Pálava na kole, cyklotrasy a vinařská cyklostezka

Cykloturistika a vinařská cyklostezka na Pálavě

Večer po výšlapu Pavlovskými vrchy jsem se vrátil do autokempu Merkur. Po osprchování se začal hlásit pocit hladu. Jelikož v Campu je spousta míst, kde se dá najíst a taky se pobavit tak jsem vyrazil. U jednoho stánku přímo u jezera s výhledem na celý masív Pavlovských vrchů jsem si dal večeří. Ten výhled z hospůdky byl opravdu krásný a kochal jsem se jím až do tmy. Navíc nad Pálavou právě vyšel Měsíc v úplňku, což ten pohled ještě více obohatil zvláštním pocitem.

Už je tma. Od někudy z kempu se ozývá hudba. Jdu to prozkoumat. Diskotéka je tady opravdu skoro u každého stánku. Já ale jdu až do přední části kempu, kde dle plakátu, který jsem tady někde zahlídnul, má být živá hudba. Sednu si do jedné z mnoha místních hospůdek, dám si pivko a poslouchám hudbu a taky pozoruji lidi jak se baví. Idylka.

Ráno po nezbytných ranních činnostech vyndám z auta kolo. Smontuji ho a vyrážím. Můj plán je dojet do Lednice a pak se uvidí. Vyjedu z kempu, přejedu cestu vedoucí do Mikulova. Po hlavní silnici ale nepojedu. Už večer jsem si naplánoval trasu kolem jezer.

Asfaltová cyklostezka

Hned za cestou začíná cyklostezka. Je asfaltová a jede se po rovince. Po pravé ruce mám rozlehlou vodní plochu a nalevo jsou houštiny. Stezka je opatřena naučnými cedulemi, na kterých se dovídám o historii těchto míst, vzniku jezer o dopadu tohoto činu na přírodu o zvířatech, která tady žijí.

Čtěte také: Pálivou Pálavou na kole

Co mě nejvíc momentálně zajímá je pohled na ostrov s kostelíkem sv. Linharta. Ten zde zůstal jako jediná vzpomínka na zatopenou vesnici Mušov. Škoda jen, že se tam nedá dostat. Kdo ví jak to tam vypadá z blízka. Cestou mě zaujme mě podivná rostlina, ale nevím co to je. Vypadá jako bambule od čepice a na ní modré kvítky a taky včelka. Cestou občas zahlídnu nalevo od stezky stromy , které jsou u spodu okousané do kužele. Viděl jsem to v televizi v dokumentu o bobrech. Že by tady žili bobři? Nevím.

Dojedu až k místu, kde je na břehu taková malá jako by pláž. Na ní je spoustu ptactva. Poznávám kachny, racky, volavky a spoustu dalších ptáku, které neznám. Chtělo by to encyklopedii. Jsou tady různé laguny a místa porostlé rákosím. Dle zvuků jsou plné života.

Stezka mě přivádí k řece. Stáčím to doleva k mostu, který vede přes řeku Jihlava a po chvilce ještě přejíždím řeku Svratku. Po té jedu zpět k jezerům. Jedu houštím, tady už asfaltka není, vede tudy jen taková stezka v houští, které se občas otevře a nabídne mi výhled na jezero.

U jednoho takového výhledu mě zaujme strom, který je přímo v jezeře. Zřejmě pozůstatek toho, co tady bylo před tím, než vznikla jezera. Na stromě je plno racků. Ještě pohlednu na vzdálený ostrov s kostelem a už se nořím spět do houští. Jedu teď jako by tunelem v houští.

Strachotínský rybník

Další cesta vede po hrázi, která odděluje Strachotínský rybník od střední Věstonické nádrže, na okraj Strachotína. Do vesnice ale nejedu, pouštím se na hráz, která odděluje Věstonickou nádrž od Novomlýnské. Jezera jsou při pohledu z hráze opravdu obrovská. Opět vidím v jezeře veliké mrtvé stromy, které místo listí mají na sobě jen spoust ptáků. Zvláštní pohled.

Fouká svěží vítr, který eliminuje parno. Druhý břeh už se blíží. Opět před sebou vidím hrad Děvečky. Blížím se do míst, kde jsem již byl včera. Přijíždím do Věstonic a pokračuji podél břehu až do Pavlova a k Lednici. Za Pavlovem se mi otvírá pohled na druhou stranu Pavlovských vrchů. Opět vidím nejdříve pole plné kombajnů, za nimi vinice a Pavlov. Pěkný pohled.

Za Milovicemi mě to láká podívat se na hráz směrem k Novým Mlýnům, ale odolám. Nabírám směr Bulhary. Jde o celkem příjemnou cestu. Sem tam kopeček, většinou v lese, takže horko tady není tak nesnesitelné. V Bulharech se dám do řeči s partou cyklistů a spolu diskutujeme kudy jet dál a vyhnout se hlavní cestě. Shodnem se, že nejjednodušší to bude po hlavní cestě.

Pořád mi v hlavě hlodá myšlenka nejet po hlavní cestě. To přece není ono. Hlavní cesta vede po pravém břehu řeky Dyje. Ale podle mapy by měla vést nějaká stezka po levém břehu řeky Dyje. V Bulharech tedy přejedu most přes Dyji a ocitám se na nějaké stezce. Říkám si, že pojedu dál a pokud se budu držet blízko Dyje tak bych se ztratit neměl a do blízkosti Lednice bych dojet měl.

