Na kole na nejvyšší vrchol Drahanské vrchoviny

Mám velmi rád babí léto. Slunce již tak nepálí jako v létě, naopak vybarvuje listí stromů do odstínů, které provokují každého fotografa. Ranní mlhy měkce zaoblují krajinu a milosrdně zakrývají elektrická vedení, zemědělské stavby. Ochlazující se a čím dále čistější vzduch umožňuje nádherné výhledy do okolí (pokud jsme na správném místě). Stezky a chodníčky opouštějí ti, kteří si splnili svou letní relaxační povinnost a vrátili se ke svým stresujícím pracovním povinnostem a pivo chutná stejně jako v létě. No prostě nezbývá nic jiného, než někam vyrazit. Já jsem se rozhodl tentokráte provětrat horáka (a sebe) výjezdem na nejvyšší vrchol Drahanské vrchoviny - Skalky (734,7 m n.m.).

Abych se hned po ránu vyhnul automobilové dopravě v Prostějově, odkud jsem vyrazil, rozhýbával jsem se biokoridorem Hloučely, kterým vede jak červená KČT tak i jantarová cyklostezka. Ale již v Mostkovicích jsem tuto trasu opustil a na horním konci obce po hrázi přejel na pravý břeh Plumlovské přehrady, která teď začala absolvovat ozdravnou kúru plánovaným vypouštěním a vybagrováním dna přehrady z důvodu zamezení letního růstu sinic. Uvidí se za dva roky, jestli místo rozmixovaného špenátu se do přehrady vrátí čistá voda.

Ale to jsem již přijel k další hrázi, tentokráte Podhradského rybníka, který má svůj původ ve středověku a také jej nemine obdobná ozdravná kůra. Odtud je pěkný výhled na kontroverzní Plumlovský zámek. Tak jako v mnoha dalších případech, i na jeho místě stával původně od počátku 14. století zeměpanský hrad, jehož prvým vlastníkem byl nevlastní syn Přemysla Otakara II., opavský vévoda Mikuláš. A zrovna tak, jak v mnoha dalších případech, musel i tento hrad přetrpět martýrium doby husitské a později švédské plenění.

Po několika vlastnických změnách se majiteli objektu stali koncem 16. století Lichtensteinové. Přestože z něj zbyly po třicetileté válce jen ruiny, rozhodl se Karel Eusebius z Lichtensteina na jejich místě vybudovat podle vlastního návrhu honosné šlechtické sídlo - mohutný čtyřkřídlý zámek. Tímto záměrem vyvolal ostrou rodinnou výměnu názorů. Navíc jeho syn Jan Adam z Lichtensteinu označil projekt jako diletantský a po generační výměně názorů se odstěhoval do Valtic. Až dva roky po otcově smrti, přes to, že neměl o objekt žádný zájem, se rozhodl jediné postavené křídlo provizorně zastřešit. Od těch dob do dnes, tato jinak monumentální budova, vysoká 35 m, která má šest podlaží nad zemí a dvě pod zemí, vyvolává vrásky na čelech zainteresovaných. Několikrát navrhované rozebrání budovy se nerealizovalo a také dodnes se nepodařilo nalézt její dlouhodobé a smysluplné využití.

Odtud jsem pokračoval dále po pravém břehu rybníka a potom po silnici ll. třídy přes Soběsuky, Žárovice do Hamer. Na konci Hamer doleva po uzoučké asfaltce nejprve mezi chaty, potom kolem rybníka jsem konečně vjel do tajemného světa lesů a žlebů Drahanské vrchoviny. Nejprve údolím Hloučely a na odbočce s posezením jsem zamířil vlevo Repešským žlebem proti proudu Repešského potoka.

V tomto místě jsem také vnikl do vojenského prostoru, ale po této svážnici je průjezd povolený. Zde začínají husté bukové lesy, které jsou eldorádem černé zvěře, mnohokrát jsem je brzo ráno zastihl rochnit se v kalištích vedle svážnice. A tak stále nejprve mírně a od třetího posezení, kde jsem odbočil vlevo, citelným stoupáním, v Repechách až strmým, na náhorní plošinu Drahanské vrchoviny. Tady už jsem dosáhl výšky 626 m n.m. a dosáhl bodu, odkud by byly nádherné výhledy, pokud by krajina nebyla znehodnocena přítomností větrných elektráren (a pokud by "vylezlo" sluníčko, které oproti slibnému ránu se schovalo za mraky).

Tak dál a stále do kopce jsem pokračoval do Protivanova po silnici II. třídy a odtud z návsi tentokráte po žluté opět do terénu na západ. Konečně po šotolinové cestě krásnými rozlehlými loukami až na okraj lesa, kde cesta protíná mokřadní rezervaci Louky pod skalami. Po dalších několika stech metrech už v krásném smíšeném lese jsem na rozcestí Pod skalami o dbočil vpravo, tentokráte přímo na sever po modré KČT. Slušná lesní svážnice odtud nekompromisně stoupala až k prvému vrcholu - 723,9 m n.m. - Skály. Vyvýšenina se tyčí několik metrů od cesty a na ní je v hustém porostu ukryta chata Hanačka, vybudovaná v roce 1810, která za II. sv. války byla jednou ze základen partyzánského oddílu Jermak.

V okolí vrcholu jsou lesní porosty s bylinným patrem a jako blízké původním jsou chráněny přírodní rezervací Bouchenec. Jméno této rezervaci dala zaniklá středověká osada, jejíž relikt se východně od vrcholu také nachází. Dále cesta pokračovala víceméně již po vrcholové rovině. Na první křižovatce jsem si "odskočil" asi 400 metrů vlevo k prameni Punkvy. Místo je stále označené od doby natáčení televizního programu Zpět k pramenům s protagonisty p. Munzarem a Ludvíkem. Označený pramen se nachází asi 700 m n.m. Z hydrobiologického hlediska lze tento druh pramene označit jako helokren. To je takový, který vyvěrá průsakem na větší ploše (prameništní mokřady), obvykle bývá porostlý ostřicemi, mechovkami a játrovkami, na nížinách i rákosem.

