Jižní hřeben Ortleru

Začátkem léta vrcholí naše přípravy na odjezd do Zermatu, kde se chceme pokusit sundat pytel z Matterhornu. No přípravy, jde o to, že denně telefonujeme Jardovi, našemu meteorologovi o přesnou předpověď. Ta je bohužel nic moc a tak na poslední chvíli měníme plány a jedeme směr Itálie. Honza někde vyštrachal článek o přechodu jižního hřebene Ortleru. Nás by nic lepšího určitě nenapadlo, počasí tam mělo být jakžtakž…, takže co řešit?

Naplněný autíčko se proplétá serpentinami kolem Ortleru, tam taky máme pytel, spojka smrdí a já si nadávám, že jsem se nechal ukecat k cestě právě tudy. Konečně stojíme na parkovišti ve Forni. Bereme část věcí a stoupáme na chatu Pizzini, jako první chceme zkusit Königspitze 3 851 m. Chata je otevřená, necháváme ji kousek pod sebou a stavíme stan. Ušetříme čas na nástupu a jako hamižní jedinci i prachy.

Bivak nad chatou Pizzini

Trošku jsem to podcenil se spacákem, takže klepu celou noc kosu. Ráno to co jsme "ušetřili", proflákáme vařením a balením. Jsme jedni z posledních na nástupu. Když jsme před lety sledovali cestu na König ze Soldenspitze, budila respekt. Teď je však sníh měkký a hluboký, takže bez obtíží, i když s námahou nabíráme výšku. Lano jde akorát na výlet a mačky i cepíny jsou až na výjimky na nic. Okolo jedné dáváme na vršku pivo a fotíme. Ze severní stěny se vynoří Ital v tričku a s dvěma cepíny. No, to je jinačí výkon! Za pár hodin si ve stanu dáváme do nosu. Pak ještě se jdeme podívat na třítisícový hřeben Forni, kde jsou zachovalé zbytky z 1. sv. války.

Chata Branca

Další den balíme a jdeme k autu pro zásoby. Koupeme se v potoce a já měním skelety za kožené boty, protože po deseti letech mě začala opouštět podrážka - dneska věci nic nevydrží. Potom jdeme na chatu Branca. Tam je v provozu luxusní zimní prostora. Další ráno překračujeme morénu. Do cesty se staví ledovcová říčka. Chvíli do ní házíme šutry a děláme brod. Venca a Honza přeskáčou, ale já se Sukínem nemáme na to nervy. Sundáváme boty a jdeme vodou. Říčka se po sto metrech noří do ledovcové jeskyně. Říkám že jako speleolog se tam musím podívat. Venca se na mě soucitně podíval a prý jestli udělám krok tím směrem - utluče mě. Prý abych se zbytečně netrápil.

Bivak Meneghello

Na ledovci je spousta suti, vlečeme se na horu. Za námi je výhled na König, vypadá to, že jediný den, kdy nebylo nic vidět, jsme byli zrovna na vršku. Suť končí a tak se plazíme sněhem, tři výšvihy, mezi nimi nekonečné pláně a jsme na hřebeni v bivaku Meneghello 3 450 m. Je to plechová bouda připomínající vozík na přepravu koní. Vejde se tam až 9 lidí, ale to už musí jít o život! Vegetíme na sluníčku a čas běží. Připomínám Sukínovi, že jsme chtěli zkusit S. Matteo 3 678 m, vrcholek na hřebeni západním směrem a doufám, že se na to vykašleme. Jenže Sukíno pro něhož König byla první třítisícovka a chce zkusit další, se začne chystat. Obouvám boty a nadávám si, je po vegetu. Cesta je v pohodě až ke konečnému výšvihu. Rozbředlý sníh a strmost způsobuje mrazení v zádech. Konečně dosáhneme opevnění a pak i vršku. Cesta dolu je ještě o chlup horší.

Ráno balíme a pak stoupáme ostrým hřebenem na Piz Cadini 3 524 m. Ve dvou třetinách cesta traverzuje stěnu do sedla a z něj vede hřeben na vrchol. Nerad bych to obcházel, a tak lezu přímo, jak to pustí. Sukíno za mnou. Venca s Honzou jdou do sedla, nepokračují však na vrchol, ale čekají na nás. Na hoře nás opět vítají stopy z války. Cesta dál pokračuje hřebenem přes S. Caterina 3 529 m, Cuma di Péio 3 576 m.

Napřed se zase pokusíme obejít skalní pasáž, ale strmost svahu a trhliny pod námi nás stejně jako před chvílí vrátí na hřeben. Najíme se a Honza, který to jde omrknout dál, nachází slaňák. Hned to vypadá lépe. Sjíždíme po devítce laně dolu k dalšímu. Jde to slušně, zakládám osmu a spouštím se níž, jenže ouha, další slaňák není. Marně se houpu na laně a cepínem osekávám skály - prostě není. Jakžtakž si stoupnu, abych neuklouzl. Venca převáže lano na jednoducho a já se spustím na plošinku asi 10 m pode mnou.

Tady začíná pěšinka, ale za podmínek co tu jsou je neschůdná. Venca se spustí o kousek níž a traverzuje svah, pak sváže smyce co máme sebou a připraví slanění. Potom dobere kluky a všichni slaní. Trvá to dlouho, klepu se zimou jak ratlík. Konečně jsou kluci pode mnou. Venca zaštanduje a jistí můj sestup. Ještě jeden, nebo dva podobně nepříjemné úseky a jsme v sedle Vioz. Přecházíme ledovec Forni, pak další Vedretta de la Mare a dostáváme se na cestu vedoucí k chatě Branca.

Ráno balíme a za deště scházíme k autu. Cestou prohlídneme dvě pevnosti, ale hlavně se snažíme nají terény na lezení. Nakonec však na lezení nedošlo, oslava ten večer se protáhla a ráno už nikdo na skály neměl už ani pomyšlení.