Z Břeclavi do Ajdovščiny, cyklotrek přes Slovinsko

Cyklotrek přes Slovinsko na Klagenfurt (3)

A tady to začíná být skutečně zajímavé. Silnice totiž stoupá a to opravdu úctyhodně stoupá mezi kopci Hrušice a Trnovskeho Gozdu. Horší je že tady, v podstatě kolem Ljubljany, houstne už trochu provoz - automobilový a motorkářský.

Stoupání končí zhruba ve vesnici Podkraje, kde se dočkáte… slovy nepředatelného výhledu. Před vámi leží široké údolí řeky Vipavy táhnoucí se k Itálii. Kolem vás ostře do nezměrné hlubiny padají kopce Hrušice, Nanosu i Trnovskeho Gozdu. Navíc mě přímo do nosu praští mnohem teplejší vzduch. Je evidentní, že se jedná o jakýsi přelom.

Z Podkraje už se jenom klesá a klesá. Je to klesání absolutně dokonalé. Vesnice Col ještě nabízí výhled na zmíněné kopce. A opět pokračuji v klesání tak dlouho, dokud neuvidím odbočku na Vrhpolje. Zahýbám a sjíždím další nekonečné serpentiny. Trošku se začínám rosit z představy, že zítra tohle zase budu muset vyjet zpět do vesnice Col. No, to už je Slovinsko.

Čtěte také: Předchozí část článku

Do Vrhpolje přijíždím už za tmy. Mám zde opět vyhlídnutý camp minimálního hvězdičkového významu. Přijíždím k němu rychle, protože přímo ve Vrhpolje na něj odkazují šipky. Je to malý zatravněný plácek v blízkosti hřiště. Pár stanů je již rozloženo. Auta značky samé GB a NL. Cena za noc 10 EUR. Budiž.

Místo je to příjemné a relativně tiché. Záchod a sprchy přepečlivě upravené. Konverzuji s nějakým američanem, který se zrovna vrací z Izraele. Stavím stan a poprvé všechno pořádně suším. Jdu spát tak…že ani nevím jak.

8. Ajdovščina - Col - Idrija - Žiri

Ráno je teplo a sucho… konečně. Blízkost moře a italských hranic je zde přeci jenom trochu znát. Ještě poslední konverzace. Platím 10 EUR. Mmch - camp Ajdovščina je menší rodinný podnik a nabízí také přespání ve spacáku kdesi v domě za stejnou cenu jako ve stanu. To se mi na Slovinské poměry zdá opravdu dobrou nabídkou.

Vrhpolje po ránu dává už jenom svoji architekturou vědět něco o blízkosti Jadranu o to víc ještě o něco vzdálenější městečko Vipava.

I Ajdovščina je město krásných bílých zdí. Zde se vcelku dlouho zdržuji a potuluji. Ajdovščina má co nabídnout. Mimo jiné např. zbytky městských hradeb. Kvůli netu navštěvuji místní youth hostel, který jinak cenově patří k těm levnějším ve Slovinsku. Před "Mercatorem" poprvé za celou cestu, zahlédnu několik podezřelých individuí v cyklistických dresech pospávajících v různých polohách ačkoliv je skoro poledne. Kolem dokola kola osedlaná na těžko. Že by Češi? Protože jinak jsem ve Slovinsku cyklistu na těžko vůbec neviděl. Nevím. Nebudím je. Zůstává záhadou.

Vracím se zpět do slušného stoupáku do vesnice Col. Tam ještě užívám výhled na údolí Vipavy a pokračuji po silnici 207 která stoupá do kopců Trnovskeho Gozdu. Někde před vesnicí Predgriže lze odbočit po menší silnici na Javornik (1 240 m n. m.) - což neudělám.

Pokračuji do vesnice Godovič. Odkud již nekonečným klesáním po silnici 102 za účasti vcelku silné a šílené motorkářské asistence sjíždím serpentinami do městečka Idrija.

Idrija je, mám dojem, dokonce v UNRSCO. Alespoň si myslím, že ten znak, ji doprovázel na všech směrových tabulích. Jedná se o v celku menší příjemné město s historickým centrem a hradem ve kterém je umístěno technické muzeum. Zdržuji se zde, jelikož celý tento den je takový zdržovací.

Po dostatečném zdržení pokračuji po silnici č. 102 a kousek za Idrijí odbočuji směr Pečnik. Jelikož se nacházím dostatečně hluboko v údolí řeky Idrijca, čeká mě samozřejmě úplně romantický stoupák a čím výš vyjedu tím romantičtější výhledy na Idriji a přilehlé kopce se mi skýtají.

Z Pečniku pokračuji do Žiri a pak po silnici 408 na Gorenju Vas. Silnice vede údolím řeky Poljanska Sora a jedná se o vcelku klidnější projížděčku mezi okolními kopci. Instinktivně začínám hledat místo na spaní, kterých je tady podél větší silnice pomálu. Zahýbám tedy ještě před Gorenja Vas na menší silnici do Hotavlje a kamsi dál do kopců pod Škofjeloško Hribovje. Tam už není problém někam zapadnout.