Vinařská cyklostezka

Po chvílí zjišťuji, že se asi mýlím. Řeku sice mám po pravé ruce, ale stezka vede lesy, nikde žádný záchytný bod. Podle mapy by tady měla být cyklostezka do Lednice, ale neumím ji najít. Bloudím, ale vracet se mi nechce. Nakonec vyjedu z lesa a mezi poli nerazím na Vinařskou cyklostezku. Je tu rozcestí, ale značky neukazují kudy do Lednice.

Značení cyklostezek by vytknul jednu věc. Cedulky mi sdělují číslo cyklostezky, takže vím, že cyklostezka je s Lednicí spojena, akorát nevím, zda jedu do Lednice nebo od Lednice.

Po jistém bloudění a průjezdu oborou jedu alejí stromů, která mě přivádí k velice zajímavému místu. K obelisku zvanému Facka z roku 1798 (informace o tomto místě viz internet). Záchytný bod. Konečně se mám na mapě čeho chytit. Pokecám tady s pár lidmi, říkají, že měli stejný problém jako já. Taky tady zabloudili. Rozloučím se a jedu dál směr Lednice.

Vyjíždím z obory. Opět branka a na ní cedule, která svými informacemi opět klame. Přejedu přes dost frekventovanou cestu a most, který vede přes Dyji do lednického areálu. Po pravé ruce vidím Minaret, ale neumím se k němu dostat přes zdejší vodní kanály. Jedu tedy po stezce až do Lednice a po uhašení žízně pokračuji na zámek.

Lednice

Je tady spoustu lidí. Nemám to rád. Navíc zákaz vjezdu na kole. Tak jdu vedle kola. Prohlížím si zámek z venku, je pěkně opravený. Chtěl bych se zajet podívat k Minaretu. Cestou narážím na další zákaz vjezdu cyklistům. Jdu tedy pěšky kolem skleníku až dolů k jezírkům. Přes jezírka v dáli vidím Minaret a před sebou další zákaz vjezdu cyklistům.

Sednu si do stínu pod nejbližší strom a přemýšlím co dál. K Minaretu je to daleko. Pěšky mi to zabere spoustu času a ztrácet čas už nemůžu. Zpět je cesta dlouhá. Vyfotografuji si tedy Minaret jen z dálky. Nic méně už jsem tam několikrát byl, tak další návštěvu vzdávám. Jdu zpět. Obdivuji obrovské stromy, které tady rostou.

Opouštím zámecký park, vytahuji mapu a plánuji cestu zpět. Plán je jasný. Chci jet zpět přes Mikulov. Musím se tedy dostat z Lednice na cyklostezku, která vede kolem lednických rybníků, které se nacházejí na jih pod Lednicí.

Již potřetí objíždím Lednici. Zjišťuji ale, že zase bloudím. Ty značka už mě štvou. Ukazují číslo stezky, což mi na mapě říká kde jsem, ale opět mi to neukazuje směr stezky. Zvláštní. Poptám se tedy lidí, kudy dál.

Hraniční zámek, rybník Nesyt

Kousek za Lednici je odbočka doprava k rybníkům. Tady do toho šlápnu trošku víc. Jedu celkem svižně po rovince. Po pravé ruce mám les a po levé ruce se rozprostírá veliký rybník. Dojedu k Hraničnímu zámku a kolem rybníku pokračuji až do vesnice Sedlec. Rybník se jmenuje Nesyt. Vesnici projedu a někde mezi touto vesnicí a Mikulovem, který se rýsuje přede mnou.

Odbočím doleva k hranici s Rakouskem. Kolem hranice vede cyklostezka opatřena tabulemi, které vypovídají o historii ostrahy státních hranic. Na tabulích se dovídám, jaké různé způsoby volili lidé k tomu, aby se za hranice dostali. Zavzpomínám na vojnu. Taky jsem byl pohraničník. Jeden z posledních v naší republice. My už jen bourali ty ploty co tady stály, tedy železnou oponu. Doporučuji tuto stezku si projet.

Mikulov, Klentnice

Na obzoru už se rýsuje mikulovský zámek a sv. Kopeček, který se týčí nad městem. V duchu si říkám, že se na kopeček musím podívat. Včera při pohledu z vrcholku Pálavy mě zaujala vesnice Klentnice, takže je rozhodnuto. Jedu se podívat tam.

Jen letmo si projdu náměstí. Prohlídku Mikulova mám naplánovanou až na zítřek a bez kola. Vymotám se z Mikulova a vyšlapu prudký kopec nad město. Je odtud pěkný výhled. Na jedné straně vidím Mikulov a na druhé straně siluetu pálavských vrchů. Opravdu krásný pohled na tento kus přírody. Kočičí skála, Stolová hora a za ní zřícenina Sirotčího hrádku.

Míjím Kočičí skálu a podél vinic pod Stolovou horou sjíždím do Klentnice, která leží na úbočí této hory. Rozhoduji se, že vyhledám restauraci, potřebuji se napít, jednu krizi jsem zažehnával již nad Mikulovem. Dávám si jedno pivo a studuji mapu. Musím vymyslet, kudy dál.

Možnosti jsou dvě. Bud pojedu zpět přes Pavlov nebo pod Klentnicí odbočím na Pernou. Přes Pernou je to blíž, tak pojedu tudy. Už mám toho celkem dost, tak to přes Pavlov riskovat nebudu. Bohužel se nedostanu do Věstonic. Podívám se tam někdy jindy…