v chalupě.

Následující dva dny jsou vyhrazeny na aklimatizační výstupy. Nejdříve na jih k Dômes de Miage a další den na opačnou stranu na Aiquille de Bionnassay. Tento fantastický firnový vrchol zdoláváme za čtyři hodiny a zároveň si zkoušíme přelezení nejtěžšího místa celé cesty. Podle chataře i francouzského vůdce zůstává 36 hodin pěkného počasí. To na vrchol stačí.

Cesta k Vallotce

Ve čtyři ráno vyrážíme. Nejdříve firnových svahem a hřebenem ke klíčovému místu výstupu. Tam rozbalujeme matroš. Po prvních čtyřiceti metrech nechávám půlku dvojčat jako fix a hned tahám druhou, o poznání lehčí délku. Mezitím už mohou další nasadit blokanty a pustit se do stěnky. Po přestoupení kamarádů na druhé lano balím první a mažu dál. Ušetříme tak trochu času, protože dobírat dva druholezce současně bych si v takovémto terénu netroufal a tak se aspoň nemusí tolik čekat. I francouzský vůdce, který nás na chvilku předbíhá a jenž tak vysoko hodnotil náš "Extra strong home made alcohol" bodře pokřikuje něco o himalájské technice.

Všichni se scházíme v poslední štěrbině před vrcholem a po prudkém firnovém výšvihu i na něm, kde nám nadšeně dává lekci z místopisu a ukazuje význačné štíty i lyžařská střediska. Výhled se totiž dá jen těžko popsat a mnohonásobně přesahuje plochu zobrazenou v turistické mapě. Poté přichází bonbónek v podobě hřebenu Bionnassay. Šířka 30 centimetrů, délka snad několik set metrů a ani kamínek. Všecičko oslnivě bílé! A kilometrová díra po obou stranách pocit jen umocňuje. Při focení sedím obkročmo a snažím se zachytit alespoň zlomek té nádhery. Po této lahůdce stoupáme přes Dome du Gouter k Vallotce, kde si ordinujeme, doktora máme s sebou, odpolední spánek.

Večerní výstup na Mont Blanc

Večer je krásně. Pocit malé přilby z hlavy zmizel a jelikož aklimatizace byla téměř vzorná, cítíme se ve formě. Beru tenkou větrovku, mačky, fofrklacky, do smyčky přes rameno cepín a hybaj na vrchol. Vyrážím v 19.40. Nasazuji sportovní tempo. Není přece možné jít z Valottky na vrchol dvě hodiny. Vždyť je to co by "kamenem dohodil a zbytek došel". A tak makám co plíce a nohy dovolí a při pozdravu pozoruji udivené pohledy posledních opozdivších se sestupujících. Na vrcholu se kochám asi 20 minut, fotím a rozbíhám se dolů. Mačky chvílemi mění běh na komické potácení se. Stejné skupinky nakonec předbíhám i cestou dolů a pohledy jsou ještě udivenější. Jejich tempo dává tušit, že se s aklimatizací moc nezdržovali, zatímco my máme za sebou čtyři výstupy do čtyř tisíc. Výstup 50 minut, sestup 20. Raději si nekazím dobrý pocit úvahami o šílenci, který to zvládl z Chamonix na vrchol a zpátky za 5 hodin a něco.

Opakování výstupu

Ve čtyři ráno vyrážíme, tentokrát již všichni, na vrchol znovu. O hodinu později jsme tam.Vidina úchvatného východu Slunce se ovšem rozplynula v husté mlze a fujavici. Skoro hodinu klepeme kosu v naději, že se mraky roztrhnou, ale marně. Jsme rádi aspoň za včerejší fotky a sestupujeme dolů. Čeká nás už jen klesání. Na Vallotce bereme všechny krámy a pekelně se soustředíme při přechodu Dome du Gouter. Mnohem větší borci se tu už v mlze zamotali, že se nestačili divit.

Musíme zleva obejít vrchol a pak hlavně velkou trhlinu. Trhlinu pozná každý, ale jak poznat vrchol na rovině, kde by mohla startovat letadla? Chodník žádný, takže pomaličku a každou chvilku znovu odhadovat správný směr. Symbolický kámen ze srdce nám padá, když míjíme trhlinu v místech, kde jsme včera vystupovali. Dál už je orientačně jasný hřeben a otravný sestup tekoucím firnem ledovce Dóme k chatě Gonella. Přeskakujeme a fotíme pár trhlin a dál se ploužíme v břečce rozpuštěné poledním sluncem. Nepředstavitelné vedro ovlivňuje názorové rozdíly na rychlost našeho postupu.

Naštěstí chata je už blízko. Sice už rok zavřená, ale to je pro nás štěstí. Stavební dělníci nás totiž hostí zadarmo a určitě s větším nadšením než každý hoteliér. Samozřejmě jsou taky horolezci a dokonce kdysi lezli s někým od nás. Při historce o kráse českých žen už rozumíme slušně italsky. Navíc - chleba, sýr, uzené, salám, káva, čaj, víno, polívka a zbytek naší slivovice. Škoda, že musíme dolů. Po ferátě na ledovec Miage, kde uzavíráme magický okruh, a po už známé cestě k jezeru Marmotte. Kozy jsou na svém místě a poskakováním po skalách nás přivádějí v úžas. Jezero dávno zaniklo a poskytuje nám parádní rovné místo na postavení stanu. Akce končí jako obvykle - v hlavě už mám nejméně další tři, které je třeba udělat.

Poslední noc. A dál už je to hlavně sezení v autě, průsmyk Berdardýnů, Švýcarsko, německé dálnice, české dálnice, Mniší… a pohádky je konec.

» Nejnovější články, archiv