9. Gorenja Vas - Škofja Loka - Kranj - Kamnik - Solčava - Logarska Dolina - Bad Eisenkappel - Klagenfurt

Vstávám vcelku brzy a bez deště. Vracím se zpět na hlavní silnici. Projíždím Gorenju Vas a odtamtuď pokračuji po silnici č. 210 do města Škofja Loka. Celkově je tento poslední den poznamenán městskou turistikou - až na noční přejezd Alp.

Škofja Loka je město s úctyhodným historickým centrem a vypínajícím se hradem. Čas zde trávím bloumáním, kafováním a konverzováním v turistickém centru. V podstatě to samé provádím i ve městě Kranj ležící pár kilometrů po silnici 210 od Škofje Loky, ze které už je výhled na lehce zamlžené vrcholky Kamniško - Savinjských Alp.

V Kranji také sleduji vreme.si. Předpovídá se že k noci by se mělo počasí zhoršit. Zprvu si tedy říkám, že si nebudu komplikovat vracecí cestu a Alpy přejedu přes Jezersko… Jenže…

Vyrážím z Kranje po silnici č. 210 na Jezersko. Cesta vede příjemnou podalpskou nížinou. Asi natolik příjemnou, že přes varování na www.vreme.si si usmyslím navštívit ještě jedno historické městěčko a to Kamnik. Odbočím tedy ještě na jednu menší silnici směrem na Luže a Grad Strmol.

Je to nížinná cyklistická odysea pod strmými hřbety Alp. Z Gradu Strmol do Kamniku už je to trochu horší a vystoupám si docela ostrý kopec, vzhledem k tomu co mě ještě čeká a vzhledem k tomu, že štíty hor leží v takové mrakové mlze, začínám vcelku přemýšlet o tom, zda jsem zvolil dobře. Každopádně už je pozdě.

Prohlížím Kamnik a definitivně kašlu na projížďku přes Jezersko. Cestu si ještě zpestřím. Vlak z Klagenfurtu mi jede totiž až v 5:45 a tak si říkám, že čím později tam budu tím líp. A přesto že si opět ověřuji na vreme.si, že situace k večeru už nemá být moc růžová, už nic mě neodradí od mého rozhodnutí.

Z Kamniku pokračuji silnicí č. 225 přes Stahovicu na Kališe. Jedná se o takový dlouhý a téměř postupný, sem tam skokový, stoupák do hřbetů Savinjskych Alp. Tak postupný a dlouhý, že v podstatě snad ani neunavil.

Při první možnosti odbočuji na vesnici Kališe. Vybral jsem si odbočku tentokrát tedy výživnou. No ale to už se v předhůří Alp stává. Z Kališe jedu na Povolovjek. Kam se dostávám překvapivě brzy. A pak už jenom klesám do obce Luče.

Přes Luče vede silnice 428, která mne bude provázet již celým přejezdem Alp. Dávám tedy ještě poslední kafe a za soumraku vyrazím do soumraku. Silnice se postupně táhne údolím řeky Savinji do vesnice Solčava. Jedná se zřejmě o opravdu pěkný výhledový kus v neustálé blízkosti bílých skal. Ale bohužel soumrak už se mění v tmu a tak můžu mnoho věcí jenom odhadovat.

Projíždím Sulčavu a pokračuji na Logarskou Dolinu. Kde na chvíli odpočívám a dobíjím energii nějakou plechovkou fazolí, když tu náhle - blesk - kdesi na rakouské strně Alp. Jenomže, co se dá dělat čas a podmínky jízdenky tlačí.

Z Logarske Doliny vede stoupák na Paličevo sedlo. Přejezd to do Rakouska. Stoupák je to impozantní. Zvláštně teď v noci doprovázen temným blýskáním. Ale zatím je sucho. Popisovat pocity z tohoto nočního stoupáku tu raději snad ani nebudu. Mám jenom takový nejasný dojem, že z Logarské doliny ukazovala šipka nějakých cca 8 km.

Slovinské silnice jsou většinou lemovány jakýmsi odpočtem km, vždy po půl kilometru. Je jasné že každý bod jsem míjel a očekával další se svatou netrpělivostí… až… se konečně přede mnou vyjevilo Pavličevo sedlo v podobě již zrušené hranice.

Opět dobíjím energii už jednou z posledních plechovek. Kolem se začíná nebezpečně blýskat. Pokračuji směle do Rakouska. Cesta už začíná tak trochu padat do hlubin a vše kolem mizí v neprostupné mlze. Pochopím to brzy. Jsem v bouřkovém mraku. No a brzy to začne. Blesky mne křižují všude. Schovám se u nějaké zavřené boudy na odpočinkovém místě. Moc odpočinku tu ale nemám. Kromě blesků začne ještě pořádně pršet. Vítr se taky přidá.