Pramenné stružky se tvoří na nejníže položeném místě pramenné bažiny. Helokrenů bývá nejvíce na horách, kde spád svahu je zmírněn ve svahový odpočinek, také jsou oblíbeným místem černé a jelení zvěře. Vodu jsem raději neochutnával, po prohlídce místa jsem se vrátil na původní svážnici a pokračoval až na vrchol Skalky - 734,7 m n.m. Vrchol je plochý a zalesněný a bohužel neposkytuje výhledy. Nachází se na něm ale od roku 1995 meteorologický radar ČHMÚ, vysoký 35 m . Zařízení pracuje v automatizovaném režimu, v desetiminutovém intervalu a dokáže registrovat odrazy od oblačnosti vzdálené až 250 km. Údaje jsou využívány pro okamžitý odhad dešťových a sněhových srážek, pro případnou výstrahu před nebezpečnými meteorologickými jevy v rámci národní radarové sítě a mezinárodní výměny dat.

Protože slunce zůstávalo ukryté, otočil jsem stroj a rychlým sjezdem se vrátil na rozcestí Pod skalami, na něm zabočil vpravo, to znamená že jsem pokračoval po žluté ve směru, ve kterém jsem přijel od Protivanova až na křižovatku, kde má cesta protínala jantarovou cyklostezku, po ní jsem se vydal vlevo, a po silnici, na kterou jsem brzy narazil, opět vlevo na Skelnou Huť. Toto místo mi vždy něčím připomíná Šumavu…

Na okraji lesa se nachází relikt sklárny, která zde pracovala v letech 1760 - 1913 a poskytovala vítané pracovní příležitosti v jinak velmi chudém kraji, své uplatnění našli také dodavatelé dřevěného uhlí a potaše, jako potřebných surovin a také provozovatelé povoznictví. Kolem bývalé hutě se rozkládá velká mokřadní louka (opět chráněný přírodní výtvor), která je nejkrásnější na jaře a počátkem léta v době plného květu. Také jsem zde mnohokrát pozoroval zmije i užovky. Slunce si i nadále hovělo kdo ví kde, tak jsem si rozhodl cestou domů přidělit speciální bonus.

Zavedla mě k němu nejprve státní silnice ll. třídy přes Protivanov, Malé Hradisko a Skřivánkov, odtud dále po červené opět v terénu až na místo, kterým bylo keltské oppidum Staré Hradisko. Tento objekt, největší svého druhu na Moravě, o ploše asi 37 ha, díky svým bohatým nálezům jantaru neušel pozornosti středověké vrchnosti - např. Ladislavu z Boskovic, olomouckému biskupovi Dubraviovi, brněnskému lékaři Tomáši Jordánovi z Klausenburgu. Díky svému věhlasu se toto místo dostalo i na mapu Moravy z roku 1627 J. Á. Komenského, který ho zde označil jako "Hradisco, ubi myrrha effoditur" - Hradisko, kde se nachází myrha (jantar).

Systematický výzkum tohoto místa s nepopíratelným géniem loci začali provádět v letech 1907 - 1912 vlastivědní pracovníci muzea Boskovic F. Lipka a K. Snětina. Po dalších epizodních výzkumech K. Snětiny se rozsáhlého výzkumu ujal Státní archeologický ústav pod vedením J. Böhma ve spolupráci s Moravským zemským muzeem v Brně pod vedením J. Skutila. V poválečném období se této lokalitě dlouhodobě věnuje Archeologický ústav v Brně nejprve pod vedením J. Meduny a v poslední době M. Čižmáře. Široké spektrum odkrytých " nemovitých objektů " - valy, dvorce, dílny, pece a komunikace a hmotné nálezy jako keramika, zbraně, nástroje, žernovy, vzorky kovů, strusek a skla, jantar a osteologický materiál (kosti z úlovků a chovaných zvířat) svědčí tom, že zdejší obyvatelé nebyli žádní Asterixové a Obelixové, ale bojovníci, čilí obchodníci, řemeslníci a také koumesové, kteří vymysleli mnoho dodnes používaných předmětů.

Po procházce areálem, posezení na nejvyšším místě hradiska a chvilce čekání, jestli vítr nerozfouká mraky, protože odtud jsou jinak perfektní výhledy na Moravskou bránu, Nízký Jeseník, Zábřežskou vrchovinu, Hostýnky a Chřiby (nejspíše proto si toto místo jeho uživatelé vybrali) jsem se definitivně vybral domů, nejprve po červené do doliny potoka Okluky, ze kterého se od stejnojmenné osady stává Hloučela a dále po proudu krásným údolím Hloučely, kolem bývalých mlýnů až k prvému posezení pod Ježovým hradem a po již projeté cestě tentokrát k posezení (hospodě) na terase nad přehradou.

Zatímco jsem u zasloužené pěnivé pochoutky z Nošovic bilancoval den (75 km a mnohá náročná stoupání a sjezdy, vše na mapě KČT 86 Moravský kras a 51 Prostějovsko, Konicko a Litovelsko), objevilo se opět sluníčko… Spolkl jsem nespisovné výrazy a fráze, komu si také stěžovat a začal se věnovat úvahám, kam příště.

Znáte to, když je babí léto, slunce již tak nepálí a listí stromů je vybarveno…

» Nejnovější články, archiv