Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu III.

Naše dvoutýdenní necyklo- turistická návštěva Mexika byla součástí půlroční cykloexpedice po americkém kontinentě, jejíž počátek byl na Kubě a hlavní část se bude odehrávat na jihozápadě Spojených států Amerických.

• Předchozí část, 1.
• Předchozí část, 2.

Na tuto cyklocestu jsme se vydali s manželkou Renčou sami dva, jen na našich kolech, bez podpory jakéhokoli jiného doprovodného prostředku, vstříc všem dobrodružstvím, nástrahám i radostem, které cyklocestování přináší.

Mexiko - pohled do světa vyšší vrstvy, ke komu vlastně letíme

Pozvání do Mexika jsme dostali od Renčiny kamarádky, která v Mexico City žije již několik let se svým mexickým přítelem. Náš mexický program pro nás byl dopředu naplánován a zorganizován, aniž bychom měli možnost něco výrazněji ovlivnit. Ale což, řekli jsme si. Tak se necháme překvapit.

První dva dny trávíme vybalováním věcí po kubánské části expedice, poté odpočinkem a baštěním normálních jídel, ke kterým jsme se na Kubě nedostali. Hned první den nám naše hostitelka připravila výborné krůtí maso s bramborovým salátem. To byla ale bašta!!!

Odpočinek v luxusním extrému s Billem Clintonem

Protože jsou naši hostitelé z vyšší třídy, taková mexická smetánka trošku, vyrazili jsme sportovním Audi S-line do luxusního hotelu do Ixtapy na pacifické pobřeží. I když byl hotel nádherný, na základě nespokojenosti paní hostitelky měníme a odjíždíme do nejlepšího hotelu do Acapulca! Luxusní hotel Fairmont Princessa ve tvaru aztécké pyramidy už na první pohled budí silný obdiv. K tomu všemu všude v okolí desítky policistů a plně ozbrojených vojáků. Dozvídáme se, že v "našem" hotelu je dnes veliký sjezd bankéřů a mezi nimi nechybí ani mexický prezident či bývalý americký prezident Bill Clinton. Tak to je opravdu pecka. Kam jsme se to dostali. My, expediční cykloturisti, a teď takovýto komerční luxus… až se trošku stydíme a zároveň cítíme, že sem nepatříme. Ale byli jsme sem pozváni, tak si to musíme užít.

Hotel to je fakt parádní, je tu úplně vše. Tak komfortní a nádherný pokoj jako v pohádce jsme snad ještě neviděli. A ty snídaně a večeře…stoly plné všeho možného … až je nám z toho smutno, jaké obžerství tihle zbohatlíci tady mají a příjemní dobrosrdeční lidé na Kubě nemají moc co jíst.

Pět dní v přepychu a luxusu plného obžerství trávíme povalováním se u hotelového bazénu, odpočíváním a také skákáním do vln pacifického oceánu. V hotelovém areálu kromě restaurací, posilovny, kaváren, obchodů atd. naleznete snad úplně vše, že ani nemusíte vylézat z komplexu. Jeden večer ale vyrážíme na chviličku do centra Acapulca a obdivujeme noční život tohoto vyhlášeného letoviska.

Po pár dnech ale zjišťujeme, že tohle lenošení a nudný každodenní stereotyp není pro naše cestovatelské povahy a opravdu nechápeme, jak to někoho může bavit žít v tomto umělém světě.

Mexico City

V hlavním městě Mexika, které má mimo jiné údajně 30 miliónů obyvatel, máme v plánu zůstat několik dní a město si důkladně prohlédnout. Protože jsme ale hosty našich známých, musíme se podřídit jejich plánům a požadavkům, což znamená žádný pohyb veřejnou dopravou, všude jen osobním taxíkem, prohlídka centra komerčním turistickým autobusem s otevřenou střechou atd.

Bohužel tímto stylem mexickou metropoli téměř nepoznáte. Je to jen zevrubný pohled na budovy, ale nic více se nedozvíte a nikam neproniknete. Takže vlastně jen celý den čekáte v zácpách a to takových, že si je Evropan ani nedokáže představit. Snad jedinou opravdovou atrakcí, kterou jsme neviděli "z rychlíku", byla návštěva fantastického pavilonu motýlů, kde všude kolem vás létají stovky těchto krasavců.

Ukončení pobytu v Mexico City

Díky výše zmíněným důvodům se cítíme hrozně svázání, jak v pasti. Nic nemůžeme. Všude jsme pod dohledem jako ve školce. K tomu se přidává plno dalších drobností, kdy cítíme, že my jednoduše do světa vyšší třídy nepatříme. Paní hostitelka nám dává dost často najevo, že bez značkového oblečení jsme něco méně, že naším způsobem mohou cestovat jen "šupáci" a pořád je něco špatně. Copak jsme neprocestovateli 40 zemí a mnohdy mnohem nebezpečnějších, problematičtějších a drsnějších, abychom se neuměli o sebe postarat?! Copak si musíme hrát na nějaké snoby a nóbl lidi, abychom zapadli? Ne, to určitě nebudeme! A tak po výměně názorů dochází k radikálnímu rozhodnutí a to předčasnému ukončení našeho pobytu v Mexico City a přesunu k obyčejným lidem do Ciudad Juarez, kam už se moc těšíme.

