Litenčická pahorkatina, putování na kole křížem krážem

Litenčická pahorkatina na kole křížem krážem

Krajinou Litenčických vrchů jsem z nejrůznějších důvodů již několikrát projížděl, ale zatím jsem ji mnoho pozornosti nevěnoval. Nedostatek, který mě docela mrzel, jsem se odhodlal odstranit a tak jsem se jedno ráno se silně neurčitým počasím, slibujícím jak slunce, tak i přeháňky nebo bouřku, vyrazil na cyklovandr do země neznámé.

Malebnou, kopcovitou krajinu je velmi pěkně vidět ze západních svahů Chřibů nebo z východních svahů Drahanské vrchoviny. Nachází se asi 12 km východně od Vyškova nebo 18 km jihozápadně od Kroměříže, z velké části na severu a západě sousedí s Hanou, na jihu se Ždánickým lesem a na východě s Chřiby.

Litenčická pahorkatina není příliš rozlehlá, pouhých 590 km², je součástí Středomoravských Karpat a skládá se z Bučovické pahorkatiny, Orlovické vrchoviny a Zdounecké brázdy. Nejvyšším vrcholem je Hradisko - 518 m n.m. a dosahuje střední nadmořské výšky 293,7 m n.m. Geologicky jsou vrchy tvořeny flyšovými souvrstvími a jsou částečně překryty spraší.

Abych krajinu co nejlépe poznal, vymyslel jsem si itinerář tak, abych hřeben Litenčických vrchů ve směru sever - jih a naopak přejel celkově čtyřikrát, po silnicích nebo cestách a stezkách značených značkami KČT. K prvému kontaktu s krásně zelenými a deštěm omytými vršky došlo v Moravských Málkovicích, kam jsem dojel po necelých třech hodinách po fádních silnicích a stezkách Hané.

Odtud již uzoučká silnice začala nejprve zlehka, později i citelně stoupat na hřeben. Nejprve zelenými poli a loukami přes Orlovice, kde kdysi stával středověký hrad řádem johanitů vystavěný a husity srovnaný se zemí, nad Orlovicemi se otevírají prvé výhledy zatím zamlžené a zamračené hlavně na sever na Hanou ale i na Hostýnky.

Po dosažení vrcholu stoupání v krásném smíšeném lese jsem nejprve přejel krátkou rovinu a posléze již začal klesat nejprve přes Zdravou Vodu, kde je dnes několik roztroušených stavení, ale v 18. a 19. století zde byly lázně využívající minerální pramen sirovodíkové vody, až do Nových Hvězdlic. Zde jsem odbočil na východ a přesunul jsem se do Chvalkovic, abych zde zahájil druhý přejezd pohoříčka, prakticky rovnoběžný s prvým, tentokrát jihoseverní.

Ale nejprve jsem částečně vyjel a částečně vystoupil na bezejmennou vyvýšeninu východně od obce, kde se nachází krásný zděný, tedy holandský, větrný mlýn (německý typ byl dřevěný, montovaný, častokrát byl uložený na velkém ložisku, což mlynáři umožnilo natáčet jej za větrem jako třeba chaloupku čarodějnice v Mrazíkovi, takový druh mlýna krásně zachovaný je k vidění třeba v Partutovicích, nebo ve skanzenech v Rožnově p. Radhoštěm nebo v Rymicích).

Tento mlýn, jehož nosná budova je postavena z cihel, vybudoval a zkonstruoval v roce 1873 Josef Vítek. Stavitel již v roce 1918 přestal spoléhat na sílu větru a nainstaloval do mlýna jako pohonnou jednotku spalovací benzínový motor, což jinde provedlo i mnoho dalších mlynářů, ale protože byl benzín drahý, mlynář ještě provedl úpravu své pohonné jednotky na koksový plyn a vodní páru. V roce 1941 zde majitelé nahradili mlecí zařízení válcovou stolicí a loupačkou.

Větrné mlýny jsou zajímavým fenoménem moravské krajiny. Dr. Calábek se v roce 1961 zabýval větrnými poměry na území bývalého Československa, výstupem jeho práce byla Mapa převládajících větrů na Moravě a ve Slezsku a Mapa četnosti bezvětří na Moravě a ve Slezsku. Oblasti se stejnými hodnotami větrných poměrů byly na mapách spojeny čárami, asi jako vrstevnicemi, do oblasti s "podnormálním výskytem bezvětří" byly zahrnuty i Litenčické vrchy, což si na základě dlouhodobého pozorování zde (a samozřejmě i jinde) uvědomili naši moudří předkové a vystavěli svá důmyslná zařízení (jen na Moravě jich bylo několik set).

