Hory Iberského poloostrova na kole, cykloexpedice

Na kole na střechu Portugalska a Španělska

Množstvím kopců a hor příroda na Iberském poloostrově nijak nešetřila, na kráse je však možná trošičku ošidila. Vnitrozemská pohoří jsou díky svému značnému stáří většinou ploché nebo zaoblené vyprahlé kopce. Charakter velehorských štítů si zachovávají mladší pohoří poblíž severního a jižního pobřeží. I když hory příliš nehýří barvami, pestrostí, nebo rozmanitostí, učarují pozornému nespěchajícímu návštěvníkovi svou zvláštní osobitostí, velebným a tichým poklidem, se kterým čelí žáru jižního slunce a snad nikdy neutichajícímu povětří.

Cesta tam

… byla docela náročná. Pro svoji dvouměsíční cyklistickou sólojízdu na někdejší konec světa, tedy portugalské pobřeží Atlantiku, jsem zvolil možná trochu netradiční provedení. Nebudu se vyhýbat horám, naopak se jim chci co nejvíc věnovat a pokusit se vyjet nebo pěšky vystoupit na některé zajímavé kopce. A tak jsem na konci dubna klepal kosu na úpatí německých Alp, podélně projel členité vápencové pohoří Jura v severním Švýcarsku a v krásném sopečném pohoří Massif Central ve Francii se podařilo vystoupit na jeho nejvyšší horu Puy de Sancy.

Bránou do Iberského poloostrova jsou pyrenejské průsmyky. Na úpatí Pyrenejí jsem se ocitl v půli května, v horách ještě ležela spousta sněhu, počasí nic moc. Prozatím jsem Pyreneje jenom přejel, hlavní trháky výpravy by měly proběhnout až cestou zpět. Déšť a studený vítr, to byly první dojmy ze Španělska. Jeho středem se prostírá Meseta - rozsáhlá travnatá náhorní planina ve výšce až 1 000 m, kraj zemědělství, pastevectví a poloopuštěných vesnic. Tady si mě pro změnu vychutnával na dlouhých a táhlých stoupáních silný protivítr.

Slunečné a příjemně teplé počasí na sebe nechaly čekat až kamsi na španělsko - portugalské pomezí. Ale to už se konečně dostávám k prvnímu velkému cykovýstupu, který proběhl v pohoří Serra da Estrella, nejvyšších a také asi nejkrásnějším horách Portugalska.

Serra da Estrella, pohoří hvězdy, 25. den jízdy

První portugalská noc mě překvapila ranní jinovatkou. Přejezd pohoří Serra da Estrella z východu na západ zahajuji v městečku Covilhã (650 m). Hory se zdálky jevily jako nudné, táhlé, šedohnědé, vyprahlé kopce. O tom, jak první dojem klame, se přesvědčím už za malou chvíli. Podle mé málo podrobné mapy má silnice docela blízko míjet nejvyšší bod pohoří Torre (1 991 m). Chci se na něj nějak dostat, ale o možnostech výstupu nevím vůbec nic.

Silnice klikatící se vyprahlým borovým lesem ve spolupráci s poledním žárem ze mě ždímá hektolitry potu. Náhle borový les končí. Docela nedávno ho sežehnul obrovský požár, o čemž svědčí ohořelé pahýly stromů. Oheň odkryl bizardní žulové skály, věže, balvany a plošiny, dlouhodobou erozí ohlazené do oblých nebo přímo kulatých tvarů. Kamennému divadlu vdechují život právě rozkvetlé pestrobarevné subtropické keře. Popelem lehla i vesnice Penhas de Saúde v polovině stoupání. Holé zdi domů ještě nestačili zbourat, někde už rostou nové. Odtud jsem také poprvé spatřil vlastní vrchol Torre. Nahoře jsou vidět jakési věže s kupolí, zřejmě hvězdářské observatoře. To mě povzbuzuje, k nim musí vést nějaká cesta.

Po krátkém sjezdu přichází nejhezčí úsek stoupání. Silnice se zařezává do úpatí několik set metrů vysokých severních stěn, které těmto horám propůjčují vzhled velehor. Ve stínu hlubokých skalních štěrbin ještě živoří poslední zbytky sněhu. Asi kilometrová odbočka mě přivádí na samotný vrchol. Ten byl bohužel připraven o veškerou horskou romantiku. Drtivá většina návštěvníků se sem dopraví autem nebo autobusem a s hlukem pak míří do restaurace vedle zchátralých kopulí observatoří.

Končí tu také sedačková lanovka. Usazuji se na kameni kus stranou od toho humbuku, abych v klidu vstřebal dojmy z krásného stoupání. Necelých 20 km délky a téměř 1 400 metrů převýšení. Takový kopec by se neztratil ani v Alpách! Kdyby Portugalci nevlastnili Azory s kopcem Pico (2 320 m), byla by Torre nevyšší horou země. Používám název Torre, protože jsem ho viděl na štítu restaurace a některých místních cedulích, ale v mém autoatlasu uvádějí název Malhão a ve většině běžných atlasů jméno Estrella.