Přesun do nejnebezpečnějšího města severní Ameriky a příjemný pobyt tam

Aby komplikací nebylo málo, tak hned na letišti zjišťujeme jeden velký "průser". A to doslova! Tak mi ten výraz, prosím, promiňte. Nechali jsme si zabukovat letenky do Juarezu, ale až na letišti na check-inu zjišťujeme, že žádný let do Juarezu se odtud nekoná. V náš čas a pod naším číslem letu se letí do města Chihuahua. Popravdě jsem si toho při bukaci v kanceláři všiml, ale bylo mi řečeno, že to je druhé letiště hned vedle Juarezu a v tom spěchu jsem se nemrkl, zda to tak je. Teď ale zjišťujeme, že Juarez je ještě o 400 km dále než Chihuahua, kam máme letenky.

Tak to je šok! Co teď? Dvě hodiny do odletu. Budeme rušit letenky? Let do Juarez je až další den a navíc z jiného letiště na druhé straně Mexico City. Váhám…volám…zjišťuji všechny možnosti. Nakonec zůstáváme u chybných letenek a letíme do města Chihuahua. Odtud z letiště taxíkem na autobusové nádraží a pak nočním autobusem se po dobu 5 hodin přesouváme do vytouženého cíle, do města Juarez. Tam na nás už ve tři hodiny ráno čekají naší hostitelé, kteří nás k sobě pozvali skrz cestovatelský server "hospitality club".

Rodina Hernandezových je strašně fajn. Z původních plánovaných dvou dní tam nakonec trávíme čtyři celé dny a to nás ještě nechtějí pustit a přemlouvají, ať zůstaneme déle. Společně s nimi vyrážíme dvakrát do USA, neboť mexický Juarez a americké El Paso jsou jako Český a polský Těšín. Poprvé míříme na nákupy a druhý den na celodenní výlet do jedinečné jeskyně Carslbad caverns ležící asi 160 mil na východ od El Pasa. Krásnější jeskyni jsem ještě neviděl a to jsem už navštívil spoustu jeskyní různě po světě. Neskutečná nádhera. Tisíce obdivuhodných vápencových útvarů různých druhů, barev a velikostí. Ne nadarmo se o téhle jeskyni tvrdí, že uchvátí každého. Je to pecka celého státu New Mexico!!!

Juarez je v již několik let považován za nejnebezpečnější město celé severní Ameriky. A proč? No proto, že zde sídlí dva velké drogové gangy, které se snaží ovládat celý drogový byznys mezi USA a Mexikem. Jak se ale dozvídáme, transportu drog na území USA bylo hodně přitíženo a drogové gangy si museli v posledních třech letech najít odbyt drog na mexickém území a hlavně tedy v okolí Juarezu.

A protože nová mexická klientela nekompenzuje stále dřívější americký odbyt, oba drogové gangy jdou proti sobě a snaží se likvidovat navzájem a převzít moc. A tak dochází k častým přestřelkám a vraždám. Jen za poslední rok bylo zabito údajně kolem 5 000 lidí! V den, co přijíždíme my, bylo zastřeleno 20 lidí. Není se tedy čemu divit, že město je plné plně ozbrojených policistů, vojenských těžkooděnců s maximální technikou, nad městem každou chvilku létají ozbrojené helikoptéry atd. Naši hostitelé nám také říkají, že hodně lidí už Juarez opustilo, že je těžké tu podnikat, neboť drogové gangy se snaží vydírat a požadují výpalné atd. Na druhou stranu ale se dozvídáme, že pokud není člověk nějak zapleten do obchodu s drogami nebo čímkoli jiným, co potřebuje drogová mafie, pak se údajně není čeho bát. A tak doufáme, že tomu tak i bude a my Juarez opustíme živí a zdraví.

Přesun do USA

Nastal čas odjezdu, a i když nám je u Hernandézových příjemně, začínají nás "svrbět nohy" a touha po poznávání a cyklocestování nás láká zvednout kotvy. Loučíme se s příjemnou rodinkou a doufáme, že jim tuto milou pohostinnost budeme moc někdy oplatit.

Na mexicko-americkou hranici vyrážíme na kolech doprovázeni Brendou v autě. To z důvodu bezpečnosti. Projíždíme čistým a upraveným městem a jediné, co narušuje klidnou atmosféru jsou všude na křižovatkách plně ozbrojení vojáci a nad námi létající helikoptéry. Připadáme si malinko jak ve válce, ale zase na druhou stranu díky téhle vojenské přítomnosti si připadáme celkem bezpečně.

Na hranicích je fronta tak na dvě hodiny. Prý ale jako vždy! My na kolech ale zácpu předbíháme celkem hladce. Doklady máme již vyřízené z předchozích vjezdů do USA a tak jediným problémem je, že jsme se snažili propašovat zakázaná jablka. Nezdařilo se a jsou nám zabavena. Naštěstí bez pokuty. Loučíme se s Mexikem a definitivně vjíždíme na našich kolech do Spojených státu Amerických, kde se odteď budeme pohybovat dalších téměř pět měsíců.

Další reportáže, fotografie a informace o probíhající cykloexpedici napříč Amerikou naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz.

• Pokračování cestopisu