Ortleské toulání (2), Il Gran Zebrú neboli Königspitze

Spaní se muselo ještě trochu odložit, neboť sdělení dojmů mělo samozřejmě přednost. Kvákáme dlouho přes půlnoc a usínání v době, v níž jsme včera vyráželi, s výhledem na majestátní "prásk", jde jen zvolna.

• Předchozí část článku

Ráno si můžeme pospat, a tak, po sbalení tábora, odcházíme až k polednímu. Po zbytek dne traverzujeme SV úbočími Königspitze neboli italsky Il Gran Zebrú.

Procházíme okolo stylové K2 Hütte, připomínající siluetu obávané osmitisícovky, chvíli odpočíváme a fotíme u Hintergrathütte, kličkujeme přes ledovec pokrytý sněhem i kamením, prozkoumáváme sněhovou jeskyňku, která se ale ukazuje pro přespání nepoužitelná a nakonec "to zapíchneme" JZ od Schaubachhütte.

Čtěte také: Grand Combin a Dent Blanche, Walliské Alpy

Jeden by nevěřil, jak měkoučké a pohodlné mohou být kameny velikosti cihly, které jsou navíc pevně vrostlé do ledu. Kolena, ramena, lokty i žebra si nacházejí svá místečka a slastně usínám.

Slast ale trvá jen 2 hoďky. Budíček je totiž v 01:00 a ve dvě vyrážíme na další velkolepou túru. Věrni textu jedné písně Darinky Rolincové, který zní: "ja napriek tomu, že mám cestu, hľadám chodník, ktorým ísť," stoupáme po červené trojtečce, jenž je podle mapy určena pro výstupy s vůdcem, do sedla Königsjoch.

V reálu samozřejmě žádná značka neexistuje. Po ledovci to jde krásně, avšak posledních cca 200 výškových metrů vede stěnou, jakou jsem ještě nezažil. Vše, od centimetrových kamínků až po tunové skály, jde poslat dolů dvěma prstíky a člověk má hrůzu z toho, co vylétá úplně samo.

Výzva "za něco to zajisti" je k smíchu. Omotávám sice obrovský šutr, ale důrazně varuji kamarády. Je jasné, že tudy nesestoupíme a budeme muset okolo přes sedlo Cedecpass. Na posledních 80 metrů nám Petr, který je už v sedle, zafixuje naše spojená dvojčata. Ale i sebemenší pohyb lana může shodit kus skály.

Dále se postupuje hřebenem a stěnou do bezejmenného sedla na JV hřebenu samotné Königsspitze. Z něj ve výškách od 3 500 do 3 800 malým ledovcem už po viditelné stopě a nakonec delikátním hřebínkem na vrchol. Nádherný výstup a stejně tak i výhled.

Kotel v severní stěně je ukázkovým cvičištěm pro výstupy velkými stěnami v Himaláji, hřeben z Ortlesu přes Monte Zebrú sem, zas jeden s předních důvodů, proč tu určitě nejsem naposledy.

Sestup je zdlouhavý a v rozměklém sněhu ubíjející. Navíc musíme obejít Kreilspitzi a skutečně se vrátit až přes sedlo Cedec. Aspoň že trhliny jsou ještě dobře "přemostěny" a 700 metrů dolů k táboru (batohům pod skalkou) zdoláváme snadno.

Dále už natěžko k autu, kde jsme v deset večer. Ale pěkná, jednadvacetihodinová túra ještě nekončí. Přejíždíme přes paso Stelvio, 2. nejvyšší silniční sedlo v Alpách, do Bormia a relax v termálním jezírku s douškem slivovičky a něčím dobrým na zub zakončuje den až v pět ráno. Ještě že dneska je na programu odpočinek!

• Dokončení článku