Přes Úvalno a Cvilín do Hynčic a na chatu Valštejn

Je pátek. Před sebou mám tři dny volna. Můj plán zní: dojet na chatu na Valštejn kousek nacházející se kousek od Města Albrechtice a tam strávit pár volných dní touláním se na kole po okolí. Plán je to skvělý, akorát že od rána lije jako z konve. Po prozkoumání předpovědních map na internetu usuzuji, že by se počasí mohlo umoudřit a kolem poledne bych mohl vyrazit. A skutečně po druhé hodině odpolední se dělá hezky. Čeká mě asi padesát kilometrů šlapání.

Vyrážím ze Stěbořic u Opavy. Má cesta směřuje na Krnov. Cestu vzhledem k tomu, že už je odpoledne, volím trasu po hlavní nezajímavé, ale rychlé cestě do Krnova. Což je asi 25 km. Jede se pořád po rovince. I tak je podél této cesty spoustu zajímavých míst, které stojí za to prozkoumat. Bohužel dnes to neudělám. Rychle míjím rozhlednu s mauzoleem Hanse Kudlicha v Úvalně, zříceninu hradu Šelenburg a taky poutní místo nad Krnovem, tedy Cvilín s rozhlednou.

Přijíždím do Krnova, krásného město na hranicích s Polskem. V Krnově si vždy dávám menší pauzu. Tentokrát chci pauzu věnovat místu, o kterém si myslím, že o něm moc lidí neví. Krnováci to místo znají, ale přespolní asi ne. Jde o místní Synagogu. Objevil jsem ji tady při své poslední cestě. Dlouho jsem na tuto stavbu nechápavě zíral. Znám osud opavské a jiných synagog v Evropě. No prostě nádherná stavba. Stojí tady v celé své kráse dodnes a pohled na ní je úchvatný. Dovnitř jsem se bohužel nedostal ani neznám její historii. Tak jen zírám na to zjevení. A soucítím s tím co se židům a nejen jim během druhé světové války stalo.

Nicméně jak se takhle Krnovem toulám tak vidím na obloze, že se asi bude něco dít. Žene se bouřka. Zakotvím tedy v jedné zdejší hospůdce. Dám si pivo a čekám až bouře přejde. Ale nic se neděje tak tedy vyrážím dál. Přesto na Konci Krnova mě přepadne další bouře …

Město Albrechtice

Mířím do Albrechtic. Vím, že cesta z Krnova do Albrechtic je velice příjemná. Jede se po rovince kolem řeky Opavice vesničkami, které tuto cestu lemují. Jezdím tudy rád. Je tady klid, hezká příroda, klidná místečka, prostě je tady pohoda. Projíždím Chomýžem, Krásnými Loučkami, pak přes Linhartovy kolem zámku, který když jsem tady jel po prvé byl jen ruinou ale dnes je to krásné sídlo tuším že umělců.

Dále jedu přes osadu Opavice. Mimo to často odbočuji do Polska. Ale vždy se brzy vracím k nám, protože Polsko se mi tady zdá být smutné. Projedu tedy touto krajinou a před sebou vidím Město Albrechtice. Opět krásné, klidné pohraniční městečko. Chvíli se toulám po náměstí, udělám pár fotek a vyrážím dál. Směr Hynčice a Valjšten. Do Valštejnu je to ještě asi deset km. Což je v pohodě, jen ta děsivá mračna dávají tušit bouři. Vynechám tedy albrechtické koupaliště, kde jsem se chtěl osvěžit a spěchám dál na chatu na Valštejn. Do Hynčic dojedu v pohodě, ale když odbočím na Valštejn tak začíná opět pršet.

Říkám si, že těch pár kilometrů již zvládnu i za deště. Tak tedy vjíždím do zdejšího časem zapomenutého údolí. Pršet záhy přestane a mě se naskytne úžasný pohled na zdejší kopce, kde se pasou krávy a nad nimi se klene nádherná pestrobarevná duha. Chvilku se tou idylkou pokochám a spěchám dál na chatu, kde dnešní putování zakončím opékáním, popíjení piva a hlavně povídáním s přáteli.

Kraví hora a Solná hora

Ráno vstávám v 6 hodin. Den je pochmurný. Venku 6°. Tak znova zaléhám. Znovu vstávám v deset. Ted již je den jako vymalovaný. Sice stále zima, ale to nevadí. Mým dnešním cílem je Rejvíz. Přátelům říkám ahoj, ale zbytečně, všichni ještě spí. Tak se po tichu vytratím a mířím ven. Tady začíná opravdu zajímavý den. Volím cestu, kterou mnoho lidí nezná. Vyrážím od chajdy. Nejdříve mě čeká stoupaní ke zdejší opuštěné kapličce. Kapličce, kterou kdysi opravil člověk, díky kterému sem jezdívám.