Není až tak docela pravda, že tyto objekty sloužily výhradně k výrobě mouky, větrná energie se také často využívala například na výrobu krup a obilného šrotu, mletí stromové kůry a surovin na výrobu střelného prachu, stloukání plsti a pohon jednotek na řezání a opracovávání dřeva. Například i tak populární a fotogenické mlýny v Nizozemí vlastně žádnými mlýny nejsou a nebyly, větrná energie, kterou zachytily a přeměnily na mechanickou práci, poháněla mohutná čerpadla, která odsávala vodu z nízko položených území tohoto království.

Krátké pokochání se krajinou, které nevyzpytatelné počasí na chvíli umožnilo, zpět do vsi a teď už na sever po červené KČT uzoučkou účelovou asfaltkou citelně stoupající až na okraj lesa k pěknému altánu s mapou, odkud se otevřely aspoň na chvíli velmi pěkné výhledy na Chřiby, Ždánický les, Drahanskou vrchovinu a v dáli bylo tušit i Pálavu.

Nerad jsem opustil toto místo, ale čekal mě ještě velký kus cesty, takže přes nevýrazný plochý zalesněný vrchol - Hradisko 518 m n.m., kde se dnes nachází radiokomunikační objekty, stále po úzké a příjemné asfaltce až na prvé rozcestí - Oupaly (449 m n.m.), kde jsem odbočil jak jinak než na východ po zelené KČT, abych se dostal do pozice k dalšímu, severojižnímu překonání vrchoviny.

V nádherném čistém lese mě překvapilo nebývalé množství mravenišť, některá dosahovala výšku až 140 cm a evidentně v nich panoval velmi čilý ruch. Pokud se pozorovatel přiblížil blíže, než se mravencům líbilo, velmi brzo se seznámil s kusadly a kyselinou mravenčí zdejších osadníků. Někde jsem kdysi četl, že taková vysoká koncentrace mravenišť signalizuje velmi čisté a nezatížené prostředí, takže nezbývá než doufat, že takovým zůstane co nejdéle.

Méně zajímavým a příjemným bylo zjištění, že skončila příjemná asfaltka a začíná prokousávání se po vydatných předcházejících deštích silně rozmáčenou lesní cestou, brodění vodou (v lese!) i bahnem na další křižovatku Nad Kozojedskem (396 m n.m.). Odsud pokračuji a sever po žluté KČT (taktéž cesta partyzánské skupiny Olga) stále stejným marastem, který byl "vylepšený" v údolí se rozlévajícím se Švábským potokem, kolem několika rybníků, ve kterých bylo tolik vody, až přetékaly hráze. Dále kolem několika zrušených rybníků, po kterých zůstaly pouze hráze a v terénu stále čitelného vodního kanálu až k hospodářskému dvoru Švábsko, který stojí na místě bývalé vesnice Šváby. Zde skončilo bahenní terénní trápení, začala opět lesní asfaltka.

Po ní už jsem po očištění největšího blátivého nánosu z kola a z noh pokračoval až k silnici spojující Morkovice a Litenčice a dále jsem se samozřejmě pustil na jih nyní už ke třetímu přejezdu (opět severojižnímu) Litenčické pahorkatiny. Přes hospodářskou usedlost Skavsko, výjezd opět na hlavní hřeben a na okraji lesa teď už nad Litenčicemi výhledy, tentokráte na Hradisko z jiné pozice, na Ždánický les, částečně na Chřiby a svižný sjezd do Litenčic, které daly jméno této pahorkatině.

V městečku se nachází zámek se starými gotickými kořeny, který by po důkladné rekonstrukci evidentně byl velmi pěkný, v současné době je stále poznamenán stopami ještě nedávného hospodářského využívání. Za II. sv. války zde sídlilo speciální německé komando pro boj s partyzány, kteří v tomto regionu byli taktéž nebývale aktivní. Z řady bývalých majitelů zámku vybočoval v 18. století František Josef Filip svobodný pán Thonsern, který na zámku vykonával na svou dobu neobvyklé pokusy s elektřinou. Zdejší velmi pěkná hospoda mi umožnila oddech a doplnění tekutin nebývale kvalitní značkou, obsluha byla natolik tolerantní, že si nevšímala blátivého nánosu na mých nohách a kole, na druhou stranu je pravda, že na pěkné zahradě s posezením jsem byl (a konzumoval) sám.

Aktivní obsluha, uspokojivý výběr nápojů a také to, že počasí se konečně umoudřilo mě také vylepšilo náladu a mohl jsem spokojeně vyrazit opět na východ, tentokrát do Hoštic, abych zde zahájil dnes poslední, opět jihoseverní přejezd pahorkatiny. V této malebné vesnici je také menší zámek, dnes v soukromém vlastnictví, což se pozitivně odráží na jeho velmi pěkném vzhledu a také v parku bylo vidět mnoho vykonané práce. V tomto zámku se partyzánům skupiny Olga během ll. světové války podařil úlovek dvou velkých ryb - generála, velitele tankové divize SS a šéfa kroměřížského gestapa. Kdyby tuto vesnici navštívil dnes pan Troška, mohl by analogicky s tou jihočeskou vzhledem k plodinám pěstovaným v tomto kraji natočit film, který by se mohl jmenovat Slunce, švestky, slivovice…

Od zámku jsem zamířil na sever, opět po žluté KČT a opět po chodníku partyzánské skupiny Olga, stoupající cesta vedla nádhernou dlouhou asi 200 let starou kaštanovou alejí, která se táhne směrem na Morkovice, je zde ještě jedna, pro změnu směrem na Zdislavice. Velmi sympatické bylo zjištění, že v mezerách po starých uhynulých nebo vyvrácených stromech byly již zasazeny mladé kaštany a ty časem zacelí mezeru v řadě impozantních stromů. Vzhledem k tomu, že alej nelemuje silnici pro auta, vede loukami a krajem lesa, určitě nebude vykácena (jak je dnes tak oblíbené a stupidně zdůvodňované) a bude velmi dlouho přinášet radost poutníkům. Během neustálého stoupání se naskytly opět velmi pěkné výhledy jak na Litenčickou pahorkatinu tak i na Chřiby, kde v hřebenu bylo dobře rozeznatelné Brdo 587 m n.m. se svou rozhlednou, nejvyšší vrchol tohoto tajemného pohoří.

Na vrcholu stoupání, teď již ve velmi pěkném lese se nachází obydlená hájovna, od ní je možné vyrazit různými směry, já si vybral neznačenou a podle mapy zpevněnou cestu, která vedla přímo na sever, avšak oproti očekávání mi i ona " dopřála " další 2 km boje s blátem, ale to nebylo výjimečně způsobeno deštěm ale přibližováním vytěženého dřeva. Každá trampota má svou mez a již zde byla silnice spojující Troubky s Morkovicemi.

Po ní jsem se pustil na západ, přes Slížany do Morkovic, kde jsem si chtěl ještě prohlédnout vzácnou památku svědčící o výkonu spravedlnosti ve středověku v tomto regionu - kamenný pranýř. Toto "zařízení" se dnes nenachází na původním místě, pranýř byl sem totiž přenesen z místa, kde se vykonávaly tresty. Jeho součástí je i kámen, na který si musel odsouzenec cestou stoupnout a byl mu přečten rozsudek. O provozu na popravišti i využívání pranýře v dřívějších dobách (což je obrovská škoda, neboť i dnes by našel široké uplatnění, jeho klienty bych viděl především z řad současné politické reprezentace) svědčí zápisy ve zdejší krevní knize.

V Morkovicích jsem ukončil dnešní zdolávání Litenčických vrchů, čekal mě ještě otravný přesun Hanou domů. Ač malé, je toto pohoříčko velmi pěkné, dalo by se říct malý bratříček Chřibů. Malebná krajina, výhledy, velmi pěkné lesy (ta voda určitě jednou vyschne), plno zajímavostí, to vše při její neznámosti z ní dělá atraktivní cíl návštěv ve všech ročních obdobích.

Pokud se do těchto kopců někdo nevypraví na kolech, nejlépe se sem dá dopravit nejspíše autem z Vyškova nebo Kroměříže, potom ho nechat v některé vesnici na okraji oblasti a dále už se jen toulat podle libosti. Doma jsem do cancáku připsal dalších 103 pěkných km, o cestě jsem se radil s mapou KČT 1 : 50 000 č. 89 - 90 , Slovácko, Chřiby a jižní Haná.