Praděd na kole, tip na výlet

Jedno letní odpoledne přemýšlíme na zahrádce u pivka, co roupama dělat. A tak nás napadne: "Co takhle vyrazit na Praděd?" Šílený nápad se začíná rozvíjet: "A co takhle na ten Praděd dojet z Olomouce na kole." "No a na tom kole se můžeme vrátit ještě týž den zpět do Olomouce," padne za hurónského smíchu konečná verze a nápad upadne prozatím v zapomnění.

V mozku nám však červík hlodá a hlodá a potrhlý nápad se pomalu ale jistě mění ve výzvu, která se nám na mysl dere stále častěji. Nemohlo to tedy dopadnout jinak, než že jednu srpnovou sobotu sedáme na kolo a začínáme pomalu ukrajovat kilometry k nejvyšší hoře Moravy a Slezska.

Pohodlí domova opouštíme v sedm hodin ráno. Zásobeni vodou, sladkostmi, slunečními brýlemi, větrovkou a nějakou tou korunou se začínáme proplétat zatím ještě spícími ulicemi Olomouce směrem na Šternberk. Hlavní cestu vedoucí z hanácké metropole do Šternberka kvůli nebezpečnosti a velkému provozu zavrhujeme. Raději volíme poklidnou cestu přes Štěpánov.

Projedeme Liboší a za vesnicí Hnojice se mezi poli s balíky slámy rozhodujeme dle hesla - co můžeš sníst hned, neodkládej na potom, pro první přestávku. Zatím je nám docela hej, rovinatá Haná nás, co se kopců týče, moc neprověří. Pomalu ale začíná sílit vítr, a jak už bývá pravidlem, fouká vždy proti cyklistům. Šternberk objíždíme a na cestu Šternberk - Paseka se napojujeme ve vesnici Komárov. V Pasece se rozhodujeme, zda pojedeme pěkně v závětří přes Dlouhou Loučku a Ondřejov nebo se vydáme kolem sanatoria přes Sovinec.

Druhá varianta je sice náročnější, ale rozhodně zajímavější na výhledy a různorodost terénu - chvíli z kopce a chvíli zase do kopce a tak pořád dokola. Kvůli větru se po hlasování - jedna ku jednomu, demokraticky rozhodujeme pro druhou alternativu, dojet do Rýmařova přes Ondřejov. Nebudeme sice tolik vystaveni větru, ale nekonečná cesta do táhnoucího se kopce v délce několika kilometrů, psychice zrovna nepřidá.

Vzájemně se hecujeme slovy - nenadávej a šlapej, ještě tak čtyřicet kilometrů do kopce a pak pofrčíš z kopce. Po dvou občerstvovacích zastávkách se konečně táhlé mírné stoupání začíná měnit v prudší kopec. Máme z toho obrovskou radost. Ne tedy proto, že čím je cesta prudší, tím víc si chrochtáme blahem, ale protože víme, že čím je stoupák prudší, tím jsme blíže k Ondřejovu. Z Ondřejova hravě sjedeme do Rýmařova, profrčíme centrem a už se napojujeme na silnici vedoucí ze Šumperku do Bruntálu.

Během následujících pár kilometrů stihneme zdolat několik terénních vln, vyfotit se s krávami, vykonat potřebu, promasírovat sedací část a odbočit na silnici vedoucí do Malé Morávky. Při pohledu na ceduli hlásající "Praděd 20 km" se nám protočí panenky, nicméně zatneme zuby, povzbudíme se slovy, že cesta bude pořád už jen do kopce a sklon se bude už jen zhoršovat, šlápneme do pedálů a s "větrem o závod" uháníme do Morávky.

U prvního otevřeného obchodu seskakujeme z kola a doplňujeme tekutiny litrem a půl minerálky. Cyklistů šinoucích si to na Hvězdu, a potažmo až na Praděd, tady výrazně přibylo. (Většina z nich však dojede jen na Hvězdu a odtud se nechá cyklobusy vyvést na Ovčárnu.) Nabíráme tedy síly na poslední úsek, usedáme bolavou zadnicí na sedátko kola a pokračujeme směrem na Hvězdu.

Na Hvězdě nekompromisně vyháníme z hlavy myšlenku, že k vrcholu Pradědu je to ještě necelých deset kilometrů a zarputile šlapeme. Čím blíže jsme Ovčárně, tím více houstne mlha, začíná se ochlazovat a sem tam i drobně mží. Škoda, s výhledy do okolí by nám cesta k vrcholu ubíhala lépe. I když možná, že je dobře, že není nic vidět a nás tak nemusí ubíjet pohled na jen pomalu se přibližující vysílač na Pradědu. Od Ovčárny se neohroženě proplétáme mezi davy turistů, kteří míří k vrcholu pěšky a když dosahujeme rozcestí s odbočkou na Švýcárnu, je nám jasné, že Pradědu dosáhneme.

Naše dvoučlenná skupinka se od rozcestí rozrostla v tříčlennou - cyklistu, který se vydal na podobnou pouť jako my, jen to má o řádný kousek dále domů. Vyjel z Příbora a do Příbora se zase vrací. V posledním stoupáku před vrcholem mi skládá poklonu v podobě slov "ženská, co piješ, že ti to tak šlape" a mně roste sebevědomí i křídla a poslední metry zdoláváme všichni tři rychlostí nadzvukového letounu. Konečně PRADĚD. Následují rozesmáté fotografie, svačinka a čaj. Euforie však vzápětí opadá, protože si uvědomujeme, že nás čeká ještě asi 85 kilometrů. Sice se v první chvíli uklidňujeme, že cesta povede většinou z kopce, ale představa několikahodinového sezení na sedátku, nám moc lákavá nepřipadá.

Na Pradědu je počasí vskutku nevlídné, nemá smysl se déle zdržovat. Oblékáme na sebe bundy a začínáme svištět dolů. Nejprve míjíme Ovčárnu, kde ani nezastavujeme a následně i Hvězdu. Ani tady se nechceme zastavovat, tak frčíme do Malé Morávky. Až na to chladno, super jízda. V Malé Morávce se odměňujeme jedním pivem a pokračujeme zpět do Rýmařova. Z Ondřejova až do Paseky sice jedeme pořád z kopce, ale začínáme toho mít už pořádně plné zuby.

V Komárově opět odbočujeme a přes Mladějovice, Hnojice, Štěpánov a Chomoutov ukrajujeme poslední kilometry. Přesně po dvanácti hodinách konečně brzdíme před vchodem našeho domu. Nevíme jak, ale nějakým způsobem slezeme z kola, zaparkujeme je v kolárně a vylezeme do druhého patra. Na postel padneme se slovy - už nikdy více!!! Za hodinku, po osvěžující sprše a u zaslouženého pivka, padne další bláznivý nápad - příště zkusíme Mravenečník.