Dojedu ke kapličce zavzpomínám na toho člověka. Stoupám dál nad kapličku až ke zvoničce. Takový malý turistický altánek s mapou a značením, aby turisté nezabloudili. Na tom altánku je dřevěná zvonička se zvonem, který je taky ze dřeva. Je to atrapa , ale pěkná. Toto místo se jmenuje Kraví hora (724 m). Tady sedávám na jaře, v létě, na podzim a zažil jsem tady i pravou fantastickou zimní bouři, kdy vidíte jen bílou tmu.

Dále se stoupá do kopce po žluté značce. Hřeben, na který vystoupám, je zprvu holý, takže se mi naskytují krásné výhledy na zdejší neopakovatelnou krajinu. Vidím pastviny plné krav a za tím vším v dálce siluetu Cvilína a Krnova pod ním. Vše je v oparu a nějak pohádkově začleněno do krajiny. Další cesta vede lesem a je poněkud zdlouhavá. Je to samé klesání a hlavně stoupání, občas se naskytne krásný výhled na Osoblažsko, nicméně tohle není můj cíl. Mým dnešním cílem je Rejvíz. Ovšem než se dostanu na Rejvíz tak musím nejprve zdolat Solnou horu, pak Kutný vrch a po té dojet do Heřmanovic a nad Horní Údolí.

Přes Hraniční vrch na Heřmanovice

Ze Solné hory (868 m) se výhledy nekonají. Nicméně je to nejvyšší bod v okolních lesích. Při sjezdu z Solné hory potkávám v lese horaly stahující s pomocí koní dřevo. Chvilku je pozoruji a vidím, že tohle je opravdu dřina. Vyfotím si je a spěchám dál. Pak sjíždím na Kutný vrch přes Hraniční vrch a pokračuji dál na Heřmanovice. Cestou občas les ustoupí a otevírají se výhledy na Jeseníky. Vidím Praděd. Z úplně jiného pohledu než jsem zvyklý od Opavy. Zastavím a inhaluji ty pohledy.

Tuším, že jedu dost vysoko a po chvílí, kdy vyjedu z lesa se mi naskytne překrásný výhled. Pod sebou vidím dolinu, do které musím sjet. Heřmanovice. Nalevo opět vidím Praděd, napravo Zlaté Hory a pod sebou dole v údolí pastviny a krávy. Tady trošku bloudím. Sjedu ze značené stezky. Ale říkám si - musíš se dostat dolů. Pouštím se dolů po pastvině, občas jedu, občas jdu raději pěšky. Nad Heřmanovicemi vidím nějaký kostelík. V mapě se dočtu, že jde o poutní místo Pany Marie pomocné. Kousek pod ní vidím těžební věže zlatorudné štoly a v dáli vidím Zlaté Hory.

Velebný pán a elektrický ohradník

Jako již mnohokrát narážím opět na elektricky ohradník. Jenže tentokrát jej musím překonat. Hledám tedy vhodné místo. Hned za ohradníkem vede asfaltka směrem na Heřmanovice. Jak ale překonat ohradník? Je v něm proud? Nevím. Nakonec sundám batoh a jím přizvednu vrchní drát. Spodní přišlápnu a tím vším prostrčím kolo. To se povede. A teď já. Stale mám v mysli jednu scénku z Troškova filmu jak velebný pán překračuje takový ohradník. Toto ovšem riskovat nechci. Zkouším se tedy podplazit. Což se mi taky povede. Ale když tak podlézám tak najednou cítím měkko pod nohama. Kouknu na to a vidím, že stojím v kravském lejnu. A to až po kotníky. Čistím boty, nadávám, ale po té co mě to přejde. Pokračuji dál.

Velké Mechové jezírko

Sjíždím již už po asfaltce k Heřmanovicím. Ale tam nedojedu. Vydávám se na stezku jež vede nad Heřmanovicemi. Pořád stoupám lesem do kopce. Jedu kamenitou stezkou. Nyní již po zelené. Stále lesem. Ztrácím přehled o tom, kde jsem. Ale najednou vyjedu z lesa a napravo dole pod sebou vidím krásný kamenný kostel a pod ním nějakou vesnici. Koukám do mapy a zjišťuji, že jde o Horní Údolí. Je to asi nejhezčí pohled z celého výletu.