Cestou z vrcholu na západ se silnice několik kilometrů vine po náhorním plató Serra de Estrelly. Překvapivě svěží zelená tráva skrývá několik malých jezírek. Během dlouhého sjezdu co chvíli zastavuji a lezu na velké zaoblené balvany. Fotím skalní mísy na jejich vrcholu pro tátu geologa. Tolik projevů mrazového zvětrávání a drsného horského podnebí vůbec bych v Portugalsku rozhodně nečekal. Dole ve vesnici Sabugueiro ve výlohách mnoha obchodů ještě komusi nabízejí sjezdovky a dětské pekáče. I tady na západní straně pohoří se příroda pomalu vzpamatovává z velkého požáru. Na noc vyvádím kolo kus nad silnici na hranici mezi spáleništěm a lesem kaštanovníků, kde si spaní rozdělávám přímo na štěrkové cestě.

Hned po ulehnutí mě vylekala smečka psů. Vyloupli se z blízkého houští a chvíli na mě výhružně štěkají, než zase zmizí ve tmě. Zpráva o neznámém pobudovi se ale rychle roznesla a tak si na mě, jeden po druhém, přijdou zaštěkat psi snad z celé vesnice.

Na bývalém konci světa

Polodivokých psů žije v Portugalsku docela dost. Několik jich vyzkoušelo moje sprinterské schopnosti při cestě na mys Cabo da Roca, nejzápadnější bod evropského kontinentu. Mys Cabo da Roca byl vratný bod výpravy a docela působivé místo. Několik desítek metrů pod věží majáku se o skalní stěnu tříští nedozírná modř Atlantiku. Odtud jsem zamířil do Španělského pohoří Sierra Nevada, takže na jihovýchod. To znamenalo znovu přejet Portugalsko a pak především vyprahlé hory věhlasné Andalusie. Tam už jsem schytal pořádná horka.

Sierra Nevada - na střechu poloostrova

Stejně jako Portugalsko ani Španělsko nemá na své pevnině nejvyšší horu, tou je sopka Pico de Teide na Kanárských ostrovech. Nicméně díky 3 482 m vysokému Mulhacénu je Sierra Nevada bezpečně nejvyšším pohořím Iberského poloostrova a po Alpách druhým v Evropě. Z Granady směrem k moři na jih protíná Sierra Nevadu vysokohorská silnice míjející nejvyšší vrcholy pohoří. Díky tomu, že se po ní dá vyjet až na vrchol Veleta do výšky 3 398 m, je v některé literatuře uváděna jako nejvýše položená silnice v Evropě. Nechal jsem se jí zlákat k dalšímu velkému cyklovýstupu.

27. května, 34. den jízdy

Podle mého autoatlasu má být silnice sjízdná od června do prosince. Teď na konci května proto objíždím pohoří z Granady směrem na jih. Věřím, že slunce už stačilo na jižních svazích rozpustit sníh a že odtud budu mít mnohem větší šanci dostat se po této silnici do nejvyšších částí pohoří. Chci se pokusit hlavně o nejvyšší vrchol Mulhacén.

V pozdním odpoledni začínám nastoupávat z městečka Orgíva (450 m) a ještě během podvečera se mi daří dopachtit se na okraj vesnice Pampaneira ve výšce nějakých 1 000 m. Trochu řeším problém se spaním. Strmé svahy na obou stranách silnice pokrývají neprostupné stromy a keře. Jediná šance bude se na noc uložit u jednoho z osamocených domků. Vybírám si rozestavěnou vilku vysoko nad silnicí. Rovné místo poskytuje prudká zatáčka prašné cesty kousek pod novostavbou. Do jejího interiéru, plného stavbařské špíny, se uchýlím jen v případě nepohody.

Vzhůru na Mulhacén

Druhý den ráno je mým prvním úkolem schovat někam bagáž, abych mohl jet nalehko. Hned první pokus na malé benzínce vychází. Tašky mám složit u dveří vedlejšího domku, ochotný pumpař je pak prý zamkne dovnitř.

Konečně tedy vyrážím plný nedočkavosti jen s lehoučkým šusťákovým batohem, který s sebou vezu pro podobné příležitosti. V poslední vesnici Capileira kupuji trochu jídla a obkresluji si z podrobné nástěnné mapy schéma výstupu na Mulhacén. Doufám, že praxe bude stejně jednoduchá jako teorie: vyjet na kole k chatě u jezera Laguna de la Caldera a odtud pěšky dohopsat posledních pár set metrů. Z vesnice stoupá úzká rozbitá silnička předlouho borovicovým lesem, kde se nečekaně mění v prašnou pistu. Závora přes cestu u infocentra národního parku znamená stop pro motoristy. To je jenom dobře. Už mi lezli na nervy s mračny prachu, která za sebou zvedali.