Lehám si chvilku na zem a zkouším všechny takové ty zlaté rady, než mě to přestane bavit a asi tak po hodině nekonečného blýskání a deště už vcelku nemám na rozmyšlenou. Je 1:30 v 5:45 mi jede z Klagenfurtu vlak jsem kdesi vysoko v horách a do Klagenfurtu neznámo kolik kilometrů. Buďto se spustím do té přírodní idyly a nebo si nechám ujet vlak. V podstatě se nebylo o čem rozhodovat. Nebezpečí číhalo všude.

Sjíždím tedy šílenými serpentinami do hlubin. Nevidím nic a tak se držím aspoň středovky. Důležitých bodů postupně však dosahuji, např. silnice vedoucí z Jezersk do Bad Vellach a Bad Eisen. Ani tam ale nemám od toho co se mi děje nad hlavou klid.

Proudy vody zalévají vše kolem a další se na mě nekonečně lepí. Jenomže jsem zároveň opředen kilometrovou nevědomostí a tak mi nezbývá nic jiného než absolutně pevná vůle jet a jet dokud to půjde. A tak jedu, cákám všude kolem, stále se držím středovky, pláštěnka vlaje jak u Batmana na výraz obličeje si naštěstí nevidím.

Velikým opravdu velikým štěstím bylo, že v tomto čase nebyl na silnici téměř žádný provoz a že mě nikde nepotkali Polizei. Takže míjím Bad Vellach, míjím Bad Eisen. Silnice se táhne kamsi do nekonečna, ale přeci jenom přichází jistá úleva v boji, když po několika protrpěných kilometrech vidím první šipku s nápisem Klagenfurt 23 km. 23 km to je číslo, které mi v tu chvíli spadlo z nebe. Ale ani tak si nic neodpouštím a pokračuji v jízdě za neustále stejně šílených podmínek dál.

Do Klagenfurtu dorážím zhruba ve 4 h. Hledám Bahnhof - najdu Bahnhof. Cesta skončila stylově - absolutně mokře. Převlékám se do něčeho co je jenom o trochu méně mokré než víc mokré. Pak poskakuji v hale zhruba do pěti než otevřou v Bäckerei.

Závěr

Hodnocení mé Slovinské se právě těžko vyhne tomu slovíčku "mé". Resp. co jsem si sám vymyslel to jsem si sám vyzkoušel a to jsem si sám odnesl. Z obecnějšího hlediska se jedná o trasu vcelku extrémní (při jízdě na těžko) na druhou stranu vůbec nelituji toho co se mi výměnou za ten cykloboj podařilo navštívit. Rozhodně doporučuji Krajinsky park Kolpa či související průjezd mezi Goteniškou Gorou a Sněžnikem. A rozhodně okolí Ajdovščiny.

Slovinské silnice jsou v obdobném až lepším stavu než ty naše. Resp. některé menší - na mé mapě žluté - trpí jistou rozpraskaností, ale nic hrozného. Jediné upozornění se týká silnic ještě menších - na mé mapě bílých - většinou spojující přes některé pohoří větší silnice. 2× se mi stalo, že jsem narazil na značku "Konec asfalta". Bohužel, pak jedete po kamení a s naloženým kolem to duše odnese velmi rychle.

Provoz je ve Slovinsku vcelku "pořádný". Zvláště v okolí Ljubljany. Vůbec se mi Slovinci zdáli jako silně automobilový a motorkářský národ. Na druhou stranu vše jsem projel bezkonfliktně ani se mi nezdálo, že by se někomu chtělo mě zabít.

Ve Slovinsku se rozhodně těží z turismu a taky pro to rozhodně mají víc než tisíc důvodů. Ale jak už jsem nadhodil výše v článku. Když po samotářském dni máte na výběr camp plný dětí s golfovým hřištěm a tenisovými kurty či obdobně vyhlížející akorát mnohem dražší hotel. Pak nejde snad ani o "čecháčkovské" neutrácení, ale prostě ne, ani se mi nechce do něčeho takového. Větší diferenciace nabídky by neuškodila.

…a co by ještě mohlo být zajímavé na závěr? Tak např. Jak je to s tím legendárním cyklisticky vstřícným Slovinskem? Skoro každé větší město, které jsem měl možnost navštívit a jeho slabší okolí, je vybaveno cyklopruhy. Na silnicích ale potkávám, pokud vůbec, cyklisty ve sportovním dresu prohánějících svůj silniční stroj v okolí nějakého hotelu či campu. Jiný styl téměř vůbec nepozoruji. Možná proto si vždycky vysloužím udivené pohledy a pozdrav s jistým uznáním když míjím místní cyklisty s plně naloženým kolem.

No a do vlaku z Klagenfurtu do Prahy přistupuje mladší německý pár, který se vrací z cyklovýpravy do Rumunska. Starší rakouský pár, který jede z Villachu si veze kola do Prahy a pak pokračují do Berlína. Tak to je inspirující okolí v jednom kupé. Kam příště?

Další související články: