Matterhorn nás na vrcholu prostě nechtěl

S kamarádem jsme vyrazili na začátku prázdnin na tento hodně známí vrchol. Každý ví, kdo se v této části Alp pohyboval a obzvláště v Zermattu, tak ho doslova tímto kopcem na každém kroku hypnotizují. Tisíce lidí tam jezdí jen proto, aby se na něj podívali. My jsme vyrazili s tím, že když to nepůjde, nic se neděje.

Finanční obnos za cestu tam i zpět, nějaké to jídlo a pivo, nebyl tak velký. Trochu předběhnu a sdělím, že kopec jsme nevylezli. Rozhodlo několik faktorů, jeden z nich je dlouhá a úmorná cesta. Od nás z domoviny jsme na cestě dlouhé asi 1 150 km strávili 13 hodin. Jeli jsme přes noc a musím se přiznat, že některé úseky si ani nepamatuji.

Do Tashe jsme dorazili docela KO. Sbalili jsme si batohy a vyrazili směr Zermatt. Parkovali jsme na začátku Tashe vpravo, je tam placené parkoviště hlavně pro autobusy, ale dá se mimo závoru zadarmo, i když je tam napsané na ceduli max. 2 hod.

Chtěli jsme jít z Zermattu po svých až k chatě Hörnli. Síly nám došly nad Schwarzsee. Tam jsme postavili stan, kousek nad stanicí lanovky a v okamžiku vytuhli. Tak dobře jsem se nevyspal ani nepamatuji.

Druhý den jsme dorazili na chatu, dali si pivo, gulášovku (výborná i za ty prachy) a postavili pod chatou stan. Po pauze jsme vzali nějaký ten vercajk a šli obhlédnout kopec. Test skončil v asi 3 500 m. Masakr na orientaci, každý druhý šutr volný. Začátek jsme zmapovali a s tím jsme šli pomalu na kutě.

Ráno budíček 2:30 a po 3:30 vyrazit. Omyl. Ve 22 h přišla bouřka, silný vítr, déšť. Po bezesné noci jsem v čase budíku vykoukl ze stanu a vidím, že nic nevidím. Mlha, na stanu milimetr ledu, na volném prostranství víc. Bohužel nejdeme nikam. V 6:30 jsem vylezl ze stanu, mlha sice ustupovala, ale na výstup bylo už pozdě.

Ten den byl kopec jak v aprílovém počasí. Chvíli v mlze, pak zase sluníčko. Podle předpovědi to na další dny nemělo být lepší, takže jsme to zabalili. Nejsme pověrčiví, ale neúspěch nám byl snad předurčen. Za prvé kamarád měl brát spolehlivější vůz než mám já, jenže zjistil (v sobotu večer), že nemá zaplacené zákonné pojištění. To byl jen malý problém.

Za druhé nad Zermattem jsem na jednom z odpočívadel zapomněl foťák za 12 tisíc, který jsem dostal ke čtyřicátinám a poslední, třetí problém byla noční bouřka a nepřízeň počasí. Nezávisle jsme se s kamarádem shodli na tom, že ten kopec na nás na vrcholu prostě nechce.

No co, ty hory tu budou další miliony let, ne? A jaká je má rada, vlastně důvod mého příspěvku? Jet raději přes den, v noci se v klidu vyspat na karimatce, z Zermattu na Schwarzsee lanovkou. Obhlídka kopce je jasná, nejít prostě naslepo, za svitu čelovky je orientace hodně těžká.

V den kdy jsme chtěli jít na kopec i my, šli na vrchol 4 "gajdi" s klienty, jeden to točil dolů, ostatní asi dorazili na vrchol, protože byli vidět na sněhovém poli pod ramenem. Ti chlapi ale znají každý šutr. A co se týče "gajdů" v Zermattu. S nimi bych nešel ani na Říp. Jejich klienti jim buď ve všem důvěřují, nebo nevědomky hazardují se svým životem. Způsob vodění typu "koza na pastvu" je hodně drsné, ale asi vědí, co dělají.