Jakmile vyjedu z lesa, mám před sebou vrcholy Sierra Nevady jako na dlani. Takhle asi jednou bude vypadat cyklistika na Měsíci… Když odmyslím několik druhů nenápadných květin, zůstane moře šedohnědých kamenů a skal. O Mulhacénu platí pravidlo, že nejvyšší kopce nebývají nejhezčí. Odtud vypadá jako slehlá hromada suti. Naopak některé ostatní kopce, především Veleta, mají špičatý tvar velehorských štítů. Na posledních několika kilometrech se kvalita cesty prudce zhoršuje. Velké ostré kameny brání v rychlé a pohodlné jízdě. Ještě, že jsem nevyrazil z Granady na přejezd celé silnice! S bagáží by to tu byla pěkná pakárna.

Odpoledne dorážím k chatě Vivac de la Caldera (3 080 m) . Název Laguna de la Caldera pro jezero kousek od chaty je více než příznačný. Hluboký skalnatý kotel se sněhovými splazy, ve kterém se jezero skrývá, vypadá od chaty opravdu jako sopečný kráter. V chatě je možné zadarmo přespat na palandách, čehož využívá skupinka horolezců. Nechávám tu své kolo a vydávám se na krátký pěší výstup na vršek Mulhacénu. Závěrečných 400 výškových metrů vyhlíží od chaty jako pohodová vycházka po pěšině mezi sutí, ale první dojem trochu klame.

Vlivem rychlého výjezdu do nadmořské výšky přes 3 000 m se zadýchávám víc, než by se mi při takové procházce líbilo. Stezka vede z části po hřebeni s výhledy do zvětralých severních stěn. Zvedám a prohlížím si kameny ze suti. Třpytící se krystalická břidlice je kropenatá červenohnědými tečkami zvětralých granátů.

Těsně pod vrcholem stojí pobořené zbytky jakýchsi staveb. Nejvyšší bod Mulhacénu označuje malá kaplička, kde lidé nechávají spousty upomínkových předmětů. Měl bych mít radost. Měl bych být šťastný. Ne, že bych nebyl, ale nějak se do toho nemůžu dostat. Tímhle výstupem jsem možná završil několik posledních let svého snažení. Už dlouho jsem si přál zdolat nějaký velký a vzdálený kopec takovým stylem - z domů až na vrchol jen vlastními silami.

Neubráním se lehké tísni při pomyšlení na domov, zvláště když se podívám na to moře hnědých vyprahlých kopců na východě, které mě čekají. A tak tu s těmi zvláštními smíšenými pocity poskakuji po vrcholových skalkách. Koukám, fotím přemýšlím. Sierra Nevadu nedokážu přirovnat k žádným horám, které jsem zatím viděl. Nejsou to zdaleka nejhezčí hory, každopádně však neobyčejně svébytné.

Sestup a sjezd probíhají po stejné trase. Od chaty Vivac de la Caldera se dá po cestě pokračovat těsně pod hlavním hřebenem na Veletu, kde se napojuje na severní silnici z Granady. Nabízí se tu exkluzivní vysokohorský přejezd, ale ani na Veletu už to dnes nestihnu, snad někdy příště. Cestou dolů mě upoutává tabule na jednom vyhlídkovém místě. Podle ní má být za dobré viditelnosti vidět až pohoří Rif v Africe. Mně se dnes daří sotva rozeznat španělské pobřeží Středozemního moře o tři výškové kilometry níže.

Dole u benzinové pumpy mě čeká nemilé překvapení. Pumpař se vůbec neobtěžoval zamknout moji bagáž, takže se tu celý den povalovala před zraky mnoha lidí. Naštěstí se nic neztratilo. Dnešek si zaslouží pivko. Kupuji dvě plechovky španělského Crozampa a sjíždím přespat na stejné místo jako včera. Na rozdíl od včerejška ještě v domě účinkuje zedník, ale proti mému přenocování nic nenamítá. Dnešní cyklostatistika je velmi jednoduchá: 35 km do kopce a 35 km s kopce. Když připočtu včerejší podvečer, mělo celé stoupání 50 km a překonalo 2,5 km převýšení.

Cestou domů

… se nic příliš zvláštního nestalo. Tedy pokud nebudu považovat za zvláštní krásné a neuvěřitelně stálé počasí. Pyrenejské a alpské průsmyky čertovsky zabolely a učarovaly zároveň. Vydalo by to všechno ještě na román, ale vzhledem k výše zmíněným hydrometeorologickým podmínkám román možná trochu zdlouhavý a jednotvárný.