Vidím vesničku jež se pode mnou topí v zeleni. Z toho vyčnívá kostel a nad ním kopce porostlé lesem. Chvilku na tu krásnou siluetu koukám, ale musím dál. Dostanu se na rozcestník nad Horním Údolím. Tady najdu modrou značku, která vede na Rejvíz a tímto směrem vyrážím. Podle cedule vjíždím do Olomouckého kraje. Jedu dál lesem po modré. Přes les dojedu na Starý Rejvíz. Tady je jen pár chat. Projedu to vidím nějakou odbočku do lesa. Jedu tam a nacházím ceduli s mapou. Zjišťuji, že k Mechovému jezírku vede i jiná než oficiální cesta. Jedu tedy po této neoficiální stezce až na místo, kde se musí odbočit do hustého lesa. Odbočím na stezku, ale na kole již nejedu. Pokračuji pěšky jelikož je tady plno kořenů, po kterých se jet nedá.

Je to pěkná cestička hustým lesem. Všude do kola jsou mokřady a různé tůňky, na kterých hra světel a stínů vytváří krásné scenérie. No a když tou stezkou tak jdu, fotím a tahám kolo přes různé překážky najednou upadnu v úlek. Chci udělat krok do předu, ale místo toho skočím o kus zpět. Vylekal mě zmije. Chtěl jsem udělat krok, ale pod botou vidím hada z vystižným klikyhákem na zádech. Zmije nebyla moc velká, přesto mě ale kompletně rozhodila. Dokonce se mi chvilku zdálo, že na mě kouká a čeká co udělám. Po chvilce se však odplazila a já s velkými rozpaky pokračuji dál. Potkávám nějakou rodinku s dětmi a se psy. Upozorním je na tu zmiji. Jsou zdejší a prý zmije je tady běžná…

Za chvíli dorazím k místu, odkud se jde k Velkému mechovému jezírku. Tady u pokladny (platí se 20 Kč) musím zanechat kolo a zbývající necelý kilometr jdu pěšky po dřevěných lávkách, které tady jsou. Překvapuje mě, kolik je tady lidí mluvící různými jazyky. Dojdu k jezírku. Jeho hladina je krásně temná, odráží se v ní okolní vegetace a modré nebe. Fotím si jezírko. V tom se kolem mě prožene divoká kachna a asi deset malých kachňátek. Ženou si to na jezírko. Je to krásný pohled na čistou přírodu. Jezero vůbec na mě dělá takový trochu tajemný dojem. Temná hladina, dokola nepropustný les, prostě je to tady zvláštní a krásné.

Zpáteční cesta

Ale musím zpět, čeká mě ještě asi 30 km zpět na chatu. Navíc se chci vracet jinou cestou. Vyzvednu kolo u pokladny, zajedu do malebné osady Rejvíz, kde se občerstvím. Je tady malý kostelík a plno penziónů. A také jedna restaurace, kde mají zvláštní židle. Jsou vyřezávané a každá v minulosti měla svého majitele jehož podobizna byla do opěradla vyryta. Jedna byla starosty, druhá sedláka, třetí kováře atd. … Stojí za to to tady navštívit. Po pauze se rozhoduji, že pojedu na Drakov a v Drakově odbočím na Heřmanice. Cesta vede stále z kopce a ja tady plno naučných cedulí o historii těchto míst. O zlatokopech, sklárnách … O pověstech, které toto místo provázejí a hlavně krásná příroda a řeka Opavice. Naučná stezka se jmenuje Údolím lapků z Drakova.

Les a řeka tady vytvářejí pěkné scenérie. Na řece jsou vidět pravé peřeje, v lese nějaký vodopád u řeky občas i zlatokop amatér, různí ptáci a rostliny, prostě je na co koukat. Najednou dojedu k něčemu velkému z navršeného kamene. Ovšem tlačí mě již čas a blížící se večer. Udělám foto a jedu dál. Později zjistím, že šlo o nějakou bývalou pec na pálení uhlí. Uháním dál. Před Drakovem odbočím na Heřmanovice a odtud dál po asfaltce přes Holčovice do Hynčic, kde odbočuji na Valštejn. Tady na chatě už si kamarádí pochutnávají na opečeném prasátku a vše zalévají pivem. Odložím kolo, vyslechnu si pár poznámek o tom, že jsem blázen že takhle jezdím a po spácháni hygieny se přidám k hodům. Prostě nádherný den, kdy člověk ví, že stojí za to žít.

» Nejnovější články